Neděli budeme slavit svátek Křtu Páně. V Janově Zjevení čteme: „Pokloňte se tomu, který stvořil nebe i zemi, moře i prameny vod!“ (Zj 14,7). Tento text nám připomíná skutečnost, o které svědčí celá Bible: Bůh je pánem veškerého stvoření a voda je důležitou součástí stvořeného světa.
V osudech biblických postav hraje voda významnou roli, neboť žijí v části světa, v níž je vody nedostatek. V takových podmínkách může snadno nastat situace, že není nic tak závažné jako nedostatek vody. Podle biblického pojetí trestá Hospodin krále Achaba i lid, který „opustil Boha a chodil za Bály“, zadržením deště po tři roky, jak o tom vypráví První kniha královská (1 Král 17 a 18). Judsku, které se rovněž provinilo modloslužbou, ohlašuje prorok Jeremiáš období sucha: „Juda truchlí, jeho brány zchátraly, a chmurně klesly k zemi. Z Jeruzaléma stoupá žalostný křik. Jejich vznešení posílají svou čeleď pro vodu. Ta chodí k nádržím a vodu nenachází, vrací se s prázdnými nádobami.“
Vážným ohrožením života se stává voda znečištěná nebo jinak znehodnocená. Setkáváme se s tím u jedné z egyptských ran: „Tak praví Hospodin: Podle toho poznáš, že já jsem Hospodin: Holí, kterou mám v ruce, udeřím do vody v řece a ta se změní v krev. Ryby v řece leknou.“ S vodou, která se nedá pít, se Izraelité setkávají během putování pouští v Maře: „Mojžíš vyvedl Izraelity od Rákosového moře a vyšli na poušť Šur; šli tři dny pouští, ale vodu nenalezli. Hospodin však uzdravuje tuto vodu. Ukázal Mojžíšovi dřevo, jímž bylo možno vodu učinit pitnou.“
Mocí Hospodinovou jsou špatné vody zbaveny své škodlivé moci. Uzdravení vody v Maře je znamením pro lid, že jsou na cestě spásy. Za Eliášova života měli pramen se závadnou vodou obyvatelé Jericha: „Mužové města řekli Elizeovi: Hle, v městě se dobře sídlí, jak náš pán vidí, ale voda je zlá, takže země trpí neplodností.“ I řekl: „Podejte mi novou mísu a dejte do ní sůl.“ Podali mu ji tedy. V době války bylo běžnou praxí, že útočící vojsko odřízlo opevněná města od vodních zdrojů. Tak to například udělal Jošafat se studněmi v Moabsku: „…zasypal všechny vodní prameny…“ (2 Král 3,19).
Také Holofernes v Betuli učinil, aby obsadil prameny vod (Jud 7,7). Král Chizkijáš odvrátil toto nebezpečí vybudováním tunelu, který dodnes v Jeruzalémě existuje. Vede od pramene Gichonu, jenž tehdy vyvěral za městskými hradbami, k rybníku Siloe uvnitř tehdejšího města. „Chizkijáš zasypal horní vody Gichonu a svedl jespodem přímo na západ do Města Davidova“ (2 Pa 32,30).
Byly také doby, kdy se voda musela dávat na příděl. Voda znázorňuje Boží požehnání a duchovní občerstvení. Známe text 23. žalmu: “Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek.” V Ezechielově vidění Božího domu představují vody tekoucí zpod prahu neomezený proud Hospodinovy milosti, Hospodinova požehnání. Hospodinova přítomnost mění Sión a Jeruzalém ve svaté město Boží budoucnosti. Ezechiel vidí nový chrám, nový Jeruzalém, novou zemi, v níž přebývá Hospodinova sláva (Ez 47).
Voda symbolizuje Boží požehnání. Aby toto Boží požehnání mohlo na člověku spočinout, je třeba dosáhnout čistoty před Hospodinem. V systému obřadů hrálo očišťování důležitou roli: Kněží byli omývání vodou při svém zasvěcení: „Přivedeš Árona a jeho syny ke vchodu do stanu setkávání a omyješ je vodou“ (Ex 29,4). Také levité bývali pokropeni vodou: „Aby byli čistí, vykonej s nimi toto: Pokrop je vodou rozhřešení…“ (Nu 8,7).
Voda symbolizuje potřebu očištění člověka dříve, než předstoupí před Hospodina; tuto skutečnost neustále připomínala nádoba k omývání před stanem setkávání: Hospodin mluvil k Mojžíšovi: “Zhotovíš také bronzovou nádrž k omývání s bronzovým podstavcem a umístíš ji mezi stanem setkávání a oltářem a naliješ tam vodu.” Úzkostlivé dodržování kultovní čistoty je viditelným přiznáním k Hospodinovu požadavku svatosti a vnitřní čistoty.
Rozšířenou formu tohoto omývání provozovali obyvatelé Kumránu a řada židovských skupin existujících v době Ježíšova pozemského života. Ty tvoří pozadí Janova křtu. Voda v Bibli obsahuje prvek nebezpečí a smrti. Svědčí o tom už příběh o potopě, ale také utonutí Egypťanů v Rudém moři a všeobecný strach z moře a hlubokých vod, který vyjadřují žalmy: „Vztáhl ruku z výše, uchopil mě, vytáhl mě z nesmírného vodstva“ (Ž 18,17); „Proto ať se každý věrný k tobě modlí v čas, kdy lze tě ještě nalézt. I kdyby se vzdulo mocné vodstvo, k tobě nedosáhne“ (Ž 32,6); „Zachraň mě, můj Bože, vody mi pronikly duši!“
Voda je symbolem Božího Ducha, který je schopen přetvořit poušť v kvetoucí zahradu a nevěrný lid v pravý Izrael: „Já vyliji vody v místa zprahlá žízní, bystřiny na suchou zemi. Já vyliji svého ducha na potomstvo a své požehnání na ty, kteří z tebe vzejdou. Porostou jak mezi trávou, budou jako topoly při tekoucích řekách“ (Iz 44,3-4). Izrael se nemusí bát budoucnosti, neboť je mu odpuštěno. Hospodin způsobí mocí svého ducha, že tam, kde je vyprahlá step a usychající tráva, v zemi zkoušek a beznaděje, vyroste nový lid. Jako voda způsobí změnu v poušti, tak ji způsobí Hospodinův duch mezi Izraelity.
Rovněž provinění lze znázornit pomocí vody: „Dvojí zlo, které spáchal můj lid: Opustili mě, zdroj živých vod, vytesali si cisterny, cisterny rozpukané, jež vodu neudrží“ (Jer 2,13). Jakmile se člověk od Boha vzdálí, je jako vyprahlá, bezvodá poušť, odsouzená k smrti. Proto člověk touží po Bohu jako laň po prameni živé vody. Pán Ježíš přišel a přinesl lidem živou vodu, slíbenou proroky. On je skálou, která dává vodu, schopnou utišit žízeň lidu na cestě do Zaslíbené země - do věčného života: „jeden z vojáku mu probodl kopím bok; a ihned vyšla voda a krev“ (Jan 19,34). To byl podle tehdejšího lékařského pojetí jistý důkaz smrti. Jde však také o naplnění toho, co Ježíš řekl v poslední, hlavní den svátků stánků o sobě. On je chrámem, z něhož proudí řeka, zavlažující a oživující nový Jeruzalém: Ježíš zvolal: Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije. Kdo věří ve mne, proudy živé vody poplynou z jeho nitra, jak praví Písmo. To řekl o Duchu, jenž měli přijmout ti, kdo v něho uvěřili (Jan 7,37-39).
To je dar Ducha svatého, životodárné síly Boha Stvořitele. Když Ježíš se setkává se samařskou ženou, která přichází načerpat vodu, znázorňuje voda živé učení, které přinesl Ježíš, vtělená Boží moudrost. Žena mu řekla: „Vím, že přichází Mesiáš, zvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všechno“. Ježíš ji řekl: „Já jsem to - ten, který k tobě mluví“ (Jan 4,25).
- Na konci lidských dějin bude živá voda neomezeným zdrojem blaženosti vyvolených, vedených Beránkem na šťavnaté pastviny: „Neboť Beránek, který je před trůnem, je bude pást a povede je k pramenům vod života.“
- Symbol vody se v křesťanství nejplněji uplatní v křestním obřadu. Zpočátku byla voda používána při křtu pro svou očistnou sílu. Jan křtil vodou na odpuštění hříchů; „Já vás křtím vodou k pokání; ale ten, který přijde za mnou, je silnější než já… on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm“ (Mt 3,11).
- Jan křtil v Jordánu, kde byl očištěn syrský vojevůdce Náman od malomocenství. Křest očišťuje nejen tělo, nýbrž i duši a svědomí, jak připomíná První list Petra: „nejde v něm o odstranění tělesné špíny, nýbrž o dobré svědomí“ (1 Pe 3,21).
Je to koupel, která nás zbavuje nečistoty hříchu: „A takoví bývali někteří z vás: Ale dali jste se obmýt, dostalo se vám posvěcení, byli jste ospravedlnění pro zásluhy Pána Ježíše Krista a skrze Ducha našeho Boha“ (1 Kor 6,11). Odívá nás do vykupitelského roucha Kristovy krve: „Když už samo pokropení krví kozlů… očistí nám svědomí od mrtvých skutků, abychom mohli sloužit Bohu živému“ (Žid 9,13).
Autor listu Židům připomíná obřady v Den smíření. K tomu byla vybrána mladá jalovice, která byla zabita a spálena; popel z ní se pak přimíchal do vody, která sloužila k očišťování. Příběh křtu a očištění tedy provází celý lidský život v Božím plánu spasení.
Voda tedy nejenom ztělesňuje Boží požehnání, očištění a život, ale také připomíná lidskou závislost na Bohu a touhu po Jeho duchovním daru, což se plně zjevuje v Ježíšově nabídce živé vody pro každého, kdo k němu přijde a bude pít.
