Na místě, kde byl údajně pohřben apoštol Pavel, vznikla původně malá bazilika, kterou v roce 324 posvětil papež Silvester I. Tento prostor, dlouho považovaný za svatyni Pavla, byl postupně rozšířen a přestavěn v průběhu 4. století kvůli velkému počtu poutníků. Při rekonstrukci Theodosiem I., Gratianem a Valentinianem II se stavba zachovala v podstatných rysech, až do ničivého požáru roku 1823. Centralní loď má latinský křížový půdorys a skládá se z pěti lodí rozdělených čtyřmi řadami 20 sloupů, s mnohobarevnými mramorovými stěnami a podlahami, polokruhovým apsidou a transeptem.
Areál, kde stojí bazilika, leží podél Via Ostiense mimo Aurelianovy hradby (odtud název “fuori le mura”). V době založení byl blízko Tibeřského nábřeží, kde existovalo aktivní přístavní prostředí mezi 1. stoletím př. n. l. a 2. stoletím n. l. V blízkosti byla velká římská vila a rozsáhlé volné pohřebiště používané až do pozdní antiky. Podle tradice byl Pavel z Tarsu pohřben zde, díky zásahu matróny Luciny, po ukřižování v místě známém jako Acque Salvie (dnes Tre Fontane).
V průběhu staletí se klášter a bazilika staly druhým největším patriarchálním komplexem římské církve. První zmínky o monastickém životě ve San Paolo sahají k době papeže Řehoře Velikého, který zmiňuje ženský klášter zasvěcený Santo Stefano a později mužský klášter zasvěcený San Cesario. Po svržení a znovuvybudování v 8. století papež Řehoř II. spojil oba tyto útvary a svěřil mnichům správu baziliky, čímž vzniklo Monasterium Ss. Stephani et Caesarii ad S. Paulam.
V 9. století byl komplex sveden do vnitřních hradeb po vpádu Saracénů (846), tehdy papež Jan VIII. obklíčil komplex stěnami a vytvořil skutečnou vesnici, z níž se dnes nezachovaly archeologické stopy. Středověk přinesl protocestní rozkvět umění, který byl následně doplněn o novou krizi; klášter poté náleží k Congregatione Santa Giustina v první polovině 15. století. V následujících stoletích prošel komplex několika reformami a opětovnými úpadky, jež vyvrcholily 19. století, kdy italská vláda klášterů sebrala většinu jejich zemských majetků.
Po Lateránských dohodách z roku 1929 získala abbaye a bazilika extraterritorialitu. V průběhu 20. století byl ceremoniální úřad opata postupně omezován, až byl v roce 2005 zcela zrušen, avšak mnichové nadále zajišťují duchovní péči o baziliku. Cloister kláštera, nalevo od baziliky po úrovni transepse, byl postaven v románsko-cosmatském stylu Pietrem Vasselletem a dokončen synem Iacopem mezi lety 1220 a 1236. Při archeologických výzkumech v roce 2008 byla odhalena část portika Sancti Pauli a později v roce 2009 objekt klášerní zahrady, včetně pozůstatků starověkého přístupu k hrobu Pavla.
Hlavní událostí baziliky byl velký požár v roce 1823, po němž zbyla jen část konstrukcí. Obnova byla zahájena Leo XII. a částečně dokončena architektem Luigem Polettiem (opravy trvaly do roku 1928), která co nejvěrněji respektuje půdorys Constantinského období. Bazilika druhá v pořadí velikosti mezi čtyřmi římskými patriarchálními bazilikami stojí před čtyřportikovou zahradou postavenou mezi lety 1890 a 1928; v její střední části je socha svatého Pavla. Fasáda nad sloukovým ochozem je zdobena mozaikami inspirovanými původním středověkým vzorem z 10. století, rozdělenými do tří pásů zobrazujících čtyři proroky Starého zákona, Agnus Dei s řekami ráje a Krista požehnávajícího.
V polychromovaném mramoru narthexu se nachází pět portálů; pravý portál pochází ze 11. století a je rozdělen na 54 panelů s rytinami ze života Ježíše a apoštolů. Interiér má pět lodí oddělených čtyřmi řadami 20 sloupů; v pásu nad oblouky oddělující lodě jsou tondo zobrazující portréty všech pontifiků, v mozaice s zlatým podkladem, z původní výzdoby před požárem. Nad hlavní lodí a transeptem se nachází 36 fresků zobrazujících scény ze života Pavla, zakoupené podtonavou z roku Pii IX. Trijíční oblouk od transeptu k centrální lodi je považován za dílo Gala Placidia, která jej zadala; jeho mozaika s Kristem Pantokrátorem v centru a apokalyptickými symboly na bocích byla po požáru rozebrána a restaurována. Návštěvníci mohou obdivovat v horní části centrální lodi a transeptu cyklus fresek o Pavlově životě, s jednou z bočních oltářů zasvěcenou Pavlovi a druhý Panně Marii.
Pod triumfálním obloukem leží ciboriu Arnolfova da Cambio (1285), dílo gotické aedicule se čtyřmi korintskými sloupci a soškami svatého Pavla, svatého Benedikta, svatého Petra a svatého Timotea v rozích. V blízkosti lze obdivovat Velikonoční kadidlo vyrobené v roce 1170 Pietro Vasselletto a Nicolò D’Angelo, s výjevy ze života Krista. V přední části hlavního oltáře se nachází konfesie s čtvercovým otvorem, jenž umožňuje pohled na sarkofág Apoštola Pavla i apsidu Konstantinovy baziliky, která byla orientována opačným směrem než současná stavba. Vedlejší budova současně zůstala téměř nedotčena požárem; na její střeše je papežský trůn, font zdoben mozaikou vytvořenou za pontifikátu Honoria III. a zobrazující Krista Krále s evangelisty.
Monumentální význam má též oltář, rektorsky svěřený mnišským komunitám, jejichž liturgický a pastorační servis zajišťuje každodenní slavení a přijímání věřících. Zvláštní role se přisuzuje muži a ženám, kteří se spolu podílejí na duchovním životě ve spolupráci s University Chaplaincy Roma Tre. V klášerní zahradě, hojně obdivované pro byliny uvedené v Bibli, lze navštívit i botanickou zahradu - po registraci v jarních a podzimních obdobích. Klášter dále provozuje veřejné knihovny a archivy a zřizuje pohostinnost pro duchovní tiché dovolené.
Přehled o historickém vývoji a významu San Paolo fuori le Mura zahrnuje i vazby na mezinárodní klášterní sítě, reformy a kulturní propojení s anglickou monarchií, která projevovala ochranu nad Pauline komplexem od pozdního středověku. Stavba a výzdoba baziliky byly formovány významnými reformátory a olivovými styky s kláštery Cluny a Cassinese, a to až do 19. století. Adaptace a modernizace areálu pokračovaly i po 2. Vatikánském koncilu a renezanci liturgie, která byla při bazilice udržována mnichy. V roce 2003 byl zrušen farní úřad přidružený k bazilice a v roce 2005 byla ukončena jurisdikce diecéze Capena, Nazzano a Civitella San Paolo; monastický řád však nadále zajišťuje pastorační péči o baziliku.
Monastická komunita St. Paul flM nadále organizuje Pauline Ecumenical Colloquium každé dva roky (od roku 1968) a zapojuje významné exegety a učence z různých křesťanských denominací. Každoročně během Týdne modliteb za křesťanskou jednotu se mnichové modlí večer s představiteli různých denominací. Život baziliky je liturgicky řízen mnichy; ti zajišťují každodenní oslavy, přijímání a duchovní podporu pro poutníky. Také se starají o hudební činnost a organizaci koncertů, spolupracují s univerzitní kaplanou Roma Tre a poskytují pohostinnost pro duchovní prázdniny a studijní pobyty.
Co nabízí návštěvníkům dnešní klášter a bazilika
Mpříběh a architektura San Paolo fuori le Mura poskytují návštěvníkům vhled do bohaté historie, od raně křesťanské svatyně po renesanční a barokní rekonstrukce; muzeální sbírky a fresky představují výjimečný soubor středověké a raně novověké výzdoby. Návštěvníci mohou navštívit vnitřní prostory, zahrady a klášerní knihovnu a archivy; prostor pro studium Pavlova života a jeho kulturní odkaz zůstává živým jádrem poutního místa.
VATIKANO - Katedrála sv. Pavla za hradbami
| Období | Hlavní události | Vliv na stavbu |
|---|---|---|
| 324 | Posvěcení malé baziliky papežem Sylvesterem I. | Základní liturgický prostor pro poutníky |
| 4. století | Přestavba pro větší shromáždění poutníků | Zachování centrálního retábulu a pískování |
| 1823 | Požár baziliky | Obnova podle arch. Luiga Polettiho |
| 1929 | Lateránské dohody; extraterritorialita | Změna jurisdikce a správy |
| 2005 | Ukončení právní formy abatyše | Pokračující duchovní péče mnichů |
Monastický život a liturgie bývá uváděn v praxi prostřednictvím každodenních slavení a duchovního doprovázení poutníků, s významnou rolí hudebního oddělení a spolupráce s akademickými institucemi. Přístup do zahrad a botanicé zahrady je umožněn pro veřejnost, s registrací v určitých obdobích.