Barokní člověk je bytostným poutníkem a právě poutnictví, neustálé hledání, fyzický pohyb a vnitřní svár, tvoří jeden z určujících principů dobového vnímání světa. Tuto optiku si plně osvojil i další festivalový den THEATRA KUKS, který radikálně rozšířil divadelní prostor daleko za zdi hospitalu. Oživování okolní krajiny je přitom přesným naplněním odkazu samotného zakladatele tohoto místa.
František Antonín Špork si již v mládí zcela záměrně určil životní styl venkovského šlechtice a přírodu kolem svého sídla koncipoval jako otevřenou knihu a dějiště duchovního zápasu. Na svém panství například nechal postavit poustevnu sv. Jiljí s varovnými nápisy „Pravda je zabita“, „Spravedlnost trpí“, „Zbožnost je upálena“ a „Bezbožnost ovládá zemi“. Zcela vědomě se tak v tomto krajinném rámci stylizoval do role křesťanského bojovníka (Miles christianus) hájícího tradiční hodnoty proti mocným tehdejšího zkaženého světa.
Dopolední festivalový výlet proměnil účastníky v opravdové barokní poutníky, přičemž šestnáctibodová trasa vytvořila promyšlenou prostorovou dramaturgii. Zásadní interpretační klíč k pochopení barokní krajiny poskytl hned v úvodu jaroměřský sochař a pábitel Petr Novák, jehož osobnost jsem měl to štěstí poznat již před několika lety v josefovském bastionu. Novák brilantně zasadil české baroko do širšího evropského kontextu, když připomněl, že zatímco ve Francii barokní velmistr Bernini se svými návrhy Louvru neuspěl kvůli tamnímu klasicistnímu založení, v českých zemích baroko zapustilo neobyčejně hluboké kořeny.
Důvodem byla nejen absence silné renesanční tradice, ale především fakt, že baroko dokázalo organicky navázat na spiritualitu a vertikalitu gotiky. U pískovcových děl (jako bylo Sousoší sv. Trojice či sochy Jiřího Františka Pacáka, Braunova následovníka) Novák vyvracel vnímání barokní sochy optikou realismu 19. století. Barokní socha neslouží k přesné anatomické nápodobě, ale duchovnímu záměru. Je to divadlo i hudba zároveň. Zároveň však Novák demytizoval samotný proces vzniku těchto děl, když připomněl drsnou technologickou realitu.
Matyáš Bernard Braun nebyl jen „podnikatelem“, ale člověkem, který zemřel na silikózu stejně jako jeho dělníci. Z padesáticentimetrového hliněného bozzetta se v lomu uhlem nakreslily profily, nahrubo otesaný blok se na saních dotáhl na místo a teprve tam jej spolupracovníci (Pacák, Jan a Řehoř Thényovi, V. Wágner, J. Fiedler, J. Lang či F. Adámek) dotvářeli svými dláty. Zastavení u kamenného pomníku jelena v hloubi kukských lesů nabídlo fascinující vhled do každodenní, až groteskní reality barokního panství.
O tu se hudebně postaralo uskupení Due di Kuckus, Stanislav Bohadlo a Lukáš Pelc, které zde předneslo dobovou árii na text svídnického advokáta a dvorního básníka Gottfrieda Benjamina Hanckeho. Píseň, jež tiskem vyšla zřejmě roku 1724 v Drážďanech, nevypráví o vznešených teologických půtkách ani o potírání kacířství. Z dochovaných veršů se před námi plasticky rýsuje obraz zvířete, jež si užívalo výsad srovnatelných s vysokou šlechtou.
Jelen Nickel, který si brzy zvykl brát chléb z cizích dlaní a pít vodu z pramene nymf, vlastnil svůj „soukromý domek pro bydlení“ a uměl hrdě kráčet po panských schodech nahoru i dolů. Zvláště půvabné jsou pasáže líčící jeho zemitější zvyky: dokázal si obratně otevírat sklad s ovsem a jako samozvaný výběrčí „pilně vybíral akcíz, čili daně“, když na místním trhu beztrestně pojídal prodejcům hrušky a třešně. Život tohoto zvířecího aristokrata ovšem ukončila zrada. Text nabývá formy klasického kramářského moritátu, když líčí Nickelův nečekaný skon rukou zločince a kata Lista, pro jehož falešnou důvěru jelen s obojkem na krku „prolil svou mladou kypící krev“. I tato drobná epizoda je však dokonale ilustrativní součástí barokního theatrum mundi - divadla světa.
Výlet však neohledával jen vznešené umění, ale i jizvy v krajině. Silným momentem bylo zastavení u hřbitova v Kocbeři, kde z iniciativy místní starostky došlo k obnovení zdevastovaného německého hřbitova a k překladu německé kroniky. Zdejší sudetská paměť, jež se po roce 1944 vytratila, se tak pomalu vrací a rehabilituje kontinuitu místa. Zásadní zastávkou byla obec Kohoutov, proslulá svou keramickou tradicí. Zdejší dílnu v bývalé Šporkově faře založila Jarmila Törnerová, která poutníky následně provedla k mystické Studánce Nad Čertovou roklí. Právě zde se vyjevilo ono Kalistovo „lidové baroko“ v té nejpůvodnější formě.
Z odpoledního putování krajinou jsme se do kukského šapitó vrátili s jazykem na vestě. A nutno dodat, že šlo o mimořádně šťastné načasování pro neplánovaný iniciační rituál, alespoň pro ty z nejmenších. Pomineme-li totiž krátkou epizodu na letošních hradeckých Regionech, bylo vystoupení italského souboru UnterWasser vůbec prvním skutečným divadelním zážitkem mé osmiměsíční dcery. Scénografie s jasnými vizuálními odkazy na plátna Pieta Mondriana a podmanivé tóny Toma Waitse ji okamžitě a bezpečně vtáhly do děje. Inscenace vypráví křehký příběh chlapce, jehož trup tvoří ptačí klícka.
Když z ní jednoho dne uletí malý ptáček, vydává se ho hlavní hrdina hledat. V tu chvíli se před námi otevírá ryzí divadelní magie, v níž exhibují nejen loutky absolventky Teatro Azzione Valerie Bianchi. Scénografka a sochařka Aurora Buzzetti a herečka a výtvarnice Giulia De Canio vytahují postavy přímo z kufru, bravurně pracují se stínohrou i sugescí zvuků a nechávají chlapce bloudit hlubokým lesem. Vše mu zní jako skrumáž zvuků a nesrozumitelného blábolení, ilustrovaného skeletem deštníku s rukopisně vyvedenými výkřiky „bla bla bla“. Vrcholem této snové pouti je setkání s kouzelnou, neustále kýchající babičkou. Zoufalý a plačící chlapec u ní hledá útěchu. Iniciační alegorie, v níž samotný uprchlý ptáček funguje jako brilantní metafora lidského talentu, niterné tvořivosti či vnitřní svobody, směřuje k osvobozující pointě.
Chlapec se nakonec rozhodne odhodit víko klece, jež tvořila jeho vlastní tělo. V ten moment se k němu ptáček překvapivě vrací - jenže chlapec už nemá, čím by ho zavřel. Je to mimořádně výstižný obraz našeho vlastního vztahu k tvořivosti: náš talent a vnitřní potenciál nám často unikají a chřadnou ve chvíli, kdy se je snažíme příliš svazovat striktními pravidly a zavírat do mříží očekávání. Jakmile se však těchto oklešťujících limitů zbavíme a přijmeme svůj dar i sebe sama v naprosté otevřenosti, talent se navrátí - svobodnější, hravější a silnější než kdy dřív.
Noční vyvrcholení na nádvoří hospitalu přinesla inscenace JEDEM S MEDEM! (Geisslers Hofcomoedianten, prem. 2019). Potulný orchestrion dynamického i lehce diabolického Martina Bohadla v doprovodu uhrančivých performerek Claudie Eftimiadis, Kateřiny Bohadlové a Kristýny Matěj Dámové (jež zazářila jako okouzlující ovečka) oživuje syrovou tradici kramářských písní. Tato potulná touha po krvácích a odkrývání temných lidských hlubin příkladně odkazuje na jinou českou osobnost, kterou baroko uchvátilo natolik, až ji málem spálilo.
I grafik a básník Josef Váchal se ve svém satirickém Krvavém románu s gustem nořil do moritátů černých kronik. Právě optikou kramářského moritátu se zde odvíjí příběh biblického krále Davida. Inscenace je příznačně rozčleněna do sedmi navazujících výstupů, jež přesně zrcadlí sedm ctností a sedm neřestí. Davidův mýtus zde však neslouží jako suchá dějeprava, nýbrž jako dokonalé ztělesnění barokní antitetičnosti. Geissleři tento vysoký biblický a moralistní motiv nekompromisně strhávají zpět k zemi. Pomocí repetitivních refrénů, hravých zvuků a neustálé interakce přetavují barokní patos do čiré komediální radosti.
Hospitál Kuks založil hrabě František Antonín Špork na počátku 18. století jako zaopatřovací ústav pro staré muže, o které pečoval řád milosrdných bratří. Na výstavbě se podíleli významní umělci té doby, především architekt Giovanni Battista Alliprandi a sochař Matyáš Bernard Braun. Dominantou areálu je kostel Nejsvětější Trojice, který spolu s cyklem nástěnných maleb Tance smrti a alegoriemi Ctností a Neřestí tvoří unikátní umělecký celek. Součástí komplexu je také jedna z nejstarších barokních lékáren v Evropě - U Granátového jablka. Po rozsáhlé obnově v letech 2013 - 2015 nabízí hospitál návštěvníkům expozice věnované historii, baroknímu umění a lékárenství. Přilehlá bylinková zahrada zve k procházkám a odpočinku v autentickém prostředí.
Současný život a program v Kuksu
Každý rok si připomínáme důležitá výročí historických událostí i osobností nebo upozorňujeme na témata, která považujeme za podstatná. Cestu do Santiaga de Compostella absolvovala Zora Voženílková už čtyřikrát. Jak sama říká, slavná pouť, na níž lidé vyráží jen s batohem, základními potřeba a mušlí na provázku, ji zachránila manželství a zbavila depresí. „Co mi cesta dala, to se ji snažím vrátit,“ říká poutnice. Značí už od hranic s Polskem, pokračovat bude skrz celé východní Čechy. V minulém týdnu se nálepky se symbolem svatojakubské mušle dostaly až do Kuksu. Objevily se na odpadkových koších, dopravních značkách i na sloupech veřejného osvětlení.
NĚKDE ZNAJÍ, JINDE NEP Přes Českou republiku vedou tři poutnické trasy, které plynule navazují na polské. Ta východočeská vede přes Královéhradecký i Pardubický kraj až do Vlašimi. Tady se sbíhá s jihočeskou větví a pokračuje dál do Rakouska a Německa. Zora Voženílková, která spolupracuje se spolkem Ultreia, sbírá povolení úřadů i soukromníků před značením. Bez jejich souhlasu nálepky nevylepuje. Přiznává, že většinou lidé netuší, co Svatojakubská cesta je. „Podle skutečné mušle, kterou nosím, mě ale naopak často i poznávají. Putuju, odpověděla jsem,“ vzpomněla Voženílková.
Mimochodem, pokud chce někdo ujít celou cestu z Kuksu až do Santiaga de Compostella, musí se připravit na více než 2500 kilometrů. I proto se cesta absolvuje často po částech. Svatojakubská cesta - jedna z nejvyhledávanějších tras mezi poutníky. Do města Santiago de Compostella se sbíhá z celé Evropy. Většina jejich větví vede po historických obchodních stezkách. Počet poutníků, kteří se do Španělska vydávají, každým rokem stoupá. Návštěvnost galicijského města se třeba vloni šplhala až ke 300 tisícům lidí.
Turistický a kulturní servis v areálu
Nádherná barokní architektura, zajímavé prohlídky interiérů, dobrá vína, rozkvetlé zahrady a příjemné vycházky do okolí - to vše nabízí během letní sezóny barokní areál Kuks v údolí Labe. Během letních akcí tu potkáte kostýmované postavy, dobový jarmark, tanečníky a kejklíře, a někdy dokonce po barokním schodišti teče víno! Barokní areál Kuks se nachází v Podkrkonoší a je považován za jeden z nejkrásnějších barokních areálů v Čechách. V letech 1694-1724 nechal hrabě František Antonín Špork vybudovat v údolí Labe rozsáhlý komplex světských a církevních budov, jejichž sláva přesahovala české hranice. Koncept byl takový, že na jedné straně Labe budou stát lázně a na druhé straně pak hospitál se zahradou a kostelem Nejsvětější Trojice. Lázně byly zprovozněny roku 1695 a v roce 1710 došlo k přestavbě jedné z lázeňských budov na zámek. Vedle hostince U Zlatého slunce v lázeňském městečku stávalo také dřevěné divadlo.
Vedle hospitálu se rozkládá městečko s lázněmi a roubenými domky. Zámek byl počátkem 20. století doplněn o další části areálu. Na protisvahu pak stojí honosný komplex hospitálu. Na stavbě areálu se podíleli architekt G. B. Alliprandi, stavitel P. Netolla, kameník G. B. della Torre a slavný český barokní sochař M. B. Braun, který je autorem 24 soch Cností a Neřestí. Při prohlídce areálu lze navštívit farmaceutické muzeum včetně barokní lékárny z 18. století. Areál obklopuje nádherná zahrada a nechybí ani užitková bylinková zahrada.
Hospitál Kuks dnes nabízí čtyři prohlídkové okruhy: Hospitál, Šporkovská hrobka, Historie lékáren a Historie výroby léků. Nejpopulárnější je spojení historické prohlídky hospitálu s důrazem na historii a historie lékáren v přízemí budovy. Expozice Českého farmaceutického muzea zvaná „Kouzlo apatyky“ představuje vývoj lékáren od baroka do 20. století. Milovníky vína potěší možnost navštívit historický vinohrad s naučnou stezkou na pravém břehu Labe. Tu najdete v městečku na místě zvaném „Nad zámkem“ a během cesty se dozvíte o nekonečné práci na vinohradu, o okopávání vinice či údržbě zídek. A kdo by byl unaven, může usednout v altánku a kochat se pohledem na protější svah s barokním areálem Hospitálu Kuks a krajinu hraběte Františka Antonína Šporka.
V Kuksu najdete také historický vinohrad s naučnou stezkou, bylinkovou zahradu a výklad k baroknímu lékárenství. Kuks je velkolepý barokní areál v údolí řeky Labe, který propojuje lázně, hospitál a konvent milosrdných bratří u kostela Nejsvětější Trojice. Česká farmaceutická expozice a lékárna U Granátového jablka doplňují jedinečný celek, jenž oživuje baroko nejen podle teoretických textů, ale i skrze herecké výkony a hudební akce.