Program Patron pomáhá mladým lidem z dětských domovů začlenit se do společnosti a připravit se na samostatný život. Dospívající dívky a chlapci jsou po odchodu z dětského domova na většinu věcí sami a proto je pro ně důležité vědět, že mají komu věřit a na koho se obrátit. Patroni a patronky tvoří pevný bod, o který se mohou mladí dospělí po odchodu z dětského domova opřít. Patronka nemá za úkol převzít roli sponzora ani rodiče, ale nabízí svůj čas a životní zkušenosti. Patronka je dobrovolnice (30+), je trestně bezúhonná, bez problémů funguje ve společnosti a sama má za sebou osamostatnění. Patroni a patronky absolvují vstupní pohovor s psychologem s cílem ujasnit si motivace k zapojení do projektu. Pomáhají dospět mladým z dětských domovů. Jednoznačně! Mladým lidem se po opuštění dětských domovů otevírá svět se zcela jinými pravidly než na jaké byli doposud zvyklí a málokdy mají ve své blízkosti někoho, kdo je podpoří. Patroni a patronky často říkají, že nikdy nedělali nic smysluplnějšího. Patronství je naplňuje a nahlédli díky němu do zcela nového světa. Od holek a kluků z DD zase slýcháme, že patron nebo patronka pro ně představuje dospělého kamaráda, o kterého se mohou opřít, někoho spolehlivého, kdo zůstává, nezajímá se o minulost, ale o budoucnost. Myslím, že mi patronství změnilo názor na spoustu věcí, které jsem si dřív myslela.
Podle údajů Českého statistického úřadu ročně u nás přijde o dítě zhruba čtrnáct tisíc žen a musí být ukončeno více než tisíc mimoděložních těhotenství. Přestože od devadesátých let počet uměle přerušených těhotenství dlouhodobě klesá, množství samovolných potratů naopak vzrostlo o patnáct procent. Bolestivou zkušeností projde řada žen a rodin, smrt dítěte je přesto stále tématem, o kterém se moc nemluví. Ne každý si tak uvědomuje, jaké situace, pocity, náročná rozhodnutí tyto bolestivé dny, týdny či měsíce provázejí. Jak potrat či porod mrtvého dítěte probíhá? Jaké má žena možnosti? Co ji čeká při pobytu v nemocnici? Jak probíhá pohřeb nenarozeného dítěte? Jakým reakcím okolí musí některé ženy čelit? Jaká je role otce a co zažívají při potratu muži?
Česká legislativa (Zákon 372/2011 Sb. o zdravotních službách) rozlišuje porod a potrat na základě hmotnosti dítěte a doby trvání těhotenství. Pokud je po vyjmutí z matčina těla hmotnost dítěte do 500 gramů nebo je mladší 22 týdnů, jedná se o potrat a dítě nazýváme plodem. Variantou je také zamlklý potrat neboli zamlklé těhotenství, při němž plod odumře, ale zůstává nadále v děloze, aniž by matce v dané chvíli způsoboval zdravotní komplikace. Zamlklé těhotenství lze řešit přírodní cestou nebo zákrokem zvaným kyretáž. Dítě, které zemřelo po porodu nebo se narodilo mrtvé, je pohřbeno jako jiní zemřelí podle zákona 256/2001 Sb. o pohřebnictví . Pohřeb vypraví rodina nebo obec, v níž se narodilo. Tělo dítěte potraceného bývá podle zákona o zdravotních službách zpopelněno. Vydání pozůstatků není zákonem ošetřeno, záleží tedy na domluvě rodiny s nemocnicí.
Začneme-li se ptát žen ve svém okolí, mnohdy zjistíme, že zkušenost s potratem je častější, než se většina z nás domnívá. Podle Pavla Caldy z Gynekologicko-porodnické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze až 20 procent diagnostikovaných těhotenství může skončit v prvních 13 týdnech nezdarem. Přesto na samovolný potrat či smrt dítěte v děloze nejsme v rámci vzdělání - a mnohdy ani výchovy v rodině - připravováni. Kdo z nás ví, co přesně bude po vyslechnutí diagnózy následovat? Kdo zná svá práva a možnosti? Kdo ví, jak vhodně vyjádřit soustrast a nabídnout pomoc rodině, která ztrátou dítěte prochází? Tabuizace a neinformovanost do bolestivého a náročného prožitku mnohdy vnáší další traumata.
Ve snaze zmírnit trápení rodičů při ztrátě miminka se příbuzní, blízcí a někdy i lékaři uchylují k bagatelizaci. Nenarozené dítě nazývají shlukem buněk či opožděnou menstruací, jeho smrt vysvětlují tím, že to tak příroda chtěla, bylo nemocné nebo postižené. Mnohdy nechybí ani rada, aby rodiče byli rádi a udělali si jiné. Tyto poznámky, byť mohou být motivovány upřímnou snahou pomoci, nepomáhají.
V USA a západní Evropě se v posledních letech rozšířila perinatální hospicová péče, která dává rodičům možnost se v případě diagnózy neslučitelné se životem rozhodnout, zda těhotenství přerušit nebo v něm za asistence odborníků pokračovat, dokud nedojde k přirozenému úmrtí dítěte. Tuto péči již začínají ve spolupráci s nemocnicemi nabízet i některé české organizace. Stejně jako přerušení těhotenství či kyretáž má tato alternativa svá zdravotní rizika, je proto podstatné ji konzultovat s lékařem a především provádět pouze se souhlasem matky.
V některých zemích s protipotratovou politikou však někdy lékaři odmítají přerušit těhotenství i v případech, kdy plod ohrožuje zdraví ženy. V Polsku kvůli neprovedení zákroku v posledních letech zemřely nejméně čtyři ženy, o kterých víme z médií, Dorota, Izabela, Agnieszka a Justyna. Třiatřicetiletou Dorotu z Bochně 21. května letošního roku přijali v nemocnici Jana Pavla II. v Novém Targu, když jí ve dvacátém týdnu těhotenství odtekla plodová voda. Tři dny ležela na zádech hlavou dolů, dokud plod neodumřel. Dorota zemřela o několik hodin později na sepsi.
Své nenarozené láskyplně nazývají andělskými dětmi. Je pro ně důležité uznání, že i přes odchod dítěte se stali rodiči. Mnohdy touží po plnohodnotném rozloučení a uchování vzpomínek. Začíná být běžnou praxí, že nemocnice, často ve spolupráci s pomáhajícími organizacemi, nabízejí možnost seznámení s děťátkem, focení, pořízení otisků a dalších vzpomínkových předmětů. S uchováním památky pomáhají i v posledních letech vznikající pietní místa pro nenarozené a zesnulé děti.
Najdeme je na brněnském Ústředním hřbitově, v Třeboni, Olomouci, Českých Budějovicích a nově také ve Vyškově. „Prostor přispěje nejen k útěše nad ztracenou nadějí, ale poslouží také k pochování ostatků do určitého stadia vývoje plodu. Podobných míst v republice není mnoho, a proto považujeme vybudování pietního prostoru za velmi důležité,“ vysvětlil pro zpravodajský server iDnes.cz místostarosta Vyškova Roman Celý.
Mezinárodní Den nenarozených dětí připadá na 25. března. Připomíná je také Mezinárodní den duhových dětí, který se slaví 22. srpna. Duhové nazýváme dítě narodivší se do rodiny, jež prošla ztrátou miminka. Symbolizuje naději a nový začátek. Řada matek také sdílí přesvědčení, že andělské dítě jim bratra či sestru „seslalo” z nebe.
Seriál Andělské děti přinese zkušenosti devíti žen a jednoho muže, v jejichž životě zanechalo stopu andělské dítě. Milí patroni ukrajinských dětí, nebo i vy, kteří přemýšlíte nad tím, že by jste se patrony stali. Dovolte mi na úvod začít výše verši a sdílením mého osobního selhání ve službě na Ukrajině.
Rád bych připomněl verše z Korintským 3 kapitoly: “Kdo je vlastně Apollos? A kdo je Pavel? Služebníci, kteří vás přivedli k víře, každý tak, jak mu dal Pán. Já jsem zasadil, Apollos zaléval, ale Bůh dal vzrůst; a tak nic neznamená ten, kdo sází, ani kdo zalévá, nýbrž Bůh, který dává vzrůst.
Pokračuji: Když jsem začínal službu na Ukrajině, tak jsem měl pocit, že se odezva na to, co dělám, dostaví okamžitě, že přece uvidím ovoce toho co, jsem zasel okamžitě. Člověk přece jen zvyklý díky dnešní rychlé době na okamžitou reakci.
Ale to jsem se velmi mýlil. Přece dám dítěti v jedné rodině několik hraček a ono bude šťastné. Přece rodině řeknu o Bohu a oni vydají svůj život okamžitě Kristu. Přece zajedu pro děti autem, abych je přivezl na program do církve a oni na základě tohoto změní svůj život.
Ano, slova díků jsem slyšel velmi často. Ale život jakoby šel dál, a když jsem se vracel po nějaké době zpět, tak jako kdybych tam nikdy nebyl.
Vše ve starých kolejích. Jako lidé často čekáme okamžitou reakci na to, co uděláme. Chceme vidět plody naší služby/ práce hned, a když to nevidíme, máme tendenci začít pochybovat o tom, zda to děláme správně, a popřípadě to vzdát.
Jakým dětem sloužíme na Ukrajině a komu budete posílat dárek? Minimálním závazkem je poslat dvakrát do roka dítěti balík o velikosti “banánovky” (velká krabice z banánů, která sice není podmínkou, ale je praktická pro převoz přes hranice, a také se nejlépe nosí, když jdete za dětmi domů například půl kilometru po blátivé cestě do kopce).
Chceme, aby dítě dostalo dárek na své narozeniny a pak také na Vánoce.
Pokud se Vám do toho nechce a nejste si jistí, zda to stihnete či zvládnete, pak do tohoto programu raději nevstupujte. Děti vědí, že mají patrona a očekávají, že dárky dostanou. Berou to naprosto vážně, těší se na to, a mnohdy jsou to ty jediné dárky, které během roku dostanou, protože jejich vlastní rodiče jim nikdy nic nedali.
A když se nám stane, že v rodině máme dárek pro jedno dítě a u druhého zjistíme, že patron nic neposlal, to zklamáni je pak nepopsatelné.
Navíc to, co děláme, je služba Bohu, a zároveň možnost dětem ukázat, že je tu Bůh, který je má rád, a že ty dárky jsou od lidí, kteří jsou mu oddaní a to vše dělají z lásky k Bohu a dětem.
Domnívám se, že v případě, že dítě neobdrží tolik očekávaný dárek, nejen, že to neukazuje dobrý obraz o nás křesťanech, ale především také o Bohu.
Každou banánovku prosíme označte jménem i příjmením dítěte včetně vesničky, kde žije.
Co těm dětem tedy poslat? Nemusíte vymýšlet vůbec nic složitého. Mnohdy stačí, když do “banánovky” vložíte sladkosti, 2 kg těstovin, 2l mléka, 2 kg rýže, trvanlivý salám, hračku podle vyspělosti dítěte (plyšák, omalovánky, auto, skládačky, puzzle…), oblečení podle velikosti dítěte (spíše větší než menší), boty.
Tyto děti vyrůstají často ve velmi chudých poměrech, a mnohokrát je to doprovázeno tím, že rodič nebo oba rodiče jsou silnými alkoholiky a o děti se nestarají, natož o domácnost.
Často se stává, že děti vyzvedáváme na program několik týdnů nemyté, zavšivené, hladové. V mnohých domech se v zimě netopí, protože není čím, popřípadě se topí jako za časů našich babiček - kamna a plotna uprostřed domu. Tekoucí voda v domě také většinou nebývá, pro vodu musí (často děti) chodit do potoka anebo do studně. Venku pak mívají velmi odporný suchý záchod na hnoji.
Mnohdy žijí v podmínkách, které si ve 21. století ani nedovedeme představit. A místo, kde děti spí? To bývá velmi často špinavá páchnoucí matrace, která leží na zemi (na kterou by si v Česku ani pes nelehl), a peřiny často vypadají jako kusy odporných hadrů.
Do “banánovky” můžete přibalit dětem také hygienické potřeby jako jsou kartářek, zubní pasta, nebo i prací prášek.
A dostanu něco nazpět? Když člověk takto pomáhá, tak by očekával, že přeci dostane nějakou zpětnou vazbu své pomoci. Dopisy, fotky anebo případně jinou zpětnou vazbu od dětí Vám zaručit nemůžeme.
Situace je taková, že děti číst ani psát moc neumí, protože do školy nechodí pravidelně. A pokud byste s dětmi chtěli mít užší kontakt nebo zjistit o dítěti či jeho rodině více informací, tak nás neváhejte kontaktovat, a my se v rámci možností budeme s vámi velmi rádi o konkrétním dítěti a službě na Ukrajině sdílet.
I když víme, že byste to pravděpodobně velmi ocenili, předem se Vám omlouváme, ale není v našich silách Vás více kontaktovat s větší zpětnou vazbou.
Službu děláme dobrovolně při našich civilních zaměstnáních v našem volném čase. Případně se můžete k nám přidat na výjezd na Ukrajinu a děti můžeme v jejich domácnostech navštívit.
Tímto bych Vám chtěl velmi poděkovat za Váš zájem a ochotu se přidat do tohoto projektu.
Mnohdy se lidi podivují, komu by v dnešní době ještě mohly udělat radost takové drobnosti jako jsou například omalovánky, pastelky, anebo krabice mléka… Věřte mi, že však pro mnoho z těchto dětí je to to nejúžasnější, co kdy v životě dostali.
Jednou jsme jedné 8 leté holčičce předávali balík od patrona, kde byla kreativní sada (pastelky, voskovky, tužky…). Holčička se rozplakala dojetím, že si přesně takovou sadu přeje už dlouhou dobu, a že na něco podobného čeká už téměř rok.
Mnohdy se k Vám tyto informace a okamžiky ani nemusí dostat. A pak bych Vás chtěl povzbudit myšlenkou, že často jsme my ti, kdo orají půdu, zasévají semeno a ovoce toho všeho uvidí až služebníci, co přijdou po nich.
Přesto zůstávají věrní tomu, kdo je Pánem žně, a kdo je povolal do služby - Jan 4. kapitola.
“Neříkáte snad: Ještě čtyři měsíce a budou žně? Hle, pravím vám, pozvedněte zraky a pohleďte na pole, že již zbělela ke žni.”
„Věc, která v dnešní době nejvíc ničí mír, je potrat. Jsme tady, protože nás naši rodiče chtěli. Chceme a milujeme také naše děti, ale co ty miliony zabitých potratem? Mnoho lidí se tak mnoho zajímá o děti v Indii a v Africe, kde tak mnoho dětí umírá na podvýživu, hlad atd., ale miliony umírají naprosto záměrně z vůle jejich matky. A toto je to, co v dnešní době nejvíce ničí mír. Protože, pokud může matka zabít své vlastní dítě, co můžeme čekat, než že já zabiji tebe a ty mne?
Česká biskupská konference vyhlásila Den modliteb za úctu k počatému životu a za nenarozené děti.
Postupně se rozvíjí myšlenka modlitební soběstačnosti a duchovní podpory pro ženy, které prošly potratem, včetně konceptu křtu touhy a modlitebních iniciativ.
tags: #patronka #potracenych #deti