Je první českou ženou, která se po své smrti stala českou světicí a jejíž jméno bylo historicky doloženo. Svatá Ludmila je naše národní patronka a je nazývána „matkou České země“. Narodila se kolem roku 860 na knížecím dřevěném hradu Pšov nad soutokem Labe a Vltavy v Čechách, severně od Prahy. Hrad byl v 10. stol. přestavěn na kamenný a od 16. století stojí na jeho místě zámek Mělník. Zde, v pohanském prostředí, Ludmila vyrůstala jako dcera vladyky Slavibora. V historických pramenech je uváděna i pod jménem Lidmila.
V roce 874, (nebo 875) byla jako velice mladá oddána s prvním historicky doloženým knížetem, pocházejícím z přemyslovského rodu, Bořivojem I. (852 nebo 855 až 888 nebo 890). Ten byl podle pověsti potomkem mýtické kněžny Libuše. V prvním roce manželství, kdy jí bylo asi 15 let, se jim narodil syn Spytihněv (875-915), pozdější kníže. Poté měla Ludmila ještě nejméně tři syny a čtyři dcery, nejznámější je Přibyslava. Známý je i syn Vratislav (888-921), který také vládl české zemi. Uvádí se, že byla vždy mírná, laskavá a spravedlivá. Své děti, a také vnuky Václava (sv. V roce 882 byli Ludmila s manželem Bořivojem I. pokřtěni na Moravě přímo slovanským věrozvěstem, arcibiskupem Metodějem. Přijetí křesťanství umožnilo Přemyslovcům získat politickou převahu a nadvládu nad ostatními knížaty v Čechách. Ludmila pak křesťanskou víru horlivě praktikovala.
Po smrti Bořivoje I. se zasloužila o převedení vlády na své syny a posléze odpoutání Čech od Velké Moravy. Když kníže Vratislav v. r. 921 zemřel, bylo rozhodnuto o rozdělení moci mezi jeho manželku Drahomíru a kněžnu Ludmilu. Ohledně vládnutí byly mezi oběma ženami velké spory. Ludmila se tedy usadila na vdovském sídle Tetíně u Berouna, kde ji brzy nato, v noci z 15. na 16. září 921 najatí Drahomířini vrazi Tunna a Gomon uškrtili. Traduje se, že použili její vlastní závoj či šál. Proto se později stal atributem sv. Ludmily.
Oficiálně byla svatost Ludmila potvrzena v roce 1143 papežským legátem během jeho pobytu v Praze. Drahomíra poté nad místem vraždy dala postavit chrám sv. Michala, aby zázraky, které se po smrti Ludmily tady děly, nebyly připisovány jí, ale světci Michalovi. V roce 925 nechal mladý kníže Václav přenést ostatky své babičky z hradiště Tetín do pražského kostela sv. Jiří na Pražském hradě. Postupně byla Ludmila stále více uctívána a její kult se rozšířil hlavně ve 12. století.
V roce 882 byla Ludmila pokřtěna a křesťanská víra jí umožnila formovat politickou orientaci Přemyslovců a posílit vliv Čech. Po smrti Ludmily se v souvislosti s jejím kultem objevily zázračné příběhy a posléze vznikla tradice její kanonizace i šíření kultu po Evropě. Její význam však nekončí historií samotného panování; Ludmila je považována za matku a patronku české státní kultury a výchovy budoucích panovníků, včetně Václava a Boleslava.
Václav a další světci jako základní pilíře české spirituality
Podle legendy byl Václav, vnuk Ludmily a syn Vratislava I., vychován babičkou ve víře a vzdělání. Na Pražském hradě stál chrám Panny Marie a kostel sv. Jiří, které Václav dokončoval a rozvíjel; v rámci svého činu dal postavit rotundu sv. Víta, ačkoliv jeho vládu poznamenaly spory s bratrem Boleslavem. Drahomíra naopak usilovala o moc a nechala zavraždit Václava v Staré Bolsevli.
Václav byl považován za patrona míru a křesťanské víry a jeho kult se rozšířil po celé zemi; jeho tělo bylo translací přesunuto do rotundy sv. Víta na Pražském hradě a později se stalo základem českého státního svátku Den české státnosti. Legenda o Svatém Václavu se stala jedním z nejvýznamnějších pilířů české identity a kultu, a to i díky stavbám jako Rotunda sv. Víta a katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha.
Další významní světci a patroni v české tradici zahrnují Anežku Českou, Svatého Jana Nepomuckého či Svatého Prokopa, jejichž životy a zázraky doplňují obraz o civilizaci a náboženské inspiraci v Čechách. Anežka Česká byla dcerou Přemysla Otakara I., založila klášter klarisek a špitál na Starém Městě, a po dlouhém procesu byla kanonizována v roce 1989 papežem Janem Pavlem II. Zmiňovaná legenda Kristiána a další moravské příběhy jsou důkazem bohatství české svatováclavské tradice, která se šířila po Evropě i dál do světa.
Na silných tradicích stojí i historické památky jako Karlův most, katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha, nebo bývalé kláštery a baziliky propojující české duchovní dědictví s historií království. Svatováclavský cyklus a další umělecké zobrazení světců ilustrují vztah mezi církví, státem a kulturou v průběhu staletí a ukazují, jak do češtiny vstoupila tradice světectví, která vydržela až do dnešních dnů.
