Zvolený jednoduchý porcelánový tvar šálku válce si vyžádal malby madon převést výřezem z obdélníku do oválu. Plochu šálku pojednat pásem - „podkladem“ s dekorem, typickým pro pozadí figurálních kompozic gotických deskových maleb. Tyto byly často polychromované plátkovým zlatem. Často se jednalo o dekor ražený, tvořící jemný reliéf se zatřenou barvou do hloubky. V tomto duchu vznikl podklad pro každý šálek odlišný - odpovídající barevnosti malby konkrétní madony. Válec šálku ve vztahu základny k výšce, tvoří v nárysu obdélník. Podšálek k danému šálku by tak mohl být ve svém půdorysu kruh, nebo ovál. Ovál byl upřednostněn, aby šálek byl ve své podstatě solitérem, stojícím na podšálku a to na jakémkoli místě, tvořící volnou kompozici. Pro podpoření tohoto záměru byl zvolen dekor nekopírující tvar podšálku, nýbrž dekor tvoří „výsek“ evokující „ubrousek“. Toto řešení umožnilo výtvarné řešení pro text s názvy madon. Tvar šálku a podšálku je jednoduchý, současný, nesnaží se o napodobení, či kopii historických tvarů. Tvar je ve své podstatě pouze napnutým plátnem pro malíře, nebo lépe plátnem pro projekci obrazu. Současný porcelánový design šálku a podšálku s dotekem gotického odkazu - to byl původní autorský záměr. Miroslav Páral.
Historie a význam madon v českých zemích
V Čechách se dochoval jeden z nejbohatších souborů deskové středověké malby v Evropě. O zbožnosti našich předků svědčí četné obrazy Madon. Nejvíce se jich dochovalo ze 14. a 15. století. Jako motivy pro porcelánové hrníčky byly zvoleny ty nejvýznamnější. Nejstarší z nich je Madona Mostecká (kol. 1340, Národní galerie v Praze), pocházející pravděpodobně z kláštera magdalenitek v Zahražanech u Mostu. Má ještě byzantizující rysy (oblečený Ježíšek, Maria má maforium), ale inovací je ptáček- stehlík, v rukách Krista, jenž poukazuje na Kristovo utrpení. Stehlíka v ruce drží Ježíšek také na Madoně z Veveří (kol. 1350, Diecézní muzeum v Brně). Panna Maria je zde již představena jako Královna nebes (Regina coeli) s královskou korunou na hlavě. Její královskou hodnost zvýrazňuje červený plášť. Madonu patrně objednal pro hradní kapli královského hradu Veveří buď Karel IV. nebo jeho bratr, markrabě moravský Jindřich. Z klášerního kostela cisterciáků zv. Aula Regiae na Zbraslavi, jenž sloužil jako pohřebiště posledních Přemyslovců, pochází Madona Zbraslavská (kol. 1350, Národní galerie v Praze). Madona je oblečena do modrého pláště a má podobně jako Madona z Veveří královskou korunu a Ježíšek drží ptáčka. Navíc má Madona na prstu prstýnek, což na ní poukazuje jako na mystickou nevěstu Kristovu.
Obraz s velkou pravděpodobností věnoval k hrobu své matky Elišky Přemyslovny, pohřbené ve zbraslavském klášteře, Karel IV. Madona vyšehradská zv. Dešťová (po 1355, Národní galerie v Praze) s velkou pravděpodobností pochází z klášterního kostela Zvěstování Panně Marii, který patřil servitům. Na Vyšehrad se dostal až na konci 16. století. Jde o Madonu typu dellUmiltá, tedy Panny Marie Pokorné, která sedí na zemi, okolo hlavy měla 12 hvězd, což jí ztotožňuje s apokalyptickou ženou, pod nohami má obrácený půlměsíc - symbol Mariina Nanebevzetí. Panna Marie je zobrazena také jako kojící (Maria lactans, Galaktotrofúsa).
Malíř, který obraz vytvořil, se inspiroval obrazem Bartolomea Camoglia z roku 1346 v Neapoli. V Čechách na konci 14. a na počátku 15. století byla velká úcta vzdávána dvěma mariánským obrazům, Madoně Roudnické od Mistra Třeboňského oltáře (kol. 1380, Národní galerie v Praze) a Madoně Svatovítské (kol. 1400, Národní galerie v Praze). Madonu Svatovítskou objednal buď kancléř krále Václava IV. a pražský arcibiskup Jan z Jenštejna před rokem 1396 nebo pravděpodobněji Oldřich Zajíc z Hazmburka , bratr pražského arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Hazmburka, jenž zemřel roku 1411. Jde o vyobrazení nekorunované Panny Marie, která drží diagonálně umístěné tělíčko nahého Krista. Kristova nahota je poukazem na eucharistii či na Krista jako „nového Adama“.
Svou formální vytříbeností se Madona Svatovítská stylově hlásí k tzv. Krásnému slohu, který ovládal umění v Čechách kolem roku 1400. Obraz je zasazen do dřevěného rámu zdobeného reliéfně provedenými polopostavami sv. Jana Evangelisty, sv. Jana Křtitele, čtveřice andělů, českých zemských patronů: sv. Václava, sv. Zikmunda, sv. Víta, sv. Vojtěcha, sv. Prokopa. Rám vyřezali synové Petra Parléře tzv. Junkeři pražští.
Madona z Kamenného Újezda (1450-1460, Alšova jihočeská galerie) byla v období baroka uctívána jako obraz milostný ve farním kostele Všech svatých v Kamenném Újezdě u Českých Budějovic. Jde o devoční kopii Madony doudlebské, která typově vychází z milostného obrazu Panny Marie Piekarské (Piekary Śląskie v Horním Slezsku) uloženého v katedrále v Opole. Jde o byzantizující typ Madony Hodegetrie s tím rozdílem, že Ježíšek nedrží svitek (logos), ale knihu.
Madona Vyšehradská zv. Zobrazení sv.Václava: zjevení krále Vladislava II., v němž všichni zemští patroni směřují k hrobu. Pověrčivost se z Prahy vytratila až s nástupem moderního vodárenství a ubývajícím počtem zemědělských statků na městských perifériích. Na další pořádnou pouť se Vyšehradská madona vydala až v 80. letech minulého století. Tehdy naposledy prošel obraz důkladným restaurováním a stal se natrvalo exponátem Národní galerie. S žádostí o déšť se tak dnes musíte vydat do Anežského kláštera, kde je vystaven originál.
Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Panna Marie Vyšehradská, zvaná též „Dešťová“, je ve vyšehradské bazilice umístěna ve čtvrté postranní kapli pri pohledu od vchodu pravé části chrámu, ve středu novogotického křídlového oltáře mezi sv. Václavem a sv. Ludmilou. Deskový obraz se dostal na Vyšehrad pravděpodobně na konci vlády Karla IV., který jej přivezl ze své korunovační cesty do Itálie.
Po roce 1638 byla Vyšehradská madona nazývána Dešťovou. K tomu se váže legenda vyprávějící, že když jednou nastalo mimořádně velké sucho a hrozila neúroda, měl jeden z vyšehradských kanovníků sen, že má nést obraz procesím do klášterního kostela v nedalekých Emauzích a prosit za déšť. Když bylo procesí vypraveno, začalo pršet, ještě než jeho účastníci došli do cíle. A vydatně pršelo i po tři následující dny. Lidé v tom spatřovali Madonou učiněný zázrak.
Procesí s obrazem se napříště vydávalo do Emauz nebo ke sv. Pankráci pokaždé, když zavládla sucha. O někdejším významu tohoto procesí svědčí i to, že jednou se ho zúčastnilo na 20 tisíc lidí. Prosebná procesí na Vyšehrad byla konána po celé 17. a 18. století. Poutě byly sice císařem Josefem II. Ochrana kultu a zvyku postupně měnily zákony, ale síla zvyku překonala sílu paragrafů.
Obraz má zadní stranu s nápisem: „Obraz byl malován rukou sv. Lukáše.“ Panna Maria má kolem hlavy svatozář s dvanácti hvězdami, je zahalena do prostého modrého pláště, dole bohatě zřaseného, Ježíšek má rovněž svatozář a je zavinut do bohatě dekorované látky. Na zadním plátně je poznámka o původu a oříznutí obrazu, které provedl tehdejší restaurátor. Před obrazem se lidé dodnes zastavují, aby se pomodlili a požádali o déšť či statky.
