Bergamo v Lombardii na severu Itálie bývá označováno za kolébku rodu Paarů. I když rodové tradice jsou považovány za starší a jsou spojovány s nositeli jména Beliboni, z anonymity dějin vystupují Paarové bez pochybnosti v polovině 15. století. Tehdy žijící Zenio Scurrino používal k označení své osoby domicil „de Parre" podle městečka kde působil. Paarové začali na začátku 16. století provozovat poštovní služby a tím položili základy k rodovému bohatství, které je v příštích stoletích vyneslo mezi evropskou aristokratickou špičku. Napodobili rod Taxisů, pocházející ze stejných končin Apeninského poloostrova a zabezpečující v té době poštu papeži, Římu a Habsburkům, kterým vybudovali spojení Rakouska s Nizozemím a s panovnickými dvory ve Francii a Španělsku. Taxisům úspěšně konkuroval v Uhrách Martin Paar sídlící v Prešpurku, když byl okolo roku 1520 jmenován nejvyšším poštmistrem. Byl také přijat mezi uherskou šlechtu (snad se tak stalo v roce1531). Jeho synové Petr a Jan si počínali podobně v Nizozemí a ve Štýrsku. Jejich zásluhy ocenil císař Maxmilián II. 5. 2. 1574 přijetím do šlechtického stavu ve Sv. říši římské.
Poskytování poštovních služeb zřejmě bylo výnosné, protože Jan Paar získal ve Štýrsku panství Hartberg. Karel vévoda Štýrský jmenoval Jana 12. 12. Janův syn Jan Kryštof (+ 1636) pokračoval v aktivitách svého otce. Od Jana Jakuba Magnise koupil v roce 1623 úřad nejvyššího dvorského poštmistra a 4. 9. 1624 obdržel dědičné právo na provozování pošty v Uhrách, v Čechách a v Rakousku nad i pod Enží. Shodné právo mu bylo znovu potvrzeno pro Čechy v roce 1628, pro vnitřní Rakousko roku 1629 a pro Slezsko v roce 1630. Od té doby používají členové rodu titul dědičný poštmistr a rodový senior se píše jako nejvyšší dědičný poštmistr. Společenské postavení Paarů upevnilo jejich přijetí do stavu svobodných pánů v roce 1606.
Mezi říšské svobodné pány se počítají od 4. 3. 1623, kdy vydal listinu císař Ferdinand II., potvrzující povýšení všem žijícím členům rodu. V Čechách začal kupovat statky již Jan Kryštof Paar. Česká komora mu v roce 1624 prodala z konfiskací po Jetřichovi Sekerkovi ze Sedčic statek Měcholupy u Žatce. V Praze na Hradčanech vlastnil dům. Nepochybně se dobře sžil s pražským šlechtickým prostředím, jak lze usuzovat ze zápisu v deníku Adama mladšího z Waldsteina, který si 16. března 1631 poznamenal: „Dnes jsem jedl u pana z Paru, bylo nás tam mnoho".
Dědicem Jana Kryštofa Paara se stal syn Karel (+ c. 1669?). Krátce po smrti svého otce obdržel povýšení do říšského hraběcího stavu. Listina potvrzující tento akt však byla vydána až 21. 10. 1652 v Praze. Za patnáct měsíců na to 14. 1. 1654 následovalo potvrzení hraběcího stavu i pro Království české. To mělo souvislost s jeho sňatkem uzavřeným 2. 8. 1651 s Františkou Polyxenou ze Švamberku (+ 1704), dědičkou statku Kestřany u Písku v jižních Čechách. Karel Paar postavil v Kestřanech zámek s okrasnou zahradou a vinicí. Od vdovy Františky Polyxeny koupila Kestřany v roce 1678 Alžběta Zuzana Wratislavová z Mitrowicz. Pokračovateli rodu byli Karlovi synové Karel Josef (20. 5. 1654 - 12. 5. 1725) a Josef Ignác (31. 5. 1660 - 22. 12. 1735).
Mladší z bratrů, pozdější rytíř Řádu zlatého rouna (1731), se oženil s Marií Annou Františkou hraběnkou z Waldsteinu (12. 5. 1678 - 15. 6. 1744). Ta v roce 1717 získala statek Budišov u Třebíče, který dědil její syn Quido Josef Osvald. Protože Quido zemřel v roce 1746 bezdětný, přešel statek na jeho synovce. Čtyřiadvacetiletý Karel Josef se oženil s Marií Renatou hraběnkou ze Sternbergu. V roce 1712 byl císařem přijat mezi rytíře Řádu zlatého rouna. Stal se v historii rodu prvním nositelem tohoto exkluzivního vyznamenání, které velice dobře indikuje Paarovu vynikající pozici u dvora.
V roce 1722 prohlásil císař Karel VI. poštovní regál za výlučné rezervátní právo císařské a pošta byla převedena do režie státu. Paarové byli odškodněni roční rentou. Ale i po tomto recesu zůstala správa rakouského poštovnictví dalších téměř sto let v jejich rukou. Od té doby používá hlava rodu čestný titul „Nejvyšší říšský dvorský a generální dědičných zemí poštmistr" (po roce 1806, kdy zanikla Sv. říše římská národu německého, bylo vypuštěno slovo „říšský").
Karel Josef hrabě Paar koupil v roce 1722 od Leopolda hraběte Věžníka z Věžník panství Zdechovice nedaleko Přelouče ve východních Čechách. Jeho synové Jan Adam (7. 11. 1680 - 3. 5. 1737) a Jan Leopold (4. 7. 1693 - 25. 6. 1741) dědicové Zdechovic, drželi statek společně. Jan Adam, ženatý s Marií Josefou Antonií hraběnkou z Oettingen-Spielbergu (1686 - 1771) neměl potomky. Jan Leopold se v roce 1715 oženil s Marií Terezií hraběnkou ze Sternbergu (1699 - 31. 3. 1761), dcerou Jana Josefa ze Sternbergu a Marie Violanty Terezie z Preysingu.
Rodiče nevěsty 13. 6. 1700 tragicky zahynuli ve vodách řeky Innu nedaleko Oettingu při svém návratu z Itálie. Šestnáctiletá nevěsta, dědička statků po svém otci, přinesla do manželství značný majetek. Především Bechyni v jižních Čechách, kdysi sídlo věhlasného Petra Voka z Rožmberka a Smiřice a Vysoké Veselí v Čechách východních. K dědictví patřily i Vršovice u Prahy. Po smrti Jana Leopolda Paara se Marie Terezie Paarová, rozená Sternbergová vdala podruhé za Jana Daniela hraběte z Gastheimu. Jím, v roce 1748 koupený statek Jeřice u Hořic ve východních Čechách, nakonec připadl také Paarům.
Jediným, dospělosti se dožívším, synem Jana Leopolda byl Jan Václav Josef (7. 8. 1719 - 4. 7. 1792). Do manželství vstoupil 17. 4. 1743 s Antonií hraběnkou Esterházyovou z Galanthy (31. 3. 1719 - 12. 3. 1771). Po otci dědil Zdechovice, po matce Bechyni, Smiřice, Vysoké Veselí a Vršovice a po strýci Quidovi dostal Budišov. Od Františka Josefa svobodného pána Jungwirta koupil v roce 1768 Kardašovu Řečici a postoupil mu moravský Budišov. Neblahé válečné zkušenosti Rakouska s pruskou expanzí donutily císaře Josefa II. k rozhodnutí o stavbě pevnosti na soutoku Labe a Metuje. Česká královská komora vykoupila v roce 1780 panství Smiřice s Plesem.
Císař byl Janovi Václavovi Paarovi nepochybně zavázán a vyznamenal ho velkokřížem uherského Řádu sv. Štěpána. Jan Václav hrabě Paar byl l. 8. 1769 povýšen do knížecího stavu v Království českém. Právo prvorozenectví s povýšením spojené znamenalo, že nositelem titulu kníže byl pouze jeden člen rodu (hlava rodu, senior rodu) a ostatní i nadále byli hrabaty, či hraběnkami. 5. 8. 1769 obdržel Jan Václav potvrzení říšského knížecího stavu.
Získání knížecí koruny se stalo výrazným a již obtížně překonatelným završením třísetletého dějinného směřování Paarů. Pro samotného Jana Václava to znamenalo významné upevnění pozic v šlechtické hierarchii nejen v Čechách. To přineslo zvýšené nároky na reprezentaci. Bechyňský zámek doznal některých stavebních změn a úprav, aby odpovídal potřebám knížecího sídla. Následníkem Jana Václava a 2. knížetem v rodě Paarů se stal jeho jediný syn Václav (27. 1. 1744 - 22. 11. 1812).
Do manželství vstoupil 17. 1. 1768 a oženil se s Marií Antonií princeznou z Liechtensteinu (13. 6. 1749 - 28. 5. 1813). Ke Kardašově Řečici připojil Pluhův Žďár, koupený v roce 1793 od Marie Anny Janovské z Janovic. Za dva roky na to byly koupeny Nusle u Prahy a spojeny s Vršovicemi. Scelené panství se v roce 1797 stalo majetkem Jakuba Wimmera.
Díky pohnuté době tzv. napoleonských válek, byly synové knížete Jana Václava převážně vojáky. Nejstarší Václav (18. 1. 1770 - 30. 4. 1800) padl jako hejtman granátníků pěšího pluku č. 16 „Terzy" v Itálii u San Giacomo. Jan (12. 4. 1780 - 23. 10. 1839) sloužil nakonec v hodnosti plukovníka jako pobočník polního maršála Karla knížete ze Schwarzenbergu.
Byl nositelem vysoce oceňovaného a za prokázanou statečnost udělovaného rytířského kříže vojenského Řádu Marie Terezie (1814) a několika dalších ruských a bavorských řádů a vyznamenání. Zasloužil se o zvelebení bechyňské zámecké knihovny četnými nákupy knih po celé Evropě. Ludvík (2. 9. 1783 - 17. 10. 1849) zakončil svou vojenskou kariéru jako major. Mikuláš (10. 10. 1785 - 2. 8. 1824) vstoupil do Řádu sv. Jana Jeruzalémského.
Jediný z bratrů, který měl potomky byl Jan Karel (15. 6. 1773 - 30. 12. 1819), potomní 3. kníže Paar. I on byl vojákem a zúčastnil bojů proti Turkům a pak proti Francii. Za bitvu u Legnana obdržel rytířský kříž vojenského Řádu Marie Terezie. Po té, co se 5. 2. 1805 oženil s Marií Aloisií Quidobaldinou hraběnkou Cavriani (16. 10 1783 - 2. 3. 1861), opustil armádu a věnoval se rodině a správě statků. Od pražského měšťana Jana Michaela Tensche koupil v roce 1806 statek Dražíč nedaleko Bechyně.
Po návratu do činné vojenské služby dosáhl hodnosti generálmajora, ale těžké zranění v bitvě u Ogruně ho donutilo natrvalo opustit armádu. Když kníže Jan Karel zemřel, byl nejstarší ze čtyř synů Karel (6. 1. 1806 - 17. 1. 1881) nezletilý. Mladší Alfréd (30. 12. 1806 - 26. 4. 1885) později sloužil v rakouské armádě a stal se nakonec polním podmaršálkem. Václav (1. 11 1810 - 12. 11. 1890) byl stejně jako bratr Alfréd svobodný. Nejmladší Ludvík (26. 3. 1817 - 6. 1. 1893) se uplatnil v diplomatických službách jako vyslanec v Padově, Modeně, Římě a ve Švédsku.
Oženil se 14. 6. 1858 s Marií Annou hraběnkou Esterházyovou z Galanthy (31. 5. 1834 - 1. 11. 1863) a měl s ní bezdětné syny Ludvíka (1. 2. 1859 - 11. 1. 1912) a Karla (18. 10 1863 - 1894). Ovdovělá kněžna Quidobaldina spravovala paarovský rodový majetek s velkou péčí. V letech 1825 a 1826 koupila od studijního fondu bývalé jezuitské statky Dobronice, Bernartice, Opařany a Borovany. Východočeská panství Zdechovice, Vysoké Veselí a Jeřice obdržela jednotnou správu se sídlem na zámku v Jeřicích. V roce 1853 byly prodány samostatně Jeřice. K Vysokému Veselí připadly v roce 1870 od Jana Urfuse koupené Volanice.
Karel 4. kníže Paar se v roce 1862 stal nositelem Řádu zlatého rouna jako druhý v rodě. Oženil se 30. 7. 1832 ve Vídni a vzal si Idu Marii Leopoldinu princeznu z Liechtensteinu (12. 9. 1811 - 27. 6 1884), která přivedla na svět jedenáct dětí. Quidobaldina (5. 7. 1833 - 1904), byla dvorní dámou arcivévodkyně Žofie a zůstala svobodná. Eleonora (1. 7. 1835 - 16. 3. 1913) se vdala (1856) za Arnošta hraběte z Hoyos-Sprinzensteinu (1830 - 1903). Rudolf Jan (17. 8. 1836 - 14. 9. 1873) měl se svou první manželkou (7. 8. 1864) Antonií hraběnkou z Meraviglia-Crivelli (4. 5. 1840 - 10. 11. 1867) dva syny - Karla Rudolfa (3. 6. 1865 - 1897) a Arnošta (5. 11. 1867 - 1932). Potomkom posledně jemenovaného je Rudolf (nar. 1915).
Eduard (5. 12. 1837 - 1919), další ze synů knížete Karla, vstoupil do dějin jako generální pobočník císaře Františka Josefa I. Tuto funkci zastával nepřetržitě od roku 1886 až do smrti císaře aniž se oženil. Měl hodnost generála jízdy a císař ho v roce 1900 dekoroval Řádem zlatého rouna. Byl to on, kdo jako první informoval císaře o zastřelení následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este a jeho ženy v Sarajevu. Josefína (1. 1. 1839 - 1916) byla dvakrát vdaná. Poprvé za Ladislava hraběte z Falkenheimu (1833 - 1865) a pak (1879) za Jaromíra hraběte Czernina z Chudenic (1818 - 1908). Další ze svobodných synů byl generál jízdy Alois (19. 11. 1840 - 1909).
Františka (10. 5. 1842 - 4. 2. 1881) byla manželkou (1862) Leopolda hraběte Podstatzkého z Lichtensteinu (1840 -1902). Marie (8. 9. 1843 - 1914) zůstala svobodná. Leontinu (5. 11. 1844 - 1912) si vzal za ženu Oswald hrabě z Kielmanseggu (1838 - 1896). Manželem nejmladší Sofie (12. 5. 1850 - 1874) se stal Karel Olivier hrabě Wallis (1837 - 1917).
Nejstarší ze synů Karla knížete Paara Karel Jan Václav (7. 7. 1834 - 21. 4. 1917) vstoupil 28. 5. 1886 do stavu manželského s Leopoldinou markraběnkou Pallavicini (7. 10. 1845 - 26. 10. 1928). Za života otce žil Karel Jan s rodinou trvale v Kardašově Řečici, kde se také narodily tři ze šesti dětí. Jako 5. kníže Paar držel štýrské panství Hartberg a v Čechách Bechyni, Opařany, Kardašovu Řečici a Vysoké Veselí. V roce 1889 odprodal statek Zdechovice Janu Schebkovi. Císař vyznamenal Karla Jana Řádem zlatého rouna v roce 1896 a v roce 1905 mu udělil predikát „Durchlaucht" (Jasnost).
Ida Marie (1. 3. 1867 - 9. 8. 1945), první z dětí Karla Jana knížete Paara, se vdala (1890) za Alfonse hraběte z Mensdorff-Pouilly (1864 - 1935). Gabriela (22. 8. 1869 - 11. 2. 1945) měla za manžela (1898) Alfonse hraběte Piatti (1866 - 1940). Bratři Václav (5. 9. 1878 - 14. 11. 1964), Alexander (1. 4. 1882 - 15. 11. 1955) a Eduard (16. 12. 1884 - 16. 8. 1945) zůstali svobodní. Nejstarší z bratrů Alfons hrabě Paar (14. 5. 1868 - 22. 9. 1903) uzavřel 23. 5. 1901 sňatek s Eleonorou princeznou z Windischgrätzu (17. 10. 1878 - 2. 1. 1977).
Zemřel dva a půl roku po svatbě v Ljubljani jako poručík hulánského pluku č. 2., zanechav manželku očekávání narození dítěte. Tři měsíce po smrti otce přišel na svět syn, který obdržel jméno po otci - Alfons (15. 12. 1903 - 20. 4. 1979). V roce 1917 zemřel kníže Karel Jan a jeho čtrnáctiletý vnuk Alfons se stal 6. knížetem z Paaru. Po studijích, absolvování právnické fakulty University Karlovy a vykonání vojenské služby, se v roce 1930 ujal pozemkovými reformami výrazně ztenčeného rodinného majetku. Rok po té 15. 9. 1931 uzavřel sňatek se Sophií hraběnkou Schlitzovou z Görtzu (nar. 13. 5. 1906). Z manželství se narodili dva synové a dcera.
Alfons Václav (nar. 31. 5. 1932), nynější 7. kníže Paar, Karel Eduard (nar. 4. 1. 1934), profesní rytíř Suverénního řádu Maltézských rytířů a v letech 1981 - 1988 český velkopřevor v exilu a Eleonora Markéta (nar. 11. 5. 1937), jejímž manželem se stal (1960) Don Carlo Cicogno Mazzoni Conte di Terdobbiate (1922 - 1979).
Dcera knížete Alfonse Václava, Desirée (nar. 8. 11. 1969) se vdala (1993) za Nicola Fillipa von Wunster. Pokračovatelem rodu a budoucím 8. knížetem z Paaru je Hubertus Carl (nar. 11. 12. 1971). Rodina Paarů uplatnila restituční nárok a k 1. 1. 1993 jim bylo bechyňské panství se zámkem vráceno. Za původní znak rodu Paarů je považován dělený štít, v horní stříbrné polovině červený býk a dolní polovina pětkrát modro-zlatě kosmo dělené. Klenotem na přilbě byl býk vyrůstající.
Rodina Paarů se spojila s Bechyní skrze sňatek Jana Leopolda Paara s Marií Terezií ze Šternberka a dědičkou bechyňského panství. Alfons Paar odešel z Československa v roce 1947, ve 14 letech, ve Švýcarsku dokončil internátní gymnázium a poté v Ženevě studoval tlumočnickou školu. Po získání švýcarského občanství pracoval v cestovní kanceláři v Luganu a později přešel pracovat do bankovnictví. Rodina také vždy patřila k řádu Maltézských rytířů.
Jedním z nich byl také Alfons.Se sourozenci Paarovými Alfonsem, Karlem a nejmladší Eleonorou, která však již nežije, pojí od dětství přátelství Helenu Shoonerovou Schmausovou, sochařku a malířku, která po návratu z emigrace opět žije v bechyňské vile, kam jezdila za babičkou. A jako pravnučka slavného vynálezce Františka Křižíka se společně se svou sestrou Janou stýkaly s dětmi ze zámku. S Alfonsem se ve svém domě naposledy viděla loni v říjnu, kdy přijel na diecézní pouť. Její vila pro oba bratry byla posledním zázemím v Bechyni, neboť zámek, kde rodina žila 300 let, po získání v restituci v 90. letech Alfons prodal Josefu Šťávovi.
EP02P04: Čtyři pilíře, Světová říše a Pax Mongolica | Příběhy světa od Petera Paisarna
„Všichni Paarové byli v Bechyni velice milovaní, protože byli strašně hodní. Za bolševika jsme se nestýkali, ale pak jsme měla výstavu ve Vídni a tam jsem se po letech zase viděla s Karlem. Od té doby jsem se stýkala s oběma. Vždyť v Bechyni teď už ani neměli, kam jinam jít," zavzpomínala na přítele Helena Shooner - Schmausová. Dle vlastního přání se má Alfons do Bechyně ještě jednou, naposledy, vrátit. „Velkopřevor Karel požádá biskupství o uložení urny s ostatky Alfonse do rodinné hrobky, což bylo přání knížete," naznačil Josef Štefl s tím, že rodinná hrobka Paarů stojí v blízkosti kláštera. Jednou by v ní měl spočinout i mladší Karel.„Usadíme se tu, až tady nebudeme, protože v Bechyni máme hrobku.