Většina křesťanů žije s pocitem, že by se měli modlit. Někteří dokonce žijí se špatným pocitem nebo s pocitem viny, že se nemodlí dostatečně často, dostatečně dlouho, že se nemodlí dobře nebo že se nemodlí vůbec. Pro mnohé tak zůstává modlitba jakousi povinnost, navíc těžko uchopitelnou, se kterou si příliš nevědí rady, která je pro ně zdrojem výčitek a která jim často spíš komplikuje život.
Modlitba je jedním ze základních spirituálních prostředků. Najdeme ji napříč tradicemi i náboženstvími. Modlitba představuje úplně základní formu rozhovoru člověka s Bohem. Vezme člověka mimo či nad něho samotného. Je to vztah s někým jiným, koho nevidíme, nemůžeme se ho dotknout. Je to naprosto konkrétní projev víry.
Co se stane, když v modlitbě řešíme spory a „výsledky“
Modlitba tedy vůbec nemá měnit Boha - pokud si to od ní budeme slibovat, asi budeme frustrovaní. Boha není potřeba informovat, přemlouvat, přesvědčovat, ani obměkčovat a odprošovat. Křesťanství ale není pohádka, aby se v něm plnila přání. Ani modlitba není automat na splněná přání. Nevíme, jak se bude odvíjet situace, v níž za něco prosíme.
S prosbami je potíž, znají to všichni, kdo se někdy modlili, tedy za něco prosili. (Jinak je ještě známá modlitba chval, odevzdání, vylévání srdce k Bohu - ať už je plné lásky nebo hořkosti a bolesti, prodlévání před Bohem v tichosti, meditace...). Prostě, jak píšete, vždy "nefunguje", tzn. nesplní se naše přání.
Některé druhy žízně nelze uhasit jinak než v modlitbě. Některé druhy žízně prostě nemůžeme uhasit jinde než v tomto jedinečném setkání. A tento pramen je bezedný, nelze ho vyčerpat, neomrzí se vám.
Modlitba není manipulace ani „žebrotinové“ přemlouvání
Párkrát jsem se setkala se snahou manipulovat. Pán Bůh byl vnímán jako dárce výhod. V takové situaci jde párkrát zkusit nastavit zrcadlo. V modlitbě se na výkon naštěstí nejede. Rozhodně ale není jedno, jestli se člověk modlí nebo ne.
Prosebná modlitba nevede k "žebrácké" podřízenosti, ale vede k vnitřní svobodě, kterou zjednal člověku Ježíš Kristus. Můžeme totiž v každé situaci věřit, že nám Bůh skrze Krista nabízí spásu - záchranu života. A že díky společenství s Ním máme možnost zvítězit nad zlem.
Co je smyslem modlitby, pokud ne změnit Boží vůli
Obvyklá představa o modlitbě říká, že je to pokus, jak na Pánu Bohu něčeho dosáhnout a změnit jeho vůli. Křesťan však neusiluje o změnu Boží vůle, ale učí se v modlitbě Boží vůli poznat a přijmout za svou. Právě v tom se projevuje naše důvěra k Bohu, že víc dáme na jeho slovo než na své vlastní představy a touhy.
Naši modlitby nejsou důležité jen proto, aby se Pán Bůh dozvěděl, co nám schází. Jsou stejně důležité i pro nás. V modlitbě si člověk ujasní a uvědomí, na čem mu záleží, co potřebuje a jak je to ve srovnání s potřebami druhých lidí důležité. Když o svém životě mluvíme s Bohem, je to jediná chvíle, kdy můžeme být zcela pravdiví a otevření. V modlitbě člověk poznává sám sebe a uvědomuje si i své místo ve světě.
Modlitba jako spočinutí, ne jako výkon
To všechno je jistě bohulibé, ale bohužel z toho někdy nedokážeme vystoupit a stejně přistupujeme i k modlitbě. A to je škoda - modlitba totiž nemá být výkon, ale spíš spočinutí v Boží přítomnosti. V modlitbě nemusíme nic vytvářet, ale můžeme prostě být před Bohem a zažívat, že jsme milováni.
Modlitba je hodnota, která může dávat smysl životu. Viktor Frankl rozlišuje tvůrčí, prožitkové a postojové hodnoty. Modlitba by patřila do té poslední kategorie - nejde tam ani o výkon ani o prožitky, ale o vnitřní postoj. Ať už to bude důvěra, vděčnost, odevzdanost.
Kontemplativní modlitba: jemné zjednodušení a ticho
Kdysi v noviciátu jsem se dověděl poučku, která mě velmi zaujala a utkvěla v paměti, přestože jsem tehdy přesně nechápal, co to znamená. A totiž, že vlastností modlitby je to, že se v průběhu života stále více zjednodušuje. Člověku jakoby stačí čím dál tím méně - méně slov, méně gest, méně vznešených myšlenek.
Svaté Terezie z Lisieux se zeptala na sklonku života jedna sestra, co říká Ježíšovi při modlitbě. A ona odpověděla: „Neříkám mu nic, miluji ho.“ To je pozvání ke kontemplativní modlitbě, které se někdy říká vnitřní modlitba nebo tichá meditace.
Modlitba znamená prostě jenom být v Boží přítomnosti, a to stačí. Meditovat je tak jednoduché, jako udělat krok - a tak náročné jako ujít dlouhou pouť. Není to cesta rychlých a snadných řešení, ale celoživotní putování, je to nekonečná cesta k nekonečnému Bohu.
Praktické doporučení: jak přistupovat k modlitbě bez sporu
- Vstupujte do modlitby s přesvědčením, že Bůh mě zná lépe, než já sám sebe; zná moje přání i potřeby, minulost i budoucnost.
- Nečekejte, že modlitba změní Boha; modlitba proměňuje především nás a náš postoj k realitě.
- Vnímejte modlitbu spíše jako spočinutí a přebývání v Boží přítomnosti než jako úkol nebo ukazatel duchovní výkonnosti.
- Přijímejte i nevyslyšené modlitby jako součást cesty; v takových situacích se učíme nést břemena a růst v důvěře.
- Pracujte s rituály: opakovaný večerní rituál (modlitba před spaním) může zklidnit mysl a vytvořit psychologickou jistotu k přechodu do odpočinku.
- Buďte upřímní v modlitbě; počátkem opravdové modlitby je pravda o nás, nesmíme si na nic hrát ani nasazovat masky.
- Dobré je mít průvodce nebo zkušeného doprovázejícího, zvláště při rozvíjení kontemplativní praxe.
Omezení a úskalí: roztržitosti, vyprahlost, „modlitba v kříži“
Co máme dělat, když nás v modlitbě pronásledují roztržitosti? Odpověď záleží na tom, o jaké roztržitosti se jedná. Roztržitosti momentálního stavu a rozpoložení se často nedají nijak „vyřešit“ okamžitě. Svatá Terezie z Avily říká, že je to „nevyléčitelné zlo“ a v dopise ujišťuje, že je to běžné. Zde je nejlépe chovat se k roztržitostem jako k mouše, která nás sice obtěžuje, ale jíž si snažíme nevšímat, jinak by nás odvedla od modlitby.
Vyprahlost je zásadní nechuť nebo neschopnost se modlit, která ale nepochází z nedostatku horlivosti nebo dokonce z hříchu, nýbrž z procesu očišťování. Ve vyprahlostech není třeba konat nic mimořádného: stačí jen přebývat s Bohem, setrvávat s Kristem a odevzdávat mu právě tuto svou vlastní neschopnost nebo nechuť se modlit.
Nejtěžší je modlit se „v kříži“, tedy v nějaké životní zkoušce. Zaměňujeme Boží dopuštění s jeho vůlí; když Bůh něco dopouští, nechce to, a často tomu nerozumíme. Důležité ovšem je, abychom před ním stáli v pravdě, i s naší bolestí a otázkami. Ježíš nám v tom dává příklad a Bůh se nezřekl svých proroků, nezřekne se ani nás.
Modlitba a běžný život: jak ji zakomponovat bez sporu
Většinu našeho času se snažíme vyplnit my sami - tím, že něco děláme, o něčem přemýšlíme, něco vytváříme, mluvíme, čteme, něco sledujeme v televizi nebo na internetu. Cítíme asi oprávněně odpovědnost za to, jak náš čas využijeme a čím ho naplníme. Modlitba je čas, který dáváme Bohu k dispozici, a který tedy může být naplněn jedinečným způsobem.
Je dobré pracovat s konkrétní rutinou: ranní meditace, využívání „slepých časů“ během dne, krátké modlitby při cestě metrem nebo čtení žalmů. Některým lidem pomáhá mít vyhrazený tichý prostor a pravidelný čas, svíčka nebo určitá poloha těla. To vše odděluje čas modlitby od zbytku dne a snižuje vnitřní rozptýlení.
Dialogičnost modlitby: naslouchat i mluvit
Modlitba umožňuje člověku nejen vyslovit sama sebe, ale také aby byl sám vysloven. Proto dialogičnost zahrnuje taky naslouchání, naslouchání toho, kdo vnímá jinak než já. Meditace a modlitba se dají představit jako dva kruhy, které se částečně prolínají. Otevírání ticha umožní tomu vnitřnímu tichu promluvit.
Hovořit o duchovní hygieně by bylo nepřesné, ale jde o určité zklidnění hladiny, které dává promluvit věcem uvnitř. Meditace umožňuje nejen monolog, ale také dialog v nás. Plné zaujetí tím, čemu se zrovna věnuju - ať umývám nádobí, nebo píšu - vede k zostřené vnímavosti a dává jinou energii vztahům.
Proč se tedy neřešit spory v modlitbě
Modlitba není místo k soupeření, dokazování si duchovní převahy nebo manipulativním prosbám. Když do modlitby vnášíme spory, výkonové či dokázací motivy, riskujeme, že ztratíme její pravý smysl jako spočinutí v Boží přítomnosti a jako prostředek vnitřního přetvoření. Modlitba není loutkové divadlo.
Ukaž mi, jak se modlíš, a já ti řeknu, kým je pro tebe Bůh a jak si ho představuješ. Do naší modlitby se promítá naše víra a obraz, jaký o Bohu máme. A tak je výhodné vstupovat do modlitby s tím, že Bůh se dívá na můj život s nekonečnou laskavostí a porozuměním. Modlitba znamená prostě jenom být v Boží přítomnosti, a to stačí.
Upozornění: Informace uvedené v tomto článku slouží pouze pro obecné účely a nenahrazují odbornou lékařskou radu, diagnostiku ani léčbu.
tags: #proc #neresit #v #modlitbach #spory