Ve čtvrtek 11. Svatého Petra. kopuli Svatého Petra. do Baziliky. zanotoval sám papež Jan XXIII., začala Mše svatá. kardinálského kolegia Eugenio Tisserant - ano, pouze on! někteří pozastavovali). Mater Ecclesia. přes půl hodiny a Jan XXIII. pro církev v situaci tehdejšího světa byl. dobru své církve. nebylo zapotřebí koncilu. hlubšímu naukovému průniku a k formaci svědomí. úřadu, jež je převážně pastorální. proti bludům a často je zavrhla s největší přísností. Kristova nevěsta dává před přísností přednost léku milosrdenství. nikým připravit, ale že si ji napsal vlastnoručně. a ustarané. slýchat takříkajíc z první ruky. 5 To stálo tenkrát v samém stínu tzv. „Svatého Officia“, dnes Kongregace pro nauku víry. pojímání samého koncilu. práce mnohých komisí. něco vylepšit a potom to hned schválit a slavnostně vyhlásit. rychlý a hladký koncil je nereálná. Onoho 13. hotové seznamy se jmény kandidátů byly už sněmovním Otcům rozdány. se koncil sešel, a které nám byly nyní předloženy. ještě navzájem dostatečně neznají. Na chvíli zavládlo hrobové ticho. svatopetrského chrámu veliký potlesk. a Königa. předsednického stolu. voleb byla přijata. neboť toho 13. subjekt, a ne jako schvalovací automat. později, 14. V čem tkví velikost tohoto koncilu? počtu jeho účastníků? Zajisté! Ale ne jenom. Též. Ani to však nestačí. Snad tedy v jeho teologii? To jistě. však ještě není to nejzávažnější. obratu. Avšak od čeho k čemu? mezi dvěma póly, z nichž jeden je přitažlivý a druhý odpudivý. o kterou mu šlo především, což pak koncil přijal za své. Avšak jak ten, tak onen pól obratu nebyl určitěji definován. Ta byla výslovným přáním papeže Jana. Pius IX. Proč? pastorální. charakteristiku tohoto optativu. dnešnímu světu a člověku“. Nic víc. principů. mít odvahu. 9 K. RAHNER - H. VORGRIMLER, Kleines Konzilskompendium, Freiburg i. Br. 1966, s. 27-28. Srov. též K. di una costituzione pastorale, in: La Chiesa nel mondo contemporaneo, a cura di ENZO GIAMMANCHERI, Brescia 1966, s. 78; K. SKALICKÝ, Radost a naděje, 1. s. církevních představitelů. Když se v prvním koncilním období (11. až 8. 12. juridismem. soud, který leckterého koncilního Otce šokoval. jež začala 7. všechno řízeno shora. Kde by jinak byla svoboda dítek Božích? V rozpravě o tzv. 13. klerikalismus, tak césaropapismus. časnou teokracii. klerikalismus. vědomí k lepšímu vytyčení těchto pólů, je krize pastorálnosti. pastorální, tak i valná většina sněmovních Otců. jasněji vymezena. jak bychom řekli dnes. sekularizace řádu. křesťané již nehrají výlučnou a rozhodující roli v politice. které příští vývoj smete. vítězi. 13 V. ŠTĚCH, Přednášky k Československé straně lidové, Studie, 30/1972, s. reformě (11. čtverém neúspěchu. Její paterý úspěch byl v tom, že 1. feudálů; 2. jednoty; vědomí, jež trvá dodnes, 3. úspěchu tkví její váha přetrvávající až do dnešní doby, 4. publica christiana, a 5. revoluce. nepřímo. moci“, začne být 1. právě touto mocí korumpována, 2. začne soupeřit (dvojpapežství a trojpapežství), 3. pronásledovat kritiky jako údajné „heretiky“ a 4. potřebě „reformy v hlavě i údech“. utvrzovalo. pravda vydána v plen, což je hrůza pomyslet. ji nakonec podvrátí: 1. 2. občana, nezávisle na jeho náboženské příslušnosti, 3. hospodářského vykořisťování, 4. 16 O vnitřní dynamice tohoto pětičlánkového řetězce revolucí jsem podrobněji pojednal v těchto studiích: K. Teologické texty, 5/1999, s. 149-152; Krize evropského vědomí a její kořeny, in: TÝŽ, Za naději a smysl, Zvon, Praha 1995, s. Pravda ve stínu souhlasu, in: TÝŽ, Quo vadis Ecclesia aneb Zápasy o zítřek, Ježek, Praha 2000, s. 111-120. Příznivě vstřícné kritikě podrobil tuto koncepci F. X. Fenomén Vatikán, CDK, Brno 2004, s. 164-166, v níž poukázal na souběžnost mého hodnocení papežské revoluce s hodnocením, jež podal K. moci, ale též z té duchovní. její autoritu duchovně pastorální. jak to bylo formulováno v doktríně Bonifáce VIII. 11. 1302, srov. ke spáse, ES 875). nejčistší formě. Co na to koncil? sociálního; cíl, který jí vytkl, je rázu náboženského“. panování církve též nad skutečností časnou (už Pius XII. Bonifáce VIII. distancoval a Pavel VI. mezi současnou naukou církve v této věci a tou dřívější). 22 K. RAHNER - H. VORGRIMLER, c.d., s. 432-433. Srov. též K. SKALICKÝ, Radost a naděje, 1. vyd. teologové jako Rahner. přímo poukázáno není. potichu. věrohodnost. 23 K této bule dlužno dodat: 1. zastáncem a hlasatelem. To však nečiní. Vychází spíše z prostého faktu, že církev tuto moc od dob papeže Inocence III. vlastnila, takže šlo jen o potvrzení dlouholeté tradice. Bonifác vydal tuto bulu po krajně dramatickém zážitku, když francouzský král Filip Sličný poslal svého kancléře Nogareta s vojskem, aby papeže unesli. Málem k tomu došlo. městečka Anagni, kde papež sídlil, ho vytrhlo z rukou únosců. Stačí pomyslet, že 6. odsoudil papeže Honoria I. kdežto papež Innocenc III. nejvyšší moc nad veškerým křesťanstvem. jenž je spolu s Koncilem pisánským, 1409, 16. sacrosancta Synodus (6. aeternus (18. 6. obrala papeže o jeho stát a politickou moc nad ním. Pavel VI. druhým. (5. 9. Spíš dlužno poukázat na to, jak se sám papež Pavel VI. papismem. a formulovala konstituce o církvi. něho neprosvítal tento důvěrný pramen. pročetl a opatřil několika málo opravami, vyšel v sešitě č. str. 317-341. koncilu uspořádal Institut Pavla VI. (Brescia, 19.-21. 1986) mezinárodní kolokvium na téma „Pavel VI. problémy na koncilu“. Byl přizván i Otec Caprile. vinu za onu tzv. intenzivní kurs o 2. jsem dobře znal už od roku 1965 ze sekretariátu koncilu. právě zveřejněnou dokumentaci Pavla VI. sboru. antikolegialistický. napsal 21. dal. revolucí protestantskou. akcentovanou. obecné kněžství všech pokřtěných tehdejšího protestantismu. jejíž tzv. jako všechna předchozí hnutí. církve, kde obě strany argumentují vírou. svatý spor o pravdy víry a o pravé dobro církve Kristovy. z obecné nesvobody. kontrolu. (I. Aliance trůnu a oltáře končí. světla. ekumenismu. redintegratio. jakou metodou by tento ekumenismus měl být veden, Pavel VI. 33 A. BEA, Ecumenismo al Concilio, Bompiani, Milano 1968, s. papežské revoluce a průkopníky revoluce protestantské. Tradicí. všeobecnému kněžství všech věřících bez výhrad přihlásil. 34 Viz např. průkopnické dílo: I. 1501). 35 Mnohem důkladněji jsem tuto problematiku vyložil v: K. SKALICKÝ, Teologia fondamentale, Istituto di teologia a distancia, 3. ristampa 1992, s. tzv. dvojího pramene Zjevení. revelationis. svědomí jako právo nejzákladnější. Papež Pius VI. XVI. a Pius IX. prohlásili takový požadavek za nepřijatelný. divu! ale ne úplná. Co řekne koncil? činit nárok na právo. svobodu. nemají právo na svobodu veřejně vystupovat. blaha by stát měl tato bludná vyznání tolerovat. ano, ale svoboda ne. argumentujícího právem pravdy. 38 Zevrubněji jsem o této problematice pojednal ve studii K. 1/2001, s. 2-6; Studia theologica 4, 2/2001, s. 63-68; ve zkráceném znění Perspektivy 8/2001, s. dvou pojetí. Církvi. horizontu připravených dokumentů nebyla. koncilu zrodila. odsouzení z minulých století, přece jen prosadila. 39 Srov. G. F. SVIDERCOSCHI, Storia del Concilio, s. kardinál Josef Beran, když 20. mysli prospěch pravé víry. lidí vyvolává pokrytectví. jež byla uplatňována. nepoužil slovo klerikalismus, jako jiní sněmovní Otcové. zaštiťovala své nadřazené postavení ochotou k toleranci. lidské osoby. revoluce socialistická, a to jak v 3. osoby“. nauku církve, která se od dob Pia IX. a Lva XIII. kapitalismem. čl. pokud je ateismem, v kapitole o důstojnosti lidské osoby. popsal tak, jak chápe on sám sebe (v čl. 20), takže v čl. Pia XII., Jana XXIII. a Pavla VI. zaoblených prohlášení bylo ovšem mnohem dramatičtější. požadovala nezanedbatelná část koncilních Otců, byl naléhavý. však k němu nedošlo. Proč? sněmovnímu shromáždění úsek o ateismu. formulován tak, aby v něm ani ateista nenašel nic nepravdivého. pastorálním zaměřením sněmu a s výslovnou vůlí Jana XXIII. byl k tomu dostal od papeže pokyn. předtím byl u Pavla VI. Koncil i zde zůstal věrný přání Jana XXIII. práva. skoro dalo mluvit o nové papežské revoluci. ututlány, nebo udupány. Nicméně to, co byl Jan Pavel II. 45 To je zevrubněji popsáno v článcích: K. Europa, Centro Russia Christiana, 6(216)/1987, s. 83-95; TÝŽ, Gaudium et spes po třiceti pěti letech. Předmluva k 2. vydání, in: TÝŽ, Radost a naděje, KNA, Kostelní Vydří 2000, str. jednáním, jimiž se zapsal do dějin tohoto koncilu. jež by pomáhala mladým manželským párům vytvořit si vlastní domov. začínat v rodině. zřízení sekretariátu pro sociální spravedlnost při římské kurii. včlenění ekumenické problematiky do katechismů. pravoslavím. biskupů katolických, tak i pravoslavných. sněmovní období“. patriarchy Alexeje medaili raženou k 50. 46 Srov. K. SKALICKÝ, Biskup Tomášek na koncilu ve Věčném městě - viděný zorným úhlem tehdejšího Říma, in: Kardinál Tomášek a koncil. 10. výročí úmrtí kardinála Tomáška a ke 40. výročí zahájení 2. vatikánského koncilu, sestavil A. OPATRNÝ, Pastorační středisko Praha, Praha 2002, s. konfesionální výlučnosti. ale trochu jiným slovem. Církve. praxe. I Svatý otec ohlásil přípravu reformy kurie. 47 Srov. Kardinál Tomášek a koncil, s. po půl století? k četbě koncilu. od klerikalismu k pastorálnosti. perspektivě revolucí 2. pojednáno a odstup od nich vylíčen. vstříc. otevřenost vůči všem, 2. nehledat vlastní prospěch, 3. mnohých 4. s cílem jejich spásy. pavlovském principu autentické pastorálnosti? sebezapření. dosud řečeno, co považuji za nutné ještě dodat. jev omezený jen na katolickou církev. jejich vnitrocírkevního života. náboženství. ním varuje (Mt 16,6-11; Mk 8,14-21). fenomén. Žádný člověk není vůči němu imunní. svatosti své služby. každé pastorální usilování. pronásledování mizí úplně. 48 Dovoluji si tu jen namátkou poukázat na: J. P. ONDOK, Muklovský Vatikán, CDK, Brno 2005; A. Studie, 31-32/1972, s. 893-904. právě v posledním dnu jeho zasedání, 7. římského klerikalismu. celý koncil. 49 A. BEA, c.d., s. 237; K. SKALICKÝ, Ekumenismus na druhém vatikánském sněmu, KNA, Kostelní Vydří 1997, s. Bratři a sestry, během své dovolené v měsíci říjnu jsem mimo jiné navštívil celoslovenský eucharistický den, který se konal v Žilině. Zde jsem se zúčastnil přednášky na téma liturgická reforma Druhého vatikánského koncilu. Přednášeujícím byl Jeho eminence arcibiskup Piero Marini (ten byl v letech 1987-2007 papežským ceremoniářem). Probírané téma přirozeně korespondovalo s nedávno započatým rokem víry. Tento rok byl zahájen 11. 10. 2012 u příležitosti 50. výročí zahájení Druhého vatikánského koncilu. Otec arcibiskup na počátku své přednášky připomněl tři významné události prvního dne Druhého vatikánského koncilu (11. 10. 1962). Otevírací ceremoniál; úvodní projev papeže, blahoslaveného Jana XXIII., Gaudet Mater Ecclesiae (Matka církev se raduje); a světelný průvod laiků na konci prvního dne. Události toho dne ukazovaly na to, že se jedná o koncil celé církve. Druhý vatikánský koncil je prvním koncilem v dějinách církve, který celý jeden dokument věnuje liturgii (Sacrosanctum concilium). Liturgická reforma, kterou přináší, není něčím, s čím přicházejí z ničeho nic koncilní otcové, ale je důsledkem déle jak 100 let trvajícího vývoje a hovoření na toto téma. Hlavní nosnou myšlenkou liturgické obnovy se stává otázka aktivní účasti věřících na slavení liturgie. Již roku 1832 blahoslavený Rosmini píše knihu Pět ran svaté církve (Cinque piaghe della Santa Chiesa), ve které se pozastavuje nad tím, že je propastná mezera mezi knězem, který slaví eucharistii, a shromážděným lidem. Od této chvíle se začíná v církvi rozvíjet liturgické hnutí a myšlenka o aktivní účasti věřících na slavení liturgie. Za svou ji přijme také papež Pius X., který o ní jako první papež hovoří roku 1903. Pro ještě hlubší pochopení toho, o čem hovoříme, se podívejme na otevírací ceremoniál Druhého vatikánského koncilu. Ten začal o půl deváté a trval až do 13 hodin. Tento ceremoniál se skládal z mnoha obřadů: adorace v papežské kapli, slavnostní průvod, vzývání Ducha svatého, intronizace Písma svatého, mše svatá, projev papeže… Zde je dobré se pozastavit u dvou věcí, které se týkají liturgie církve a které již koncilní otcové toho dne komentovali. První z oněch věcí byla intronizace Písma svatého, neboli postavení Písma svatého do středu společenství, jako vyjádření toho, že koncilní otcové ve svém rokování naslouchají Božímu slovu a nechávají se vést Božím Duchem. Y. Congar, jeden z koncilních otců, se pozastavoval právě nad tímto ritem. Zamýšlel se nad tím, jaké místo má Písmo svaté v životě církve a v tehdejší liturgii. Druhé, čeho je dobré si všimnout, je skutečnost, že mše svatá byla jedním z prvků, jedním z obřadů zahájení. Na tuto skutečnost reagují již téhož dne koncilní otcové. Jsou to tedy věci, o kterých se v církvi živě hovořilo. O co tedy koncilní otcové usilovali? Cílem jejich snah je „zpřístupnit“ slavení mše svaté lidem, aby se jí účastnili ne jen jako posluchači, či aby při liturgii probíhala jiná pobožnost (adorace, modlitba růžence…), ale aby se jí mohli aktivně účastnit. Koncilní otcové rovněž usilují o to, aby se zdůraznila důležitost Písma svatého. O co tedy Druhý vatikánský koncil v liturgické reformě týkající zmíněných témat usiluje? Aktivní účast věřících a důležitost Písma svatého. Aktivní účast věřících při slavení liturgie. Co se tímto pojmem myslí? Koncilní otcové zde nevybízí k tomu, že se musí co nejvíce lidí v kostele vnějším způsobem zapojit do chodu liturgie. Spíše chtějí povzbudit věřící k tomu, aby pochopili, že slavení liturgie není jen nějakou událostí, „nějakým divadlem“, které se odehrává bez jejich přispění, bez jejich účasti. Nejzřetelněji je tento posun ve vnímání vyjádřen v úvodu do Římského misálu. V misálu blahoslaveného Jana XXIII. (1962), který byl vydán ještě před liturgickou reformou Druhého vatikánského koncilu, se praví, že mše svatá začíná tehdy, když kněz je připraven ke mši svaté a když přistoupil k oltáři… Misál papeže Pavla VI. (1970) říká, že mše svatá začíná tehdy, když je shromážděn lid. Velkým nebezpečím nás katolíků je, že vnímáme mši svatou jako něco, co tak úplně nepatří do našeho života, že je v našem životě něčím nesrozumitelným. Slavení mše svaté je pro nás častokrát něčím, čemu vyhrazuji nějaký čas v neděli, co je třeba v neděli absolvovat. Koncilní otcové chtějí zdůraznit důležitost a jedinečnost mše svaté v životě věřícího křesťana. Ona má být centrální události lidského života. Má být něčím, co zásadním způsobem formuje náš život. Ona má být zdrojem a vrcholem našeho života a našeho veškerého úsilí. V současné době se v Římě koná pravidelná synoda, jejímž tématem je nyní nová evangelizace. Cílem Druhého vatikánského koncilu bylo také to, aby se obnovená církev mohla stát srozumitelnou tomuto světu. A církev může být srozumitelná pouze v tu chvíli, kdy středem jejího života je živé, aktivní slavení liturgie. Snad každý z nás si klade otázku, jak přinášet radostnou zvěst svému okolí. Druhý vatikánský koncil nám říká, že tak učiníme tehdy, když budeme opravdově, radostně a aktivně slavit eucharistickou slavnost. Druhý vatikánský koncil se v liturgické reformě soustředí také na důležitost Božího slova. Centrální místo v bohoslužbě slova pak má četba evangelia. V evangeliu k nám promlouvá sám Ježíš. Důležitost evangelia vyjadřujeme průvodem se svícemi a s evangeliářem - při něm stojíme. Boží slovo není jen nějakou knihou, ze které si předčítáme, co se kdysi dávno stalo, ale je živým Božím slovem, které zaznívá i k nám a které nás zve ke změně našeho života. V naší farnosti se i tuto skutečnost snažíme tento rok zdůrazňovat. Právě v tomto kontextu je třeba vnímat ony dětské evangeliáře. V tomto světle je třeba vidět to, k čemu vás povzbuzuji, totiž k modlitbě nad Písmem svatým, k předchozí četbě nedělního evangelia, a uvažování nad tím, co nám, mně, toto Boží slovo chce říci. Tyto naše snahy korespondují s vizí Druhého vatikánského koncilu. Korespondují rovněž s rokem víry, do kterého jsme vstoupili. Všechny tyto aktivity, ale i mnohé další, které ve farnosti v letošním roce jsou, nás zvou k tomu, abychom byli opravdovými křesťany. vážíme si důvěry, se kterou se na nás obracíte. Jde o obrovské téma s mnoha historickými konotacemi. Pán Ježíš v předvečer své smrti slavil s učedníky poslední večeři. „Toto je moje tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku“. (1Kor 11,24) A apoštolové tak začali konat tuto „památku“. Ale jejich bohoslužba v mnohém vycházela ze židovství - četli z Písma, modlili se žalmy a k tomu připojili lámání chleba. Teprve v následujících desetiletích vznikly první „eucharistické modlitby“, tedy modlitby, které pronášel kněz či biskup během mše a které také obsahovaly slova proměnění. Tak se nám zachovala dnešní II. eucharistická modlitba, která je dílem Hippolyta Římského z počátku 3. st. po K. Tyto modlitby se pak postupně rozvíjejí v každém větším centru liturgie a dnes známe řadu takových eucharistických modliteb spojených s různými rity (mozarabská, syrská, řecká, galikánský... či jsou známi jednotlivý autoři jako např. sv. Jan Zlatoústý). Většina těchto eucharistických modliteb vnikla v prvním tisíciletí. Nejinak tomu bylo i s liturgií římskou. Významným předělem byl bolestivý okamžik reformace v 16. století, kdy katolická strana reagovala dlouho trvajícím Tridentským koncilem (mnoho zasedání se pro neúčast biskupů muselo zrušit a koncil tak trval dvacet let). Jedním z důrazů tohoto koncilu bylo nové uchopení prožívání katolické víry a očištění od všech nánosů lidové zbožnosti nebo místních zvyklostí. K věci velmi přispělo také rozšíření knihtisku, a tak se po koncilu podařilo vydat jednotný misál (známý jako misál papeže Pia V. v roce 1570). Od té doby se užíval až do roku 1969. Ovšem během dějin do ritu vstoupila celá řada úprav, jen ve 20. st. Již v 19. století se mnozí odborníci na liturgii pozastavovali nad tím, jak liturgie v katolické církvi vypadá a jak je prožívána. V té době mohutně ožilo zkoumání historických pramenů a čím dál více vysvítalo, kolik se do aktuální podoby katolické mše svaté promítlo skutečností, které působí spíš jako nánosy zvyků než prohloubení prožívání obřadu. Vzniklo tedy velké liturgické hnutí a z něj vyrostly velké postavy teologů, kteří stáli u reformy misálu po II. Můžeme citovat jeden z významných textů tohoto koncilu: „Mešní řád ať je upraven tak, aby jasněji vynikl vlastní smysl jednotlivých částí i jejich vzájemný vztah a aby se věřícím usnadnila zbožná a aktivní účast. Proto je třeba obřady zjednodušit, přitom však svědomitě zachovat jejich podstatu. Ať se vynechá, co bylo během času zdvojeno nebo přidáno ne právě účelně. Nejprve zmiňme, že žádná „Tridentská mše“, obřad ani misál není. Jde o lidové označení Římského misálu vydaného nejprve v roce 1570 a pak ještě mnohokrát s různými úpravami, jak jsme uvedli výše. Před tím samozřejmě byly jiné, straší římské misály. Jde tedy o jeden z mnoha kroků církve adekvátní době a situaci. Obřad mše svaté existoval dávno před misálem z poloviny 16. století. Ten jen shrnul, zjednodušil a upravil misály tehdy užívané v Evropě. Jde o kompilaci římsko-galikánsko-germánské liturgie. Mnohé jiné rity jednoduše zrušil a zavedl pro všechny jednotný, stejný text. V poslední době do liturgie významně vstoupily dvě „technické“ skutečnosti. Tou první jsou vynálezy 19. a 20. století. Liturgie samozřejmě musí být slavena tak, aby se jí mohli účastnit lidé. Ale to jde jen těžko bez ozvučení prostoru a také bez kvalitního osvětlení. Proto starý ritus neumožňoval laikům sledovat eucharistickou modlitbu. Pouze na proměňování ministrant zazvonil, aby lidé věděli, co se děje. Druhou technickou skutečností byl jazyk. Až do 19. století lze jen stěží najít evropské lidové jazyky na takové úrovni, aby dokázaly kvalitně přeložit precizní náboženskou terminologii. Teologové se obávali do národních jazyků přeložit Písmo svaté nebo mši svatou, protože jen těžko zaručili platný překlad slov svátostných formulí. To se ale v 19. století zásadně změnilo. Proto bylo možné po mnoha a mnoha staletích přeložit také mši do lidových jazyků a učinit tak mši svatou srozumitelnou každému. Zde jen připomeňme, že Ježíš slavil poslední večeři nejspíš hebrejsky a některé texty říkal aramejsky. Nový zákon včetně textů o proměňování byl napsán řecky a to lidovou řečtinou (koiné). A také první komunity křesťanů mluvily hlavně řecky. Teprve v průběhu 3. a 4. století roste význam latiny a v církvi na západě se začalo používat mnohem více latiny než řečtiny. Po II. vatikánském koncilu se připravil nový misál, který byl oficiálně promulkován 3. dubna 1969 z autority papeže Pavla VI. Přesto papež z lásky ke stařičkým kněžím ponechal možnost těmto starým a nemocným slavit i nadále mši podle dřívějšího misálu. Jak píše papež Benedikt XVI.: „Římský misál vyhlášený Pavlem VI. je řádným vyjádřením lex orandi katolické církve latinského obřadu. Římský misál vyhlášený sv. Piem V. a nově vydaný bl. Janem XXIII. je třeba pokládat za zvláštní vyjádření...“ (Apoštolský list Summorum pontificum papeže Benedikta XVI. z 14. Po koncilu se však zvedla vlna určité revolty, kterou asi nejlépe charakterizoval kardinál Marcel-François Lefebvre, který byl nakonec pro svoji neposlušnost exkomunikován z katolické církve (1988).
Jak souvisí Druhý vatikánský koncil s MSE a liturgickou reformou?
Jako záměr koncilu bylo „zpřístupnit“ slavení mše svaté lidem, aby se jí mohli účastnit aktivně a ne jen jako posluchači. Koncilní otcové také zdůraznili důležitost Božího slova a jeho živou přítomnost v liturgii. Aktivní účast věřících se ukazuje nejlépe v úvodu Římského misálu, který reflektuje změnu od misálu Jana XXIII. k misáli Pavla VI. a zdůrazňuje veřejný charakter eucharistické slavnosti. Důležitost Božího slova je spojena s čtením evangelia, s procesí s evangeliářem a s tím, že Boží slovo není jen historický text, ale živé zvěstování, které vyzývá ke změně života.
Liturgie jako taková má v kontextu Druhého vatikánského koncilu posílit jednotu církve a její pastorační zaměření. Cílem bylo, aby se mše stala centrem křesťanského života, zdrojem a vrcholem veškeré spirituality a každodenního jednání věřících. Postupně se rozvinula idea inkulturace liturgie a zapojení lidu do liturgických úkonů, včetně čtení Božího slova, přinášení darů a liturgické služby lektorů. Kontinuita s historií je patrná v tradičních proudech liturgie, ale současně bylo nutné překonat omezení minulosti, jako byla pasivní účast a omezený jazyk liturgie.
V kontextu reformy po II. vatikánském koncilu se objevily konfliktní proudy kolem liturgie Pia V. a Pavla VI., které vyústily v diskusi o možnostech a mezích dvou forem římského ritu. Předmětem současné diskuse je vzájemné obohacení obou forem a smíření uvnitř Katolické církve, jak to požaduje i kard. Sarah. Odpověď na otázku, zda je lepší vrátit se k předkoncilní liturgii, není jednoznačná; důležitá je koexistence dvou forem a kontinuální obnova liturgie podle Pavla VI. a II. vatikánského koncilu.
tags: #vysvetleni #mse #svate #po #vatikanskem #koncilu