Přizpůsobujte se druhým k sobě: přikázání blíženské lásky a lásky k Bohu

Přistoupil k němu jeden ze zákoníků, který slyšel jejich rozhovor a shledal, že jim dobře odpověděl. Nelze oddělit přikázání blíženské lásky od přikázání lásky k Bohu. Druhé přikázání neexistuje samostatně a odděleně od prvého. Většího přikázání nad tato dvě není. Pán Ježíš dělá ze dvou přikázání jedno.

Lidské srdce bylo stvořeno tak, že nemůže existovat bez druhého člověka. Většina našeho lidského počínání se zakládá na hledání blíženské lásky. Miluj svého bližního: na druhém místě uznej, že za život, dobro, štěstí vděčíš člověku. Uznej, že potřebuješ člověka a že druzí potřebují tebe. Miluj svého bližního - to znamená věnuj mu svou důvěru, svěř mu svůj život. Zároveň žij tak, aby se tvůj bližní mohl svěřit tobě. Miluj svého bližního.

Zastavme se u slova bližní. Už samo slovo bližní nám ukazuje smysl druhého přikázání. Tvůj bližní není někdo cizí, tobě vzdálený. Druhý člověk je bližním, znamená to, že je tvůj, patří ti. Tvůj bližní je ti blízký. Je tvůj, ale ne na základě uskutečněné volby. Nikdo z nás si nevybírá matku, otce, sourozence. Rodiče si nevybírají své děti. Ale i lidi, které si přímo vybíráme, např. chlapec, dívka, muž, žena, čekají už určitým způsobem připraveni na cestě našeho života. Naše volba často spočívá v tom, že je přijímáme, akceptujeme, spojujeme se s nimi uvedenými svazky.

Kdo je můj bližní? - ptá se zákoník Ježíše. Ježíš odpovídá na tuto otázku podobenstvím o milosrdném Samařanu. V tomto podobenství ukazuje Ježíš, že se bližním Samařana stal člověk, kterého si on sám nevybral, ale který mu byl dán - jako úkol. Zraněný Žid se mu stal obtížným darem. Ježíš se nám v tomto podobenství snaží říci, že naším bližním je vždycky ten, kdo nás potřebuje, kdo se objevuje na naší cestě s prosbou o pomoc. Ale naším bližním je také ten, koho sami potřebujeme.

V pojmu tvůj bližní mají zvláštní váhu rodinná pouta, protože se prakticky nedají zastoupit žádnými jinými vztahy. Nelze zastoupit roli otce, roli matky. Nedostatek otcovské či mateřské přítomnosti způsobuje citelnou ránu, po níž zůstávají následky na celý život. Zrada, opuštění manželky, manžela způsobuje bolestné zranění, které nelze vymazat žádným novým svazkem. Miluj svého bližního - tzn. uznej, že ti tvoji bližní dávají život, a ty máš dávat svůj život jim.

A pokud se dnes cítíme byť jen trochu osamělí, nemilovaní, odmítaní, pohrdaní, pak je to i proto, že pohrdáme darem přítomnosti druhého člověka. Nejednou se v nás objevuje velká emocionální nenasytnost. Ta často způsobuje, že nejsme schopni přijmout a ocenit tu trošku lásky, přijetí, vřelosti, srdečnosti a uznání, které nám bližní věnují. Občas se na naše bližní urážíme jen proto, že nás nemilují láskou podle našich představ, na kterou nestačí.

Vyžadujeme od nich absolutní lásku, které nejsou schopni. Je třeba, abychom v sobě chránili a rozvíjeli pokoru, která nám umožní přijímat i skromná znamení lásky, otevření se a oběti. Musíme mít také pokoru obětovat bližním svou vlastní ubohou lásku, které jsme schopni právě dnes. A snad později, až citově a duchovně dorosteme, stačíme i na větší lásku.

V tomto rozjímání se ptejme sami sebe, zda nepohrdáme těmi drobečky vstřícnosti, vřelosti, zájmu, péče ze strany druhého člověka. Zda nežádáme od bližních to, co jim nejsou schopni dát. Ptejme se také, zda nás neprovází falešná ušlechtilost, která chce dávat druhým to, co sama nemá. Bližnímu můžeme věnovat pouze to, co sami máme. Nic víc.

2. Přikázání blíženské lásky stojí na druhém místě, neboť je důsledkem prvního

Přikázání blíženské lásky stojí hned na druhém místě, neboť je důsledkem prvního. Druhé neznamená: méně důležité než první. Není na místě vnášet mezi tato dvě přikázání soupeřivost. Druhé je stejně důležité jako první, ač z prvního vychází. Nelze oddělit blíženskou lásku od lásky k Bohu. Láska k Bohu představuje zdroj lidské lásky. Pokud někdo nemiluje bližního, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí.

Zachovávání druhého přikázání představuje hledisko pravdivosti života podle prvního přikázání. Pokud by druhé znamenalo tolik co méně důležité, bylo by tu pokušení oddělovat druhé přikázání od prvého. Jakmile ale oddělíme lásku k člověku od lásky k Bohu, podceňujeme spojitost celého přikázání. Řekne-li někdo: "Já miluji Boha", a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí (1 Jan 4,20).

Na hodnotovém žebříčku je přikázání lásky k Bohu vždy na prvním místě. Ale vezmeme-li v úvahu chronologii naší lidské zkušenosti, zakoušíme nejprve blíženskou lásku. Ona předchází zkušenost Boží lásky. Teprve potom, analogicky, z drobtů lidské lásky budujeme zkušenost Boží lásky. Lidská láska otevírá hlavní přístupovou cestu k Bohu. Právě díky vzájemné lásce se společně doprovázíme k Bohu. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým. (Jan 13,35).

Zkušenost Boží lásky staví na zkušenosti lidské lásky. Bůh se ve své touze zjevit svou lásku lidem odvolává k pojmům odvozeným z mezilidských vztahů. Neexistuje zvláštní terminologie pro vyjádření Boží lásky. Všechny pojmy, kterými popisujeme Boží lásku, jsou čerpány z lidské lásky. Říkáme, že nás Bůh miluje jako otec a matka, jako milý a manžel, jako přítel, jako pastýř atd. A ačkoli je mezilidská láska skutečně výchozím bodem pro popsání odvěké Boží lásky, nemůže být dočasná láska konečným zdrojem lásky jako takové.

Přikázání blíženské lásky je uloženo jako druhé v pořadí, protože nás přivádí ke zdroji veškeré lásky: vede nás k Bohu. Právě Bůh je pramenem blíženské lásky. Nemůžeme milovat bližního, pokud nedovolujeme Bohu, aby nás miloval. Pokud se někdo neotevírá Bohu, ale zároveň se snaží dávat bližním svou lidskou lásku, poměrně rychle se stane ve svém jednání dvojznačným. Bude se chovat jako Jidáš, který skutečně rozdával peníze chudým, ale sám kradl z měšce, do kterého se peníze ukládaly. Ježíš varuje: Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale přelézá ohradu, je zloděj a lupič. Dveřmi do ovčince, branou služby bližním je Kristus. Chceme-li sloužit bližním, musíme přijmout Krista, musíme jím "projít".

Pokusíme-li se uskutečňovat druhé přikázání, aniž bychom se opírali o prvé, budeme ve své lásce dvojznační. Budeme zdůrazňovat lidské city, budeme především hledat vlastní uznání, přijetí ap. Při konání apoštolské služby budeme vázat lidi více na sebe než na Boha. To, co přísluší Bohu, si budeme zabírat pro sebe. Pokud se člověk neopírá pevně o Boha, snadno může začít manipulovat svými bližními.

Matka, která nemá pevnou oporu ve svém muži, může snadno manipulovat svými dětmi. Může je milovat vlastnickým způsobem. Nedostatek opory v Boží lásce způsobuje, že naši bližní budou ohrožováni naší manipulací. Tam, kde neexistuje úplná svoboda, neexistuje ani úplná láska. Marnotratný syn se mohl vrátit do otcovského domu jen proto, že ho otec miloval. Peklo je nutnou skutečností právě a jen proto, že Bůh daroval člověku svobodu.

Bůh dává svobodu, protože láska vždycky dopřává svobodu. Proto je při tomto rozjímání důležité následující cvičení. Podívejme se, jakým způsobem jsme byli v životě druhými lidmi manipulováni. V menší či větší míře jsme byli všichni podrobeni určité manipulaci; jednou byla manipulace velice nenápadná, jemná, jindy byla šita hrubou nití. Způsoby manipulace lidskou svobodou mohou být velice různorodé, lze například manipulovat člověkem s využitím jeho nevědomosti, strachu, pocitu ohrožení, pocitu viny, nezdravých ambic, citové křehkosti atp.

Snad nejčastějšími obětmi různého druhu manipulace jsou děti. Mnoho "nedovolených hmatů", kterých rodiče nebo vychovatelé užívají ve vztahu k dětem, často patří k určitým druhům manipulace. Povšimněme si, že se nás manipulace velice bolestně dotýká. Tam, kde se vyskytuje manipulace, chybí spontánnost, radost. S manipulací se pojí sklíčenost, smutek. Manipulace totiž představuje skutečné ohrožení naší svobody.

Uvědomění si skutečnosti, že jsem manipulován, je velice důležité, abych se sám dokázal vyhnout tomuto způsobu jednání s druhými. V tomto rozjímání prosme Boha, abychom odhalili pokušení podléhat manipulaci druhých lidí i pokušení manipulovat sami svými bližními. Nejprve nahlédnu do historie svého vlastního života a uvědomím si, kdo a jakým způsobem se pokoušel mnou manipulovat. Zvláštní pozornost věnuji nejnápadnějším formám manipulace mou vlastní svobodou a mou osobou.

V každém vztahu lásky mezi dvěma lidmi musí být přítomna základní rovnost a bratrství. Před Bohem jsme si všichni rovni. Rozdíl zastávaných úloh neničí přinejmenším rovnost vyplývající ze skutečnosti, že máme všichni jednoho Otce v nebi. A přestože existuje zásadní rozdíl mezi rolí a funkcí nadřízeného a podřízeného, vychovatele a vychovávaného, rodiče a dítěte, obě strany mají přesto tatáž základní nezrušitelá práva a tytéž základní nezrušitelné povinnosti.

O základní rovnosti mezi lidmi hovoří i Ježíš: Vy však si nedávejte říkat Mistře: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří. A nikomu na zemi nedávejte jméno Otec: jediný je váš Otec, ten nebeský.

Na závěr rozjímání hovořme s Ježíšem jako naším jediným Mistrem, Učitelem; hovořme s Bohem Otcem jako naším jediným skutečným Otcem, jemuž všichni náležíme. Prosme o pokoru vůči lidem, na něž jsme nějakým způsobem odkázáni; prosme i o velkou svobodu, která nám umožní spravedlivě se bránit proti nepříslušné manipulaci. Prosme také, abychom si uvědomovali naše vlastní práva stejně jako práva lidí, kteří jsou na nás závislí.

Ježíšův příkaz činit učedníky se týká i všech Božích služebníků dnes. Podívejme se teď na tři otázky, které s tímto úkolem souvisí. 1. Co bychom měli dělat kromě toho, že učíme druhé, jaké má Bůh požadavky na nové učedníky? 2. Jak mohou všichni zvěstovatelé ve sboru přispět k duchovnímu pokroku zájemců? 3 Ježíšovy pokyny jsou jasné. Musíme lidi učit to, co přikázal.

Nesmíme při tom ale zapomenout na jeden důležitý detail. Ježíš neřekl: „Vyučujte je všechno, co jsem vám přikázal.“ Řekl: „Vyučujte je, aby dodržovali všechno, co jsem vám přikázal.“ Abychom tento konkrétní pokyn poslechli, musíme zájemce nejenom učit, co mají dělat, ale taky jim ukazovat, jak to mají dělat.

Jak můžeme někoho naučit, aby dodržoval to, co Kristus přikázal? Uveďme si přirovnání. Jak instruktor autoškoly učí žáky dodržovat dopravní předpisy? Nejdřív jim možná pravidla silničního provozu vysvětlí ve třídě. To ale nestačí. Musí jít ještě dál. Musí s nimi vyjet za plného provozu a pomoct jim, aby poznatky uplatnili v praxi.

5. a) Co bychom podle Jana 14:15 a 1. Jana 2:3 měli zájemce učit? 5 Když s lidmi studujeme Bibli, učíme je, co od nás Bůh očekává. To ale nestačí. Musíme je taky učit, jak to, co se dozvídají, uplatňovat v každodenním životě.

Z našeho jednání můžou vidět, jak se dají biblické zásady uplatňovat ve škole, v práci nebo ve volném čase. Můžeme jim vyprávět nějaký zážitek z našeho života, na kterém uvidí, jak nám to, že jsme se řídili biblickými radami, pomohlo neublížit si nebo udělat moudré rozhodnutí. Se zájemci se můžeme modlit, aby je Jehova svým svatým duchem vedl.

6 Co dalšího patří k tomu učit druhé dodržovat Ježíšova přikázání? Musíme jim pomáhat, aby v sobě rozvíjeli touhu činit učedníky. Některým může představa, že by měli chodit do služby, nahánět strach. Proto musíme být trpěliví, když jim pomáháme, aby lépe rozuměli biblickým pravdám, působilo to na jejich srdce a podnítilo je to k jednání.

7 Zájemci můžeme položit třeba tyto otázky: „Jak ti to, co ses z Bible dozvěděl, pomohlo změnit život k lepšímu? Myslíš, že by dobrou zprávu potřebovali slyšet i další lidé? Co pro ně můžeš udělat?“ Ukaž zájemci letáky z naší základní výbavy do služby a nech ho, ať si vybere ty, o kterých si myslí, že si je rádi přečtou jeho příbuzní, přátelé nebo spolupracovníci.

Několik těch letáků mu dej. Věnujte pak čas tomu, že ho naučíš, jak taktním způsobem leták nabídnout. Samozřejmě že až bude zájemce schválený jako nepokřtěný zvěstovatel, budeme mu chtít ve službě pomáhat. (Kaz. 4:9, 10; Luk. 8.)

Proč je důležité, aby zájemci prohlubovali svoji lásku k Bohu a k bližním? Pamatuj, že podle Ježíšova pokynu máme vyučovat druhé, „aby dodržovali všechno“, co přikázal. Obě největší přikázání - milovat Boha a milovat bližního - úzce souvisejí s kázáním a vyučováním. Hlavní pohnutkou je láska - láska k Bohu a k bližním.

Některé zájemce může myšlenka, že by měli mluvit s druhými o Bibli, děsit. Můžeme je ale ujistit, že s Jehovovou pomocí se jim časem podaří strach z lidí překonat. Rámeček popisuje kroky, jak zájemcům pomoci milovat Boha ještě víc.

Vracíme se k přirovnání. Když žák řídí auto po boku instruktora, získává znalosti tím, že ho poslouchá a pozoruje ostatní řidiče. Instruktor žáka upozorní na ohleduplné řidiče a na to, jak se projevuje tolerance. Podobně i zájemce, který se vydává na cestu života, se učí nejen od svého učitele, ale taky od jiných Jehovových služebníků.

Co mu tedy pomůže posunout se duchovně dopředu? Když bude chodit na shromáždění. Tím, co se z Bible dozví, prohloubí své poznání, posílí víru a pomůže mu více milovat Jehovu. Když studuje s dalšími, pozná prostředí sboru a ukáže se, jak lidé ve společenství projevují lásku.

Zájemkyně, která je na výchovu dětí sama, si všimne sestry s podobnou situací. Zájemce, který se snaží přestat kouřit, se seznámí se zvěstovatelem, který podobný boj vyhrál. Potom, co si zájemce vyslechne jeho vyprávění a bratr mu řekne: „I ty to zvládneš“, cítí větší jistotu, že to dokáže.

K duchovnímu pokroku zájemců může svým dílem přispět každý ve sboru. Chceme pomáhat nečinným bratrům a sestrám, aby znovu začali kázat a činit učedníky. Co pro ně můžeme udělat? Ke konci Ježíšovy služby na Zemi ho apoštolové opustili. Jak s nimi Ježíš jednal, když byli na dně? Nechce je odmítnout, ale povzbudit.

Ježíš apoštoly nezavrhl. I když ho předtím opustili, pořád o nich mluvil jako o svých bratrech. Projevil jim milosrdenství a odpustil jim. Napodobil tak svého Otce. Stejně tak nám velmi záleží na těch, kdo přestali chodit do služby.

Nezapomínejme na to, že Ježíš vždycky byl aktivní a oslovoval učedníky. Můžeme povzbudit nečinné, aby zase přišli na shromáždění. Možná naše pozvání přijmou později, ale nevzdávejme se.

Vřele je přivítej. Když se Ježíš setkal se svými učedníky, byl aktivní a oslovil je. Díky tomu pochopili, že je rád vidí. (Mat. 28:18) Jak se zachováme my, když někdo nečinný přijde do sálu Království? Měli bychom být aktivní a vřele ho přivítat.

Upřímně je povzbuď. Ježíšovi učedníci si pravděpodobně mysleli, že úkol kázat po celém světě je nad jejich síly. Ježíš je povzbudil slovy: „Budu s vámi po všechny dny.“ Pomohlo jim to? Ano. Netrvalo dlouho a naplno „vyučovali ... a oznamovali dobrou zprávu“. Nečinní zvěstovatelé taky potřebují povzbuzení.

Jak dlouho budeme kázat a činit učedníky? Po celé období „závěru tohoto systému“. Zvládneme plnit Ježíšův příkaz tak dlouho? Jsme k tomu rozhodnutí! Chceme věnovat svůj čas, energii a peníze, abychom hledali ty, kdo mají „správný postoj vedoucí k věčnému životu“. (Sk. 13:48) Když to děláme, jednáme stejně jako Ježíš. Řekl: „Můj pokrm je konat vůli toho, kdo mě poslal, a dokončit jeho dílo.“ (Jan 4:34; 17:4) Ze srdce si to přejeme i my.

Chceme, aby i další, včetně nečinných, tuto práci dokončili s námi. (Mat. 28) A budeme plnit velký úkol, který nám Ježíš dal, i když to není snadné. Ježíš slíbil, že bude s námi. Když činíme učedníky, jsme „Boží spolupracovníci“ a sloužíme „v jednotě s Kristem“. (1. Kor. 3:9; 2. Kor. 2:17)

Dvě poslední uvedené kapitoly z Janova Evangelií a dalších pasáží ukazují, že klíčovým způsobem, jak sloužit bližním a budovat jednotu, je láska pro spolupráci s Bohem a mezi lidmi. Slova o jednotě a milosrdenství provázejí každého, kdo zůstává aktivně zapojen do služby druhým a živí vzájemnou víru ve společenství.

tags: #prizpusobujte #se #jedni #druhym #bible