Stanice nyní poodhaluje tajemství, která skrývají soukromé dopisy mezi papežem Janem Pavlem II., vlastním jménem Karolem Wojtylou, a vdanou polsko-americkou filozofkou Annou-Teresou Tymienieckou. BBC nahlédla do korespondence a fotografií, které 30 let uchovávala Polská národní knihovna. Dopisy prý nasvědčují tomu, že mezi nimi panovalo velmi důvěrné přátelství. Wojtyla se scházel se ženou i ve volném čase, jezdili spolu lyžovat nebo kempovat do přírody. BBC však upozorňuje, že nic nenasvědčuje tomu, že by papež porušil slib celibátu.
Dopisy zprostředkovala Marsha Malinowskiová, podle níž se Tymieniecká do Wojtyly na začátku vztahu zamilovala. „Domnívám se, že se to v té korespondenci odráží," řekla Malinowskiová. Dokument BBC včera večer odvysílala dokument, který ukazuje málo známou část života muže, který zemřel roku 2005 a o devět let později byl prohlášen za svatého. Jejich přátelství začalo v roce 1973, kdy byl Jan Pavel II. ještě krakovským arcibiskupem. Tehdy padesátiletá Tymieniecká přijela z USA do Polska diskutovat s Karolem Wojtylou o knize, kterou napsal. Krátce potom si začali psát a původně formální dopisy se postupem času staly osobnějšími. Oba se později setkali ještě mnohokrát, někdy v přítomnosti tajemníka, jindy v soukromí.
V roce 1974 budoucí papež napsal, že si čte čtyři z dopisů, jež Tymieniecká napsala v průběhu jednoho měsíce, protože „jsou tak smysluplné a hluboce osobní". Dokument také ukázal dosud nezveřejněné fotografie ze společných lyžařských výletů nebo návštěv ve Vatikánu. BBC rovněž upozorňuje, že mezi přáteli Jana Pavla II. byly ještě další ženy, například psychiatrička Wanda Poltawská, s níž si dopisoval několik desetiletí.
Vzpomínky na konec papežova života se zapisují do širšího kontextu jeho vlivu. V paměti nám nesmazatelně zůstává vzpomínka na scénu, při které si vítr pohrával se stránkami otevřené bible položené na jednoduché, dřevěné rakvi před basilikou sv. Petra. Kolem rakve se shromáždil snad celý svět: kardinálové, králové, prezidenti, obyčejní věřící, náboženští vůdci, novináři a především mládež, která přijela ze všech koutů země. Mnoho dalších sledovalo událost ze svých domovů.
Odkaz Jana Pavla II. a jeho role v dějinách církve
Jan Pavel II. se při svých cestách a setkávání s lidmi vydával do krajnosti. Na jeho pohřbu mu to celý svět oplatil: přišel na setkání s ním. Jedinečným příkladem svého bezesporu svatého života se podařilo zesnulému papeži upoutat i ty, kteří nesdíleli jeho názory. Stal se jakýmsi tichým magnetem přitahujícím jednotu, lásku, vzájemnou úctu a dobrou vůli.
Nyní je předčasné bilancovat tak bohatý život, ale když si připomeneme události z dubna minulého roku, musíme se ptát: Jaký je trvalý odkaz Jana Pavla II.? Historik Christopher Dawson při jedné příležitosti řekl: „Aby křesťan změnil svět, stačí, aby žil křesťansky“. Zdá se, že nepředbíháme, když řekneme, že Jan Pavel II. takto žil. „Setkání ve vězení s Ali Agcou, bezprostřední kontakt s dětmi a nemocnými, zvyk políbit zemi hned při vystoupení z letadla, výmluvné ticho v okně papežova bytu při utrpení... Byly to hmatatelné znaky něčeho mnohem hlubšího“.
Je zřejmé, že Jan Pavel II. změnil úlohu papežství ve světě. V Římě stále přetrvává živý a reálný pocit jeho přítomnosti, o kterém svědčí nekonečná řada poutníků modlících se před jeho hrobkou a davy lidí, kteří si přicházejí poslechnout jeho nástupce. Jan Pavel II., ačkoli to byl papež mnoha slov (kázání, přednášky, básně, knihy a dokonce i divadelní hry), věděl lépe než kdokoli jiný, že jeho texty nebo slova, i kdyby byly sebeodvážnější, nebudou mít ten největší vliv.
Vždyť to, co nám nejvíce utkvělo v paměti, má spíše formu symbolickou: první návštěva v Polsku, setkání ve vězení s Ali Agcou, bezprostřední kontakt s dětmi a nemocnými, zvyk políbit zemi hned při vystoupení z letadla, výmluvné ticho v okně papežova bytu při utrpení... Byly to hmatatelné znaky něčeho mnohem hlubšího. Při jedné příležitosti v době hospitalizace mluvil o nutnosti kázat „evangelium utrpení“. A když přišly v tichosti jeho poslední dni - ve svatém týdnu, který je připomínkou tajemství smrti a naděje na věčný život - bylo to právě jeho utrpení a smrt, které přitáhly pozornost celého světa.
Osobnost, láska a oběť mají svůj vlastní jazyk a prostřednictvím něho milióny mužů a žen, které si nikdy nepřečtou ani jednu encykliku, v těchto několika dnech otevřeně tomuto poselství „naslouchaly“.
Světci, meant křesťanské svědomí a kanonizace
Především chtěl ale Jan Pavel II. připravit církev ke službě lidstvu v novém tisíciletí. Papež dobře věděl, že to nejdůležitější, co může církev světu nabídnout, není nic jiného než svatost „ztělesněná“ v lidských osobách: světci, kteří jsou potřeba vždy a kterých je vždy málo. „Papež dobře věděl, že to nejdůležitější, co může církev světu nabídnout, není nic jiného než svatost "ztělesněná" v lidských osobách: světci, kteří jsou potřeba vždy a kterých je vždy málo“.
Josemaría Escrivá, jeden ze světců, kterého kanonizoval, napsal: „Tyto světové krize jsou krize světců“. Všichni víme o tom, jaký vliv měly na běh světa životy sv. Augustina, Benedikta, Františka z Assisi, Tomáše Akvinského nebo Jany z Arku. Na druhé straně kdo by si dokázal vzpomenout na jména papežů nebo císařů, kteří vládli během života těchto světců?
V průběhu staletí jsou to právě světci, kteří obohacují duševní a duchovní život církve a světa, a kteří působí na myšlení, srdce a životy miliónů lidí. Velmi významnou skutečností je, že Jan Pavel II. kanonizoval více světců než všichni jeho předchůdci dohromady. S pohledem upřeným do nového tisíciletí napsal: „Děkuji Pánu, že mi dal možnost během těchto let blahořečit a svatořečit takové množství křesťanů, mezi nimi i mnohé laiky, kteří se posvěcovali v těch nejobyčejnějších situacích každodenního života. Je to událost, která má každému ukázat přitažlivost „vysokého stupně" obyčejného křesťanského života. Celý život církevního společenství a křesťanských rodin se musí ubírat tímto směrem.“ (Novo millennio ineunte)
Svatořečení neznamenala pouze uznání heroické služby a heroických ctností světců, ale byla také naléhavým připomenutím povolání, ke kterému je volán každý křesťan. Světci kanonizovaní Janem Pavlem II., muži a ženy, kteří byli opravdovými křesťany a proto změnili svět, jsou zároveň pro svět, kterému krize nikdy nebudou chybět, darem a výzvou. Tito světci jsou působivým odkazem svatosti, možná tím největším odkazem, který nám papež zanechal.
Specifické součásti korespondence a vizuální doklady
Dokument ukazuje také nezveřejněné fotografie ze společných lyžařských výletů a z návštěv ve Vatikánu, které doplňují písemné svědectví o jejich vztahu. Mezi dopisy se objevují i poznámky o tom, že Tymieniecká na začátku vztahu “se do Wojtyly zamilovala.”
Kromě Tymieniecké se v kruhu Janova přátelství uvádí i další dámy, například psychiatrička Wanda Poltawská. Všechny tyto detaily dohromady ukazují, že mezi významnými postavami církevního a intelektuálního světa existovaly složité a lidsky bohaté vztahy.
Jan Pavel II. Papež, který změnil katolickou církev i celý svět
Zdůrazněno je, že nic nenasvědčuje porušení celibátu. Dopisy prý zůstávají svědectvím důvěrného a hlubokého přátelství, nikoli romantického či intimního vztahu mimo duchovní rámec papežství.
Tabulka: vybrané dopisy a jejich kontext
| Rok | Osoba | Konec/dopad | Poznámka |
|---|---|---|---|
| 1973 | Anna-Teres Tymieniecka | Začátek korespondence | Diskuse o knize architektonickém a filozofickém |
| 1974 | Wojtyla | Napsal dopis o čtení dopisů | „Jsou tak smysluplné a hluboce osobní“ |
| 1973-1974 | Společná setkání | Lyžování, kempování | Návštěvy ve Vatikánu |
| 1973-1980 | Další dopisovatelky | Různé dopisy | Wanda Poltawská a další |
Život Jana Pavla II. a jeho způsob vytváření odkazů v církevním dosažení se odráží nejen v jeho veřejných proslovech, ale i v zachycení soukromé stránky jeho života. Vatikán a svět nadále zvažují, jak tyto detailní záznamy korespondence ovlivní historické i teologické interpretace jeho pontifikátu.