Sócha Panny Marie Immaculaty se nachází poblíž mostu a stojí na hranolové soklové architektuře, druhotně doplněné o jednoduchý podstavec s římsou. Sokl originálního podstavce se zužuje v dřík, který je zdoben reliéfy. Na čelní straně je reliéf zachycující výjev Zvěstování Panně Marii. Marie klečí před Archandělem Gabrielem. Panna Marie je zahalena v záři holubice, symbolu Ducha svatého. Boční strany dříku jsou zrobeny zrcadly, konvexně vypouklými ve středech stran a s konkávně projmutými rohy. Hlavice je bohatě profilovaná, po stranách konkávně vydutá, rohy jsou zkosené. Socha se nachází na profilované hranolové podnoži s konkávně projmutými boky. Postava Panny Marie je výrazně esovitě prohnuta, stojí v kontrapostu s odlehčenou levou nohou, kterou došlapuje na hlavu hada s otevřenou tlamou a vyplazeným jazykem. Had je obtočen kolem sféry. Levou nohou světice stojí na půlměsíci, opřeném o zeměkouli. Dlaně má položené na hrudi. Hlava je natočena k pravému rameni a Panna Marie shlíží směrem dolů a jemně se usmívá. Kolem hlavy má svatozář s 12 pěticípými hvězdami. Delší zvlněné vlasy jí spadají na záda. Oděv tvoří splývavý šat a plášť, padající z levé ruky a dramaticky se obtáčející kolem těla a poletující za zády. Jeden cíp pláště je přehozen přes stehno levé nohy. Spodní šat je členěn zejména vertikálními záhyby, zdůrazňujícími pravou nohu.
V textu je dále uvedeno širší historicko-teologické prostředí motivu Panny Marie v Naději. Kolem něj se rozvíjí významné diskuse o mariánském kultu a o tom, jak se zobrazení Panny Marie měnilo od raného ikonografického typu Platytera po pozdější realističtější vyobrazení v italském a českém umění. K tomu patří úvahy o tom, že motiv navazuje na ikonografii Platytera a odkazuje ke starému hymnu zachovanému na papyru z 6. století, který Marii označuje jako rozsáhlejší než nebe, protože byla matkou Krista. Nelze s jistotou říci, zda vznikl východní či západní církví, avšak na konci 14. století se motiv těhotné Panny Marie výrazně rozšiřuje v italském prostředí. V lůně matky bývá často zobrazováno Ježíško, někdy jen symbolicky monogramem, později se vyvíjí k realističtějším podobám s redukcí zjevného Ježíška.
Od přelomu 14. a 15. století se objevují zobrazení Panny Marie v Naději, kdy je Marie spojována s vyobrazením Matky milosrdenství či Ochranitelky, která chrání lid pod svým pláštěm. Tato interpretace posiluje roli Matky Boží nejen jako ochránkyně, ale i jako prostřednice a aktivně působící v lidském společenství. Výrazné rozšíření motivu je spojeno s nárůstem mariánského kultu během epidemie moru a teologickými diskusemi o Mariině mateřství a Kristově lidství a jeho vtělení. Důležité je, že Panna Maria zde není jen symbol těhotenství, ale významně propojena s Kristem - ať je Ježíš viditelný či ne.
V dobových průřezích je vidět, že liturgie a duchovní kulturní kontext regionálně zpečetil další vývoj ikonografie. Nejstarší zmínky se vztahují k Toledu ze 7. století. V českém prostředí má motiv Panny Marie v Naději významné zástupce; pražský obraz Panny Marie Karlovské, který vznikl na konci 17. století podle italského originálu, se stal ikonickým. Malba zobrazuje Marii v šatu pokrytém květy a v modrém plášti, stojící s rukama rozepjatýma kolem lůna, kde adoruje své ještě nenarozené dítě.
Roku 1705 došlo ke sporu kolem obrazu mezi karlovským opatem Václavem Luňákem a pražským arcibiskupem Janem Josefem Breunerem, který nakonec sporu odmítl a obraz zůstal na Karlově až do zrušení kláštera v roce 1785. Po přesunu do kostela sv. Apolináře obraz nadále zůstává významnou součástí českého koloritu. Z pohledu vývoje názoru na motiv Panny Marie v Naději lze vidět, že italské prostředí v 16. století motiv zcela zaniká, zatímco v českém prostředí si tento kult udržuje svoje významné postavení díky podpůrným vydáním grafik a šíření kultu v regionu.
Mezi další příklady Panny Marie v Naději v českém výtvarném umění patří socha Panny Marie z Horní Police a socha z Květnova, které obsahují v oblasti břicha otevírací schránu pro vložení Ježíška. Podle starých příběhů byla socha z Květnova vyzdvižena z potoka v polovině 2. pol. 15. století a darována kostelu, zatímco Horní Police má dataci nejistou. Silný kult kolem těchto soch inspiroval vznik architektonicky výrazných poutních míst.
Teolog Romano Guardini v stati Obraz kultový a obraz zbožný rozlišuje dva typy náboženských obrazů: kultový obraz, který má promlouvat k Bohu a umožnit zpřítomnění, a zbožný obraz, který vyjadřuje vnitřní život věřícího. U kultového obrazu Duch Svatý promlouvá skrze obraz více než skrze člověka. Ikonografický motiv Panny Marie v Naději stojí na pomezí těchto charakteristik a jeho obsah vychází z církevních dogmat, které umožňují věřícím uvažovat při modlitbě nad těmito díly.
Historie motivu ukazuje, že největší atraktivitu přitahoval u budoucích matek, pro které se úcta k Panně Marii v Naději stala prostředkem k modlitbám za zdárný porod a poděkování. Dnešní doba a související otázky mohou tuto úctu modifikovat, a tak se rozšiřuje intence na šťastné početí - a to nejen mezi ženami, ale i mezi muži, kteří tuto problematiku řeší se svými partnery. Autorka se zabývá křesťanským uměním a působí na KTF UK.
