Na 450 lidí, kteří byli před několika dny zachráněni ve Středozemním moři, se nakonec mohlo vylodit v sicilském přístavu Pollazo. Stalo se tak ale až potom, kdy pětice evropských zemí oznámila, že převezme polovinu zachráněných běženců, pocházejících z několika afrických zemí. Francie, Německo, Malta, Portugalsko a Španělsko se rozhodly, že každá z nich poskytne útočiště padesáti osobám.
Mimochodem, Španělsko kromě toho během uplynulého víkendu zachránilo dalších více než 340 uprchlíků, bilancuje italská mutace evropského serveru Local.
Neziskoví pomocníci pašeráků
Nová populistická vláda, která se v Itálii chopila moci 1. června, rezolutně prohlašuje, že hodlá zablokovat další přistěhovalce a zakázala záchranným lodím nevládních organizací přistávat v italských přístavech. Migranti se obávají, že by mohli být vráceni do Libye. V tamních detenčních zařízeních je ale podle serveru Local často čekáno zneužívání, mučení, otroctví a znásilnění.
Sám Salvini označil nynější přístup některých evropských států za své politické vítězství a zopakoval, že jeho země už nebude žádné další běžence přijímat. A podobný názor zastává i premiér Giussepe Conte. „Jedná se o solidaritu a odpovědnost, kterou jsme od Evropy vždy požadovali. Přes všechny spory ohledně nejčerstvějšího případu záchrany migrantů, premiér Conte povolil přednostní vylodění 43 žen a 14 dětí v přístavu v Pollazu.
Bezpečná Libye? Migranti, kteří často volí životu nebezpečnou plavbu středozemními vlnami, se obávají, že by mohli být vráceni do Libye. Ministr vnitra Salvini nyní hodlá Evropské unii navrhnout, aby uznala Libyi za bezpečnou lokalitu, kam je možné běžence vracet.
Proto nevládní humanitární organizace ostře kritizují plány vracet migranty zachráněné na moři obratem do Libye. Záchranáři ale řeší i velké dilema: Jak nejúčinněji pomáhat lidem v nouzi, aniž by hráli do karet pašerákům lidí.
Ministr vnitra Salvini se však nevzdává. Nejnověji hodlá Evropské unii navrhnout, aby uznala Libyi za bezpečnou lokalitu, kam je možné běžence vracet. Podle mezinárodního práva ale není možné dislokovat lidi do míst, kde je jejich život ohrožen. OSN i Evropská unie Libyi za bezpečnou zemi nepovažují.
I když počet lidí přicházejících do Itálie v tomto roce výrazně poklesl, v tamních utečeneckých zařízeních se jich nachází zhruba 170 tisíc. Zasvěcení mužové a ženy v italské Boloni doprovájejí migranty při hledání domova a nových vztahů.
Když se v mnoha evropských městech hovoří o existenciálních periferiích, nejedná se o zeměpisné lokality, nýbrž o životní prostory, v nichž se lidská křehkost dožaduje naslouchání a přítomnosti. Právě zde se přijetí, pokud je stálé a ohleduplné, může proměnit v domov a přispět ke zrodu naděje.
Boloňa je městem, které se vyznačuje pohyblivostí, nejistotou a nestabilitou bydlení i novými druhy chudoby. Zasvěcení mužové a ženy zde sdílejí život s příchozími migranty, kteří se ocitli v choulostivém úseku své cesty. Jedná se o ohleduplné doprovázení, zakládající se na naslouchání spíše než na slovech, na blízkosti spíše než na okamžité odpovědi.
Je to přítomnost, která se rozhodla, že bude sdílet životní pouť s druhým člověkem. Nespočívá tedy ve velkých číslech a rozlehlých přijímacích zařízeních, nýbrž zajímá se o konkrétní životy.
Byty, ve kterých se migrantům poskytuje přechodné ubytování, se tak stávají mezičlánkem mezi jejich odchodem z institucionální péče a začátkem nové, nezávislé životní fáze. Tyto domovy jim nezajišťují jen přístřeší, ale také novou síť mezilidských vztahů, prostor, v němž je možné navázat vazby a obnovit důvěru, prožitek toho, že bratrství je možné.
Na přijetí migrantů se účastní rovněž Misijní společenství z Villaregia, složené ze sester a bratrů, kteří sdílejí život s migrujícími lidmi a slouží jim. Členkou tohoto společenství je také Alessia Gattamelata, misionářka, která se zasazuje o projekty zprostředkovávající ubytování mladým pracujícím migrantům, kteří stěží hledají bydlení.
Jedná se o stále více rozšířenější paradox, když již zaměstnání nepostačuje, aby zajistilo stabilitu, a bydlení se stává nelehce dosažitelným cílem. Právě od tohoto nejslabšího článku se odvíjí projekt přijetí a doprovázení vedoucího k nezávislosti.
„Častokrát se za touto bezprostřední potřebou bydlení skrývají příběhy, plné zranění - ran, plynoucích z namáhavých cest, a zároveň hluboká touha po životě a nové budoucnosti“, vysvětluje Alessia.
Zde nastupuje služba misionářů, která migranty doprovází a doceňuje jejich zdroje, navrací jim sebedůvěru, podporuje je, aniž by nahrazovala jejich vlastní úsilí. Misionáři provázejí tyto lidi, aniž by je odsuzovali, aby tak každý člověk mohl odhalit, že je sám schopen jít dál.
Projekt SoStare (názvem, který v sobě nese dvojí význam - „Spočinout“ či „Zastavit se“ i „Umět se postavit na vlastní nohy“) vznikl v Boloni roku 2024 a reagoval na chladné počasí; poté se zaměřil na přechodné ubytování a rozvíjí se ve spolupráci s občanskými i církevními sdruženími, zapojuje řadu dobrovolníků.
Práce probíhá v týmech a za vzájemného sdílení, které vychovává k přijetí v rámci daného území. Kromě ubytování projekt podporuje územní začleňování migrantů a osvojování italského jazyka prostřednictvím utváření hlubokých vztahů.
Domov se tak mění v místo setkávání různých kultur, kde každý člověk nachází přijetí a uznání vlastního životního příběhu a důstojnosti. Pojem „migrant“ zde již není jen jakousi vnější nálepkou, ale odkazuje ke tvářím, příběhům a životním cestám.
V rámci této cesty tak přijetí probíhá oboustranně, svěřuje se Alessia. „Mnohokrát totiž my sami cítíme, že nás druhý přijímá“, vzpomíná na večeři, kterou pečlivě připravil Aziz Zamir, afghánský muž, který prošel náročnou balkánskou migrační trasou a byl začleněn do boloňského projektu. Aziz, který je umělec a designér, nápaditě prostřel pro celé společenství - věnoval pozornost maličkostem, poskládal barevné ubrousky, vytvořil růže z papíru.
Toto jednoduché gesto zvrátilo běžnou logiku, navrátilo důstojnost a zjevilo Boha, který vždy dokáže překvapit. Komunita z domova pro migranty a členové misijního společenství se jednou týdně scházejí k modlitbě.
Sdílení každodenního života, modlitba, společné naslouchání Božímu Slovu, rodinné večeře a proplétání životních příběhů tak vstupují do liturgie a liturgie se vtěluje do životů. Rány okolního světa nezůstávají vzdálené, ale obývají toto společenství, kladou výzvy jeho víře a rozšiřují pohled.
Motivace ke každodenní práci se obnovuje díky projevům solidarity, přátelství mezi dobrovolníky a klienty domova, vztahům navozujícím krásu a vděčnost, a to i navzdory byrokratickým průtahům a diskriminačním projevům, které bohužel nescházejí.
Ve všedním tichu sdíleného domova se tak přijetí znovu stává tím, čím je povoláno být - nikoli příležitostným gestem, nýbrž prostorem, ve kterém se skutečně může zabydlet naděje.
20. 05. Před sto lety, 23. května 1915, se Itálie rozhodla vstoupit do první světové války na straně Trojdohody a vyhlásila Rakousko-Uhersku, svému bývalému partnerovi z Trojspolku válku.
Italské království vzniklo znovusjednocením Apeninského poloostrova pod vládou Sardinského království v r. 1861. Tento nový stát byl považován za šestou evropskou velmoc, byť v porovnání se zbylými pěti velmocemi platil za tu nejslabší, hlavně v oblasti ekonomiky a vojska.
Podle toho také měl aspirace v zahraniční politice, kde usiloval zejména o expanzi do Afrika. V tom ale Itálii bránila jak její ekonomická slabost, tak mezinárodní izolace. Tu pocítila např. během berlínského kongresu r. 1878 a zejména v r. 1896 během konflik礼 v Habeši.
Trojspolková smlouva mezi Německem, Itálií a Rakousko-Uherskem byla nakonec uzavřena r. 1882 a Itálii poskytovala spojence v případě nevyprovokované francouzské invaze. Přes nutnost mezinárodní podpory Trojspolek nebyl v Itálii nikdy příliš populární.
Italská zahraniční politika prošla významnými změnami; Itálie tak postupně urovnávala koloniální spory v Africe, získala podporu velmocí pro své zájmy v Tripolsku a Kyrenaice a v roce 1911 vyhlásila válku Turecku.
Navzdory počátečním úspěchům se válka v 1911-1912 nevyvíjela pro Itálii příznivě a vedla k odboji v odlišných regionech. Itálie vyhlásila válku Rakousko-Uhersku 23. května 1915 a zapojila se do konfliktu po tlakuCentrálních mocností, což mělo zásadní dopady na její hranici a válečné operace v Soči území.
Na útoky na ruské frontě reagovala Itálie tažením síly k Soči; šestnáct ze svých jedenácti ofenziv prováděla na východním sektoru. Bilance čtyř hlavních bojů byla extrémně krutá: přibližně 300 000 padlých, raněných, nezvěstných a zajatých na obou stranách.
Navzdory překonaným podmínkám Itálie bránila svůj územní integritu a udržovala vojenské síly na bojištích, čímž zabraňovala jejich nasazení jinde.
V souvislosti s migrací a evropskou solidaritou se objevují v závěru některé narážky na významný odpor vůči přímým návratům migrantů do rizikových oblastí a na mezinárodní právo, které nedovoluje posílat lidi do míst, kde je jejich život ohrožen.
V článku jsou také uvedena čísla k pokračujícímu tématu azylu a migrace, která ukazují složitost situace v Evropě a výzvu k harmonizaci pravidel a přístupu k lidským právům migrantů.