Správné místo eucharistie v životě církve vyjadřuje notoricky známá, jasná, stručná, a proto teologicky bohatá charakteristika eucharistie jako zdroje a vrcholu křesťanského života.
Eucharistie, ohraničena těmito krajními body, není jednorázovou či neustále opakovanou událostí, ale je cestou, vyzařuje svou sílu do celého života církve a všechny její aktivity v sobě shrnuje a zaměřuje k cíli.
V čase omezených liturgických bohoslužeb jsme mohli jistě více prožít univerzální přítomnost Boha v našem životě, jeho podstatnou přítomnost v Božím slově, ve společenství věřících, aktuálně žitém třeba v rodině.
Je jen správné, že jsme byli nuceni nově reflektovat tyto způsoby Boží přítomnosti.
Nenamlouvejme si ale, že je to tak snadné.
Vnímat Boží slovo jako živé a vnímat v druhém člověku Krista vyžaduje hlubokou víru, poctivou očistu srdce, ztišení, úctu k druhému a především proměnu srdce Boží milostí.
A v důsledku je nepředstavitelná Boží blízkost člověku v posvátném textu a bližním možná jen proto, že Bůh se v Ježíši reálně stal součástí stvoření a dějin.
Jen skrze tajemství vtělení je možné Boha skutečně vnímat jako blízkého.
Tajemství vtělení pak vrcholí v eucharistii, kdy se hmota stává „christoforní“, nositelkou Boha skrze Ježíše Krista a v něm.
To je podstatou křesťanského realismu, plného přijetí hmoty, prostoru, času, těla.
Aby mohla naše modlitba obsáhnout celý život, musí být paradoxně nejprve zúžena na modlitbu s Kristem, v Kristu a skrze něj.
A tak nabývá náš život, modlitba, liturgie rozměry univerzální.
Není nic, co by Kristus nepřijal.
Celý Ježíšův život se koncentroval v ustanovení eucharistie, která je slavena z jeho vůle v církvi.
A toto gesto dává tvar duchovnímu životu.
Uchovává památku na událost Ježíše Krista, v níž se nám definitivně zjevil Bůh.
Když prožíváme úzkost, je třeba si uvědomit, že eucharistie není naší soukromou záležitostí, ale je zde vždy pro každého člověka.
Zástupná oběť Kristova v ní přítomná je službou celému stvoření.
Neznamená to snad, že všichni na ní musí mít vědomě podíl, ale znamená to, že bez ní by svět k vykoupení nedošel.
Věřící NOM sice většinou ujišťují, že věří v reálnou přítomnost Krista v Eucharistii, ale když se s nimi dáte do debaty, tak zjistíte, že nerozlišují dostatečně mezi Jeho přítomností ve sv. hostii, v Písmu sv. a v bližním.
V Písmu sv. je Pán přítomen pouze duchovně.
Již v 60. letech minulého století, krátce po II. vatikánském koncilu, holandští teologové Edward Schillebeeckx a Piet Schoonenberg spolu s německým Hansem Kuengem začali prohlašovat uvedené tridentské dogma za „zastaralé“ a dnešnímu člověku prý „nic neříkající“.
Pojem „transsubstanciace“ nahrazovali termíny „transfinalizace“ nebo „transsignifikace“.
Pravá nauka o Eucharistii se tudíž v současné novocírkvi již nehlásá, věřící ji neznají - a proto nemají s přijímáním na ruku problém.
Biskup mons. To potvrzuje i samo nebe svými eucharistickými zázraky.
První se udál v italském Lancianu v 7. století, kdy při konsekračních slovech kněze se na sv. hostii objevily krev a srdeční svalová tkáň.
To tam zůstalo až dodnes včetně hrudek zaschlé krve, každý se o tom může na vlastní oči přesvědčit.
Přitom učenci k velkému překvapení zjistili, že i nejmenší hrudka zaschlé krve váží stejně jako všechny dohromady.
Co to znamená? Nic více a nic méně než potvrzení katolické víry, že Pán je přítomen v nepatrné částečce vína a sv. hostie stejnou měrou jako v plném kalichu a v celé hostii.
Tím více nás proto musí znepokojovat urážky, jimž je nás Pán vystaven - a přijímání na ruku je jednou z nich.
Konejme proto skutky pokání za tato rouhání a zahrňme smírné modlitby do svého modlitebního programu, ať už se jedná o pompejskou novénu nebo cokoliv jiného.
A přilněme tím více k tradiční mši sv. a k byzantské sv. Kristova přítomnost v křesťanech.
Kristus žije. Tato velká pravda dává smysl naší víře.
Ježíš, který zemřel na kříži, vstal z mrtvých, zvítězil nad smrtí, nad vládou tmy, bolesti a úzkosti.
„Nelekejte se,“ tak pozdravil anděl ženy, které šly ke hrobu.
Velikonoce jsou dobou radosti, takové radosti, která se neomezuje jen na toto období liturgického roku, ale radosti, která naplňuje srdce křesťana stále.
Kristus žije ve své církvi: Já vám říkám pravdu: Je to pro vás dobré, abych já odešel. Jestliže totiž neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li však, pošlu ho k vám (Jan 16,7).
Takový byl Boží záměr: Ježíš tím, že zemřel na kříži, nám dal ducha pravdy a života.
Kristus je ve své církvi stále přítomen: ve svátostech, v liturgii, v hlásání, v celé její činnosti.
Den za dnem se nám vydává v eucharistii, proto je mše svatá středem a kořenem křesťanského života.
Při každé mši svaté je vždy přítomen celý Kristus, hlava i tělo.
Per Ipsum et cum Ipso et in Ipso. (Skrze něho a s ním a v něm.)
Pravdivě, skutečně a podstatně je to Ježíš Kristus, kdo fyzicky stojí tady přede mnou.
Křesťan tedy má žít jako Kristus, tak aby mohl říci se sv. Pavlem, non vivo ego, vivit vero in me Christus (Gal 2,20), už nežiji já, ale žije ve mně Kristus.
Kristus žije v křesťanech. Naše víra nám říká, že člověk ve stavu milosti v sobě má Boží život.
Jsme lidé, muži a ženy, nikoliv andělé. Bytosti z masa a krve, se srdcem a vášněmi, smutky a radostmi.
Ale ztotožnění s Bohem je pro každého člověka předzvěstí slavného vzkříšení.
Kristus z mrtvých vstal, a to jako první z těch, kteří zesnuli. Protože smrt přišla skrze člověka, přijde skrze člověka také vzkříšení mrtvých.
Jako totiž pro spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak zase pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu (1 Kor 15, 20-22).
Život Kristův je i životem naším, jak slíbil svým apoštolům při poslední večeři: Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdu k němu a učiníme si u něho příbytek (Jan 14,23).
Křesťan tedy má žít jako Kristus, tak aby mohl říci se sv. Pavlem, non vivo ego, vivit vero in me Christus (Gal 2,20), už nežiji já, ale žije ve mně Kristus.
Ježíš Kristus - základ křesťanského života
Kristus je neustále živý, stejný včera i dnes i navěky - Iesus Christus heri et hodie; ipse et in saecula (Žid 13,8).
V duchovním životě neexistuje nějaká nová doba, která by teprve měla nastat. Všechno je dáno v Kristu, který zemřel a vstal z mrtvých, žije a trvá na věky.
Ale je třeba spojovat se s ním prostřednictvím víry a dovolit mu, aby se v nás projevoval tak, aby se mohlo říci, že každý křesťan není už alter Christus, druhý Kristus, ale ipse Christus, sám Kristus!
Instaurare omnia in Christo (Ef 1,10) - obnovit všechno v Kristu - to je heslo, které píše svatý Pavel křesťanům v Efesu, to znamená, že by měli seznámit celý svět s Ježíšovým duchem, vnášet Krista do všech záležitostí.
Si exaltatus fuero a terra, omnia traham ad meipsum (Jan 12,32) - až budu vyvýšen ze země, potáhnu všechny lidi k sobě.
Kristus je svým vtělením, svým životem a prací v Nazaretě, svými kázáními a zázraky, které konal v Judeji a Galileji, svou smrtí na kříži, svým vzkříšením středem všeho stvoření, prvorozeným Synem a Pánem všeho tvorstva.
Posláním nás křesťanů je hlásat tuto Kristovu královskou velebnost, hlásat ji vlastními slovy a vlastními činy.
Hospodin miluje své věrné na celé zemi. Některé povolává na poušť, nechává je, aby nedbali změn lidské společnosti, a tím způsobil, aby právě tito lidé svým svědectvím připomínali ostatním, že Bůh existuje.
Jiným svěřuje kněžský úřad, a většinu lidí chce mít ve světě, při jejich normální každodenní práci.
Proto musí tito křesťané přinášet Krista do všech oblastí lidské práce: do továren, do laboratoří, do práce v zemědělství, do řemeslnických dílen, do ulic velkoměst i na horské stezky.
Kristus kráčí s učedníky na cestě do Emauz, a učedníci ho poznávají při lámání chleba: Pán byl s námi.
Každý křesťan by měl zpřítomňovat Krista mezi lidmi, měl by jednat tak, aby ti, kteří s ním přicházejí do styku, pocítili bonus odor Christi - líbeznou vůni Krista.
Každý křesťan si je vědom toho, že je napojen na Krista křtem, pověřen bojovat za Krista biřmováním, povolán pracovat ve světě účastí na Kristově královském, prorockém a kněžském úřadě, ví, že je sjednocen s Kristem v eucharistii, která je svátostí jednoty a lásky.
Proto musí - stejně jako Kristus - žít s ostatními lidmi, mít rád všechny lidi ze svého okolí, každého jednotlivce, celé lidstvo.
Rozjímání o Kristově životě posiluje naši víru a vede k tomu, abychom skrze něj nacházeli světlo, pokoj a naději pro svět.
Chceme-li přivést k Pánu ostatní lidi, musíme vzít evangelium a rozjímat o Kristově lásce.
Musíme rozjímat o celém jeho životě, o jeho chování k těm, s kterými se setkával, a naplňovat se Božím slovem do praxe.
Boží slovo je plné života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč: proniká až k rozdělení duše a ducha, kloubů a morku, a pronáší soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími (Žid 4,12).
Když Ježíš po svém zmrtvýchvstání ukáže Tomášovi své rány a zbaví ho pochyb, říká: Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili (Jan 20,29).
Toto potvrzuje, že skutečné přesvědčení vychází z žití víry, a že každý křesťan je povolán sloužit ostatním lidem jako druhý Kristus, sám Kristus.
Poslední večeře Páně
tags: #pritomnost #jezise #v #liturgii