Málokterá skladba zanechala v historii České filharmonie tak hlubokou brázdu jako Honeggerovo oratorium Jana z Arku na hranici.
V roce 1970 ji tehdejší dramaturg Ivan Medek zařadil na program jako uctění památky Jana Palacha a jeho sebeupálení.
„Dramatické“ či „scénické“ oratorium Jana z Arku na hranici napsal Arthur Honegger na text básníka Paula Claudela. Odehrává se v posledních chvílích života panny orleánské, s retrospektivními scénami z jejího dětství i procesu, v rámci kterého byla odsouzena k trestu smrti upálením.
Rozsáhlá, až monumentální skladba na pomezí oratoria a opery využívá snad všechny tehdy dostupné hudební prostředky.
Žádné pražské uvedení Honeggerova oratoria nemůže neupomenout na události více než půl století staré.
Na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy a počínající normalizaci se v lednu roku 1969 před Národním muzeem polil hořlavinou a zapálil student Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Jan Palach.
Tehdejší šéfdirigent Václav Neumann jeho památku uctil na koncertech 23. a 24. ledna úvodní částí ze Sukovy Pohádky.
V další sezoně totiž dramaturg orchestru Ivan Medek zařadil právě oratorium o světici, která svůj život skončila stejným způsobem jako Palach, ač nedobrovolně.
Soudruhům smysl tohoto husarského počinu dlouho nedocházel.
Ve svých memoárech Medek na filharmonické události vzpomíná takto: „Definitivní výpovědi jsem se dočkal, když jsem zařadil - stále jako neoficiální dramaturg - na leden 1970 do programu České filharmonie kantátu Arthura Honeggera Jana z Arku na hranici.
Nejdříve to nevzbudilo vůbec žádnou pozornost. Až najednou volali řediteli České filharmonie Jiřímu Pauerovi, co že to tam inzerujeme: Jana z Arku na hranici!
Vysvětloval jsem řediteli, že ta skladba se tak jmenuje a autorem textu je Paul Claudel. Řekl, že slova „na hranici“ tam nesmějí být.
Teprve o pár dnů později komusi nahoře došlo, že kantáta má být uvedena k výročí upálení Jana Palacha. Byl z toho samozřejmě strašný průšvih. Datum uvedení jsme museli změnit a nesměli jsme vysvětlit, proč ke změně dochází.
Česká filharmonie zve všechny držitele vstupenek na setkání před koncertem. Preludia vás připraví a navnadí na program - dirigenti, sólisté nebo hudebníci z orchestru, ale i muzikologové a hudební publicisté hovoří o skladatelích a skladbách, o souvislostech a zajímavostech. Preludia nabízí Česká filharmonie bezplatně jako bonus ke svým abonentním koncertům. Konají se od 18.30 hodin, v případě sobotních koncertů od 14 hodin v Sukově síni.
Renomovaná francouzská herečka Audrey Bonnet, absolventka herectví na Cours Florent a Národní konzervatoři dramatických umění, se věnuje divadlu i filmu. Celosvětově je známá pro snímky De la guerre (2008), Augustine (2012) či Conann (2023), domácímu publiku pak také z pódií francouzských divadel. Mezi lety 2003-2006 například působila v Comédie-Française a v roce 2013 ji bylo uděleno ocenění za nejlepší ženský herecký výkon při udělování cen Palmarès du théâtre.
Krozkošně známá je však i pro spojení s hudebníky - postavou Honnegerovy Johanky z Arku už proslula na mnoha jevištích. Jak píše David Chaloupka o inscenaci v Opéra de Lyon (2017): „Johanku z Arku naprosto strhujícím způsobem vytváří Audrey Bonnet, umělkyně s četnými zkušenostmi v klasickém i moderním repertoáru a hlubokým hudebním cítěním, které uplatnila například v jedné z hlavních rolí hiphopové opery Agamemnon.“
„Upřímný a srdečný Dominik“, divadelní partner Audrey Bonnet ze zmíněné belgické produkce v La Monnaie, Sébastien Dutrieux, je do Honnegerova oratoria také často obsazován. Dominikem byl již také v Utrechtu, Frankfurtu, Basileji či Madridu.
Jako vypravěč je však hojně zván i do dalších hudebních projektů, jako jsou například Stravinského Pták ohnivák, Lettres à Chopin, Griegův Peer Gynt nebo Berliozovy Béatrice et Bénédict, a měl tak možnost spolupracovat s dirigenty, jako jsou Daniel Barenboim, Juanjo Mena nebo James Gaffigan.
Kromě hudebních produkcí ho však můžeme zahlédnout i v činohře v belgických divadlech. Účinkoval již v tradičních hrách, jako jsou Shakespearovo Oko za oko nebo Puškinův Mozart a Salieri, ale i při uvádění současného repertoáru.
Sopranistku Susanne Bernhard, rodačku z Mnichova, poznalo pražské publikum v únoru 2023 při provedení Brittenova Válečného requiem v Rudolfinu a poté v září téhož roku ve Vladislavském sále. Již v průběhu studií na Hochschule für Musik und Theater v Mnichově spolupracovala s Bayerische Theaterakademie a hned po absolvování získala angažmá v Opernhaus Kiel. Nyní je častým hostem Frankfurtské opery, drážďanské Semperoper či Theater Bregenz.
Kromě opery se zaměřuje také na písňový, oratorní a koncertní repertoár, se kterým již vystoupila na prestižních festivalech, jako jsou Rheingau-Musikfestival nebo Beethovenfest Bonn.
Sólistka opery Národního divadla moravskoslezského, sopranistka Veronika Rovná (roz. Holbová), studovala zpěv na Janáčkově konzervatoři v Ostravě a Fakultě umění Ostravské univerzity ve třídě Evy Dřízgové. Je laureátkou Mezinárodní pěvecké soutěže Imricha Godina Iuventus canti, Concorso internazionale Musica sacra v Římě či soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech. Od roku 2009 hostuje v Národním divadle moravskoslezském (od sezony 2019/2020 ve stálém angažmá), kde se již představila ve velkém množství (mj. hlavních) rolí operního repertoáru od Mozarta přes Smetanu až po Šostakoviče a Krásu. Za zdejší ztvárnění role Míly Válkové (Janáčkův Osud) a Angeliky (Pucciniho Suor Angelica) jí byla udělena cena Jantar.
Kromě toho hostuje v pražském a brněnském Národním divadle a mohli jsme ji vidět i na pódiu v Opéra de Lyon.
V rámci koncertní činnosti již spolupracovala např. Anna Gorjačova se narodila v Petrohradě a ve svém rodném městě i vystudovala konzervatoř Rimského-Korsakova. Později studovala u Renaty Scotto, Anny Vandi a Cesare Scartona na Accademia Nazionale di Santa Cecilia v Římě a u Romualda Savastana na Hudební akademii A.R.T. V letech 2008-2011 byla sólistkou Michajlovského divadla a Petrohradské opery, poté působila pět let v angažmá curyšského Opernhausu, kde ztvárnila role různorodého repertoáru od baroka po rané 20. století.
Hostovala také například v Opéra national de Paris, londýnské Covent Garden, Berlínské a Vídeňské státní opeře, Velkém divadle v Moskvě, Vlámské opeře v Antverpách, Norské opeře v Oslu či v Novém národním divadle v Tokiu.
I amerického tenoristu Kyla van Schoonhovena váže předchozí spolupráce s Pražským filharmonickým sborem - spolu se Susanne Bernhard se účastnil uvedení Brittenova Válečného requiem. Repertoárové zaměření tohoto vítěze prestižní pěvecké soutěže Metropolitan Opera National Council Auditions je však v současné době orientováno hlavně na Wagnerovské postavy.
Byl již Waltherem (Tannhäuser) vNew Yorku, Lohengrinem v Sanfranciské opeře, ale také Frohem (Zlato Rýna) či Siegmundem (Valkýra), kterého ztvárnil také při koncertním provedení v Carnegie Hall. Nedávno dosáhl i své vytoužené role Dona Josého (Carmen).
Poselství a kontext Honeggerova oratoria je stále aktuální i v moderní době.
Pražský filharmonický sbor (PFS), založený v roce 1935 sbormistrem Janem Kühnem, je nejstarším profesionálním smíšeným pěveckým sborem v Česku.
Na domácí půdě pravidelně spolupracuje s Českou filharmonií a s Prague Philharmonia.
Pravidelně pořádá vlastní sborové koncerty, jejichž dramaturgie je zaměřena především na náročná a méně známá díla sborového repertoáru, a věnuje se vzdělávacím projektům.
Kühnův dětský sbor (založen roku 1932) patří dnes k nejvýznamnějším českým uměleckým souborům, známým nejen v Evropě, ale již na všech pěti kontinentech.
Svou tradicí a šíří svého uměleckého záběru je ojedinělou uměleckou institucí svého druhu nejen v České republice, ale i v Evropě.
Kühnův dětský sbor má svůj výjimečný zvuk, který už na první poslech zaujme přirozeností dětských hlasů, čistotou a vytříbeností.
Lukáš Vasilek vystudoval v Praze dirigování na Akademii múzických umění a hudební vědu na Univerzitě Karlově.
První zkušenosti se sborovým zpěvem získal jako člen chlapeckého sboru Boni pueri v Hradci Králové. Od roku 2007 je hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru.
Těžiště jeho umělecké práce s tímto tělesem spočívá v nastudování a provádění repertoáru a cappella, stejně jako v přípravě sboru k účinkování ve velkých kantátových, oratorních a operních projektech realizovaných ve spolupráci s významnými orchestry a dirigenty.
Lukáš Vasilek vede Pražský filharmonický sbor při většině jeho domácích i zahraničních aktivit.
Spolupracuje při tom se světově uznávanými dirigenty (v posledních letech to byli např. Jiří Bělohlávek, Semjon Byčkov, Manfred Honeck, Jakub Hrůša, Philippe Jordan, Fabio Luisi, Tomáš Netopil, Gianandrea Noseda, Simon Rattle) a orchestry (např. Berlínská filharmonie, Česká filharmonie, Izraelská filharmonie, Petrohradská filharmonie, Vídeňský symfonický orchestr).
Vedle Pražského filharmonického sboru se Lukáš Vasilek věnuje i jiným uměleckým aktivitám.
Kromě občasných návratů k původnímu oboru, tedy orchestrálnímu dirigování, je to především spolupráce s vokálním ansámblem Martinů Voices, který založil v roce 2010.
S tímto souborem se zabývá převážně komorní sborovou tvorbou 19. až 21. století.
Ansámbl pod jeho vedením koncertuje nejčastěji samostatně, ovšem některé projekty realizuje také ve spolupráci s jinými tělesy, například se souborem Tallis Scholars (2016) nebo s kapelou Bang on a Can All-Stars (2017).
Důležitou součástí činnosti Martinů Voices je nahrávání.
V rámci těchto aktivit vznikly mj. posledních letech se Lukáš Vasilek soustavně věnoval nahrávání sborové tvorby Bohuslava Martinů.
Jeho nahrávky skladatelových kantát (Pražský filharmonický sbor) a madrigalů (Martinů Voices), které v letech 2016 a 2018 vydala společnost Supraphon, vzbudily mimořádný ohlas v zahraničí a získaly mj. ocenění prestižních časopisů Gramophone („Editor’s Choice“ pro obě desky), BBC Music Magazine („Choral & Song Choice“ pro kantáty) a Diapason („Diapason d’Or“ pro madrigaly).
Inspirátorkou dramatického oratoria Jeanne d’Arc au bûcher (Jana z Arku na hranici), jímž Arthur Honegger hudebními prostředky uskutečnil „divadelní formu, která není operou, ale syntézou všech prvků divadelního představení s hudbou, zpěvem, tancem a mluveným textem“, byla slavná tanečnice a herečka Ida Rubinstein.
Ida Rubinstein v Paříži začínala v Ďagilevově Ruském baletu. Claude Debussy pro ni vytvořil Utrpení svatého Šebestiána, Maurice Ravel balet Bolero, Igor Stravinskij balet Polibek víly a ve spolupráci s André Gidem scénický melodram Perséphone.
Honegger jí věnoval dva scénické melodramy Amphion, H.71 (1929) a Semiramis, H.85 (1934), oba na slova Paula Valéryho.
Umělkyni v té době velmi zaujaly francouzské středověké chrámové hry, které předváděli studenti na Sorbonně.
Paul Claudel (1868-1955), profesí diplomat a povoláním básník, měl už s tímto žánrem tvůrčí zkušenost, když ve svém Zvěstování Panně Marie realizoval jeho novodobou podobu.
Ida Rubinstein Honeggera s Claudelem seznámila, avšak ten jako obvykle odmítl: „S Janou si vůbec nemůžeme dělat co chceme, naopak ona si sama dělá s námi co chce už pouhou svou přítomností...“
S prosbou, aby básníka přemluvil, se obrátila na Daria Milhauda, který Claudela z dlouholeté spolupráce důvěrně znal a pro Idu Rubinstein na jeho libreto právě dokončil oratorium Moudrost: „Přemlouval jsem ho cestou z Paříže do Bruselu,“ vzpomíná Milhaud v pamětech: „‚Janu z Arku‘, odpověděl mi tehdy Claudel, ‚ještě jednu Janu z Arku! Ne, to psát nebudu!‘
Rytmus vlaku však v něm nejspíš tvůrčí fantazii skutečně probudil, protože když přijel do Bruselu, měl už plán oratoria hotový, a paní Rubinstein za několik dní dostala vytoužený rukopis...
Svůj původně autonomní básnický text Claudel rozložil do deseti scén a jeho spoluúčast výrazně poznamenala i styl díla: přísná koncepční jednota, kterou skladatel přijal, domyslel a rozvinul, přesvědčivě smířila extrémní pluralitu literárních i hudebních vyjadřovacích prostředků v jedinečné, universální syntéze, která, podle slov dobové kritiky, nachází svou paralelu jedině v ideové koncepci gotické katedrály.
Děj se soustředil na Janinu cestu a její osudy v kontextu, který propojuje mystérium světa s lidským důsledkem činů na hranici morálky a víry.
