Hlavními zdroji informací o Pavlově životě a díle jsou jeho listy a Skutky apoštolů v Novém zákoně. Z nich zhruba polovina obsahu mapuje jeho cestování, kázání a zázraky. Pavel nebyl jedním ze Dvanácti apoštolů a během jeho života neznal Ježíše, ale byl jeho současníkem a osobně poznal svědky Ježíše, jako byli jeho nejbližší učedníci ( Petr a Jan ) a bratru Jakub již od poloviny 30. let našeho letopočtu. Byl tedy svědkem Ježíšova života a učení.
Podle skutku apoštolů žil Pavel jako farizeus a podílel se na pronásledování raných následovníků Ježíše před svou konverzí. Na cestě do Damašku za zatčením křesťanů viděl zářivé světlo, uslyšel Ježíše promluvit, byl oslepen a později uzdraven Ananiášem. Čtyřiadvacet z 27 knih Nového zákona je tradičně Pavlového autorství. Z těchto listů jsou skoro sedm považovány za nediskutabilně autentické; ostatní dopisy mají složitější autoračské pozadí.
Dnes Pavlovy epištoly tvoří kořeny teologie, uctívání a pastorální praxe v západních i východních církevních tradicích. Pavelův vliv na křesťanské myšlení a praktiky je široký a hluboký. V mnoha tradicích, včetně luterské, se čte, že lidé jsou spaseni vírou, nikoli skutky podle židovské zákona. V Skutcích 13:9 je Saul poprvé v Cyperu nazýván „Pavel“, a autor Lukáš uvádí, že jména Saul a Paul jsou záměnné a Pavel je tímto jménem v průběhu Skutků často oslovován.
Rodina, původ a vzdělání
Pavlův původ byl pravděpodobně v Tarsu, v provincii Cilicie, a podle Skutků a dopisů pocházel z židovské rodiny. V mládí byl poslán do Jeruzaléma, aby zde získal vzdělání u Gamála (jeden z nejznámějších učitelů židovského práva). Před svou konverzí Paul údajně pronásledoval křesťany „více než kdokoli jiný“ a získával pramoci k trestům ze strany Sanhedrinu.
Konverze a začátek misie
Konverze Pavla bývá datována do let 31-36 n. l. podle jeho vlastních listů. Podle Skutků se udála na cestě do Damašku, kde prožil vizi vzkříšeného Ježíše, byl oslaben a následně uzdravován Ananiášem. Poté Pavel hlásal Ježíše v synagogách a brzy se stal významnou postavou raného křesťanství, cestoval po východní části Rímské říše a budoval společenství mezi pohany a Židy.
Jeho misie prošla několika etapami a zahrnovala tři hlavní misijní cesty. Během první cesty s Barnabášem putovali po Kypru a Malé Asii, v Pisídii promlouvali v synagogách a vyprávěli o Ježíšově smrti a vzkříšení. Po návratu do Antiochie pobývali dlouho mezi učedníky a organizovali komunitu pro pohany a Židy.
Rané kolize s jeruzalémskou komunitou a řešení v Galatii
Na shromáždění v Jeruzalémě ohledně pohanů a požadavku na dodržování židovského zákona Pavel hájil svobodu pohanů od obřadního zákona (obřízka, potravní práva, sobota). Vznikla mezi Pavlem a některými členy Jeruzalémské církve ostrá výměna názorů - Pavel tvrzení, že spasení pohanů nastává vírou, nikoli skutky zákona, a že příslušnost k Božímu lidu není podmíněna židovským dodržováním zákona. Tato problematika je centrální pro jeho teologii a pro to, jak se později formovalo křesťanství jako "zákon bez zákona" pro pohany.
Pavlův teologický rámec a jeho dopisování
Pavlův důraz na Krista a jeho božství (hlavně exaltovaná Kristologie) byl v rané církvi široce přijímán. Věnoval se také otázce, jak se má rozvíjet společenství pohanů s židovským dědictvím, a vyložil, že pohané mohou být spaseni vírou a že zákon pro pohany není závazný. Sám sebe nazýval „Apoštolem pohanů“ a jeho úsilí mělo za cíl rozšířit poselství „dobré zprávy“ do co největšího počtu pohanů východního římského impéria.
V Galaci, kde došlo k odlišnému vyučování, Paul vyspělým způsobem vykládal Pavlovo pojetí zákona jako pedagogický prostředek (pedagogus) - zákon definoval hřích a ukazoval cestu k vyjití z něho, avšak nebyl určen pro setkání pohanů s Bohem tímto zákonem jako takovým. Tím také argumentoval, že pohané mohou být spasení vírou a že křest a další praxe se pro ně nemusí skrývat v židovství.
Životní a závěrečné období
Podle Skutků 21-28 byl Pavel uvězněn v Jeruzalémě a poté dopraven do Caesaree a nakonec do Říma, kde zůstal v domovní vazbě a nadále kázal. O jeho konci se historie shoduje v tom, že byl nejspíše popravčen pro Romanské impérium kolem roku 64-68 n. l. a jeho tělo bylo pohřbeno mimo města, nedaleko Ostie, kde později vznikla bazilika v Římě - Basilika svatého Pavla mimo hradby.
Jeho dopisy zůstávají klíčovým zdrojem pro teologii křesťanství: vyznání víry, jak Bůh jedná v Duchu, jak se budují církevní společenství a jak se oslovují komunita pohanů a Židů. Pavelovy listy, ať už autentické či pseudepigrafní, významně ovlivnily západní i východní křesťanskou tradici a jejich interpretace zůstávají předmětem rozsáhlých studií až dodnes.
Další poznámky a souvislosti
Ve východních a západních tradicích se Pavlovo učení často spojuje s problémem, zda zákon platí pro pohany a Židy. Někteří autoři, například E. P. Sanders, se snaží aplikovat moderní sociální vědy a ukazují Pavlovu činnost jako součást širšího kontextu - jak lidé vstupují do víry a jak z ní zůstávají.
Jeho význam je také spojen se spojováním různých kultur a s uplatněním křesťanství v římském světě, ačkoliv samotný Pavel tvrdí, že jeho poselství nebylo získáno od lidí, nýbrž přímo od Ježíše Krista. V jeho listinách zřetelně vyvstává, že spása skrze víru a svoboda od obřadů byla pro něj klíčovým principem, i když si uvědomoval důležitost židovských etických a dobročinných zásad pro své komunity.
Pro lepší pochopení lze doplnit krátkou tabulku souvisejících míst a období Pavlových cest:
| Období | Lokace | Hlavní činnost |
|---|---|---|
| 1. misijní cesta | Antiochie, Cyprus, Pisídie, Antiochie | Kázání v synagogách, setkání s židovským i pohanským publikem |
| 2. misijní cesta | Makedonie, Řecko, Efez | Šíření evangelia, zakládání společenství, setkání s Priscillou a Aquillou |
| 3. misijní cesta | Galatie, Malá Asie, Efez | Posílení víry, psaní korespondence, plánování cesty do Říma |
V závěru není možné s jistotou určit Pavlův konec a přesnou lokalitu jeho pohřbu; historické prameny uvádějí, že byl zřejmě popraven za vlády císaře Nera a pohřben v Římě u cesty k Ostii.