Před svým obrácením nebyl Pavel v žádném případě vzdálen Bohu a jeho Zákonu. Naopak, byl pravověrným Židem, až fanaticky věrným předpisům Zákona. Ve světle setkání s Kristem však pochopil, že se tím snažil prosazovat jen sám sebe a svou vlastní spravedlnost a že s celou svou spravedlností žil jenom sám pro sebe. Pochopil, že je zcela nevyhnutné změnit zaměření svého života. A toto nové zaměření vyjádřil ve slovech: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus.“
Křesťanská identita sestává ze dvou složek: nehledat sebe, nýbrž přijmout Krista - spolu s ním se odevzdat a tak se osobně podílet na jeho díle, ponořit se do něho a sdílet s ním jak jeho život, tak jeho smrt. Tak to svatý Pavel píše v listu Římanům: Byli jsme „křtem ponořeni do jeho smrti… byli jsme spolu s ním pohřbeni… srostli jsme s ním… Tak i vy se považujte za mrtvé hříchu, ale za žijící Bohu, když jste spojeni s Kristem Ježíšem“ (Řím 6,3.4.5.11).
Přesný důraz na spojení s Kristem je pro Pavla klíčový: Pavlovi totiž nestačí říci, že křesťané jsou pokřtění či věřící; pokládá za stejně důležité říci, že jsou „spojeni s Kristem Ježíšem“ (srov. také Řím 8,1.2.39; 12.5; 16,3.7.10; 1 Kor 1,2.3 atd.).
Pavlovo setkání s Kristem na cestě do Damašku způsobilo v jeho životě doslova revoluční obrat. Kristus se stal smyslem jeho existence a nejhlubším motivem celé jeho apoštolské práce.
V následném životě apoštola Pavla tedy není jen změna přesvědčení, ale hluboká transformace identity: z člověka řízeného vlastním zákoníkem na člověka, v němž Kristus žije a působí. Tato dynamika „já jsme Kristem“ tvoří jádro jeho poselství a jeho účasti na díle Kristově.
Struktura křesťanské existence podle Pavla
- Pokání a obrácení: opuštění snahy o vlastní spravedlnost a přijetí Krista.
- Transcendence sebe sama: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus.“
- Nová identita: spojení s Kristem Ježíšem a účast na jeho díle.
- Život v Duchu: žít podle Kristova života a sdílet jeho smrt v symbolice křtu.
V doplňující literatuře pavlovského svědectví lze sledovat široké citace, které zdůrazňují, že pokřtění znamená nejen víru, ale integraci Kristova života do každodenní existence věřícího. Tím se Pavlovo vyznání stává revolučním pro chápání identity křesťana.
Na tomto základě lze shrnout, že Pavlovo poznání Krista mění celou motivaci a cíle jeho služby: není to již obhajoba zákona ani vlastní spravedlnost, ale sdílení života Kristova a spolupráce na jeho díle pro svět.