Největší český mimopražský barokní kostel stojí na pahorku v historickém jádru města, v části zvané Pohořko, kde se před rokem 1245 nacházelo hradiště s kaplí patřící Svatoboru z rodu Drslaviců. Kapli později nahradil gotický kostel, jehož kapacita však v první polovině 18. století nestačila. Výstavba současného barokního chrámu probíhala v letech 1750 - 1775 podle návrhu Kiliána Ignáce Dientzenhofera, který stavbu až do své smrti roku 1751 vedl. Úplnému dokončení zabránilo zrušení přeštického benediktýnského proboštství, což se projevilo především provisorními stanovými střechami věží, obnovenými roku 1855. Věžní báně podle původních barokních plánů K. I. Dienzenhofera byly dostavěny teprve v roce 1995.
Roku 1892 kostel vyhořel, dostal nové krovy a v letech 1897-98 byl dle projektu Friedricha Ohmanna upraven presbytář. V letech 1926-28 byly opraveny střechy, v letech 1932-34 vnější omítky a vystavěno nové schodiště směrem k městu. Velká oprava kostela začala roku 1991, o čtyři léta později byly vztyčeny nové cibulové báně podle projektu architekta Tomáše Šantavého. V interiéru chrámu je umístěn především obraz bolestné Panny Marie Přeštické, jehož kopii si přeštický měšťan donesl z Prahy. Obraz byl po dlouhém zkoumání arcibiskupskou konzistoří v Praze prohlášen 27. dubna 1711 za milostný a zázračný.
Dominantní vrcholně a pozdně barokní stavba je ikonou Přeštic i okolní krajiny. Kostel stojí blíže JZ okraji města v dominantní poloze nad řekou Úhlavou, usazený na hranu prudkého svahu klesajícího k V. Na jihozápadní straně přiléhá ke kostelu budova děkanství (u presbytáře) a zhruba vodorovný zatravněný pozemek. Severozápadní průčelí kostela odděluje od hlavní silnice terasa se schodištěm. Po severovýchodní straně pak nepravidelná svažitá plocha upravená parkovým způsobem, od severovýchodního portálu transeptu vede k SV cesta, zakončená schodištěm lemovaným neomítnutými zdmi z lomového kamene. Strměji svahované okraje plochy zachycuje opěrná zeď vystavěná z lomového kamene, koruna chráněna žulovými deskami nebo bez úpravy, šikmý líc zdi neomítnutý. Bývalou zahradu probošství vymezuje směrem ke komunikaci novodobá ohradní zeď.
V rámci historického vývoje kostela lze sledovat několik klíčových okamžiků: stavební phase podle Dientzenhofera, úpravy po požáru, rekonstrukce a pozdější doplnění bání. Tyto prvky společně vytvářejí iluzi majestátního prostoru a významně ovlivnily estetiku i funkčnost chrámu pro místní náboženský život i krajinný kontext.
