Taková pěkná letní příhoda, sestry a bratři. Výlet do přírody. Výstup na horu.
Hora Tábor tedy zákonitě přitahovala pozornost a zřejmě i nohy poutníků. Žádné strmé štíty a rozeklaná skaliska. Jen jakýsi vysoký a vcelku dobře schůdný kopec ve tvaru našeho Řípu. Ježíš vystoupil na horu, aby se modlil.
Prosím pěkně, kdy naposledy jste se vy osobně vypravili na nějakou horu pomodlit se? Asi vás to ani nenapadlo. Ani mě ne, přiznávám. Hora jako místo k modlitbě. Zvláštní. Ale není to nepochopitelné. My chodíme za modlitbou do kostela, na vyhrazené místo. Anebo se snažíme pro modlitbu najít tichý kout, okamžik zklidnění, ztišení, odtažení se od okolního ruchu. Což vrcholek hory docela splňuje.
Nezapomínejme - Ježíš jakožto potulný kazatel prošel kraj křížem krážem. Byl osobností známou, tzn. u někoho velmi populární a pro někoho jiného zase velmi problematický. Za těchto okolností, když se na něj upíná zrak veřejnosti, rozhodně není na škodu podniknout výstup na horu. Ztratit se lidem z očí. Nalézt bezpečnou samotu, kde nehrozí vyrušení a kde se lze cele svěřit Bohu. Kdo by neměl touhu po hlubokém usebrání?
A když už je řeč o hoře, možná si vzpomenete, že to není poprvé, kdy se v evangeliu výslovně zmiňuje Ježíšův pobyt na vrcholu hory. Schválně vám dám chvilku na uvažování… Možná jste si to nestihli vybavit, ale poprvé se o Ježíšovi na hoře mluví v příběhu o pokušení. Pak ho ďábel vyvedl na vysokou horu, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království země a řekl: „Tobě dám všechnu moc a slávu těch království. Budeš-li se mi klanět, bude to všechno tvé.“ (L 4,5nn)
Jak víte, Ježíš se tenkrát ďáblovi nepoklonil. Nikdy se mu nepoklonil, což my o sobě říci nemůžeme. Kristus tedy znovu míří na horu, jako kdyby se znovu měl vypořádat s pokušením světovlády. Vždyť to muselo být přímo opojné, když mu dole ve vesnicích a městech lidé viseli na rtech! Když hltali každé jeho slovo. Když tisícům hladových rozděloval chléb. Když mu přinášeli nemocné s důvěrou, že se domů vrátí uzdraveni. Když po letech ponížení dostávali novou naději na důstojný život. Boží království je blízko!
Tak krásné to bylo - tolik pozornosti, moci a slávy, jichž se Ježíšovi dostávalo. A možná, že právě před tím vším Kristus odchází na horu. Získat odstup od překotného hemžení. Získat odstup od lidských snů. Získat nadhled nad lidským očekáváním. Odolat pokušení ovládnout svět svými představami. Nepodřídit vše popularitě založené na slávě a moci. Nechlácholit zklamané lidi řečmi typu: Ano, bude líp. Neměnit svět jen z vlastních sil.
Možná, že právě proto jde Ježíš na horu. Získat odstup od lidských snů a nahlédnout do záměrů Božích. Nikdy jsem se na žádnou horu neplahočil kvůli modlitbě, jak to dělal Ježíš. Hrdě však o sobě mohu prohlásit, že jsem stejně jako Pán Ježíš podnikl výstup na horu s přáteli. Vzal s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil na horu. (28)
(Toho Jakuba Většího, o němž zde byla řeč před dvěma týdny.) Asi bychom ty tři učedníky mohli označit za nejbližší Ježíšovy přátele, kteří ho doprovázejí ve významných životních okamžicích. Když se něco děje, oni tři jsou při tom. Nyní tedy Kristus vystoupil na horu k modlitbě a prošel podivuhodnou proměnou. Petr, Jan a Jakub jsou u toho. A podobně, když se o velikonocích bude schylovat k Ježíšovu zatčení, když už bude po poslední večeři a Ježíš se vydá modlit se - tentokrát do ústraní Getsemanské zahrady, i tam jsou ti tři spolu s ním.
Možná si také vzpomenete, že svorně usnuli, zatímco se Ježíš modlit. Nebylo to poprvé. Už tady, dlouho před velikonocemi a daleko od Jeruzaléma, čteme totéž. Petra a jeho druhy obestřel těžký spánek. Jak výmluvné! Ani ti nejlepší přátelé s vámi neunesou všechno. Hora Tábor, tři učedníci, Ježíš a jeho modlitba. Moc rád bych věděl, zač se modlil. Nahlédnout do Kristových nadějí a obav. Jenže dovnitř člověka nevidíme. A je to vlastně dobře, že se nám do soukromého vztahu s Pánem Bohem nikdo neplete. Dovnitř do člověka nevidíme, ale tady se událo cosi prazvláštního navenek. Což vidět jde!
Když se modlil, nabyla jeho tvář nového vzhledu a jeho roucho bělostně zářilo. (29) Co se to stalo? Jak si to vysvětlit? Proměnění na hoře, tak se nazývá tato událost. Promění Páně, tak se nazývá tato událost v dávných křesťanských kalendářích, podle nichž připadá na 6. srpna čili na minulý čtvrtek. Nutno dodat, že se jedná o svátek poněkud zapadlý prachem.
Když ona ta samotná událost u jeho základu je taková nějak těžko proniknutelná. Přitahuje pozornost a zároveň vzbuzuje rozpaky. Je spojená s Ježíšovou soukromou modlitbou, o jejíž hloubce a vyznění nemáme ani tuchy. Ale zároveň se stalo něco viditelného. Jeho tvář nabyla nového vzhledu a jeho roucho bělostně zářilo. A hle, rozmlou-vali s ním dva muži - byli to Mojžíš a Elijáš; zjevili se v slávi a mluvili o jeho cestě, kterou měl dokonat v Jeruzalémě.
Podivní výletníci dorazili na vršek hory. Mojžíš a Elijáš! Odkud ti se tady berou? Zrovna ti dva velikáni národní historie. Jako kdyby k nám přišli Karel IV. s T.G.Masarykem. Vždyť ti už jsou dávno mrtví! No právě - zde jde o ten obraz, že se ti tři ukážou spolu: Ježíš, Mojžíš, Elijáš. Jedna parta, jeden tým, spolupracovníci, kteří napříč staletími táhnou za jeden provaz.
Škoda, že zde nemůže obšírně číst z biblického Starého zákona a podrobně si ukázat, co byli Mojžíš a Elijáš zač. V lidovém povědomí žili jako hrdinové, vůdcové národa a bojovníci za víru. Mojžíš vyvedl Izraelce z egyptského otroctví a udělal z nich svobodný národ. A aby se nově nabytá svoboda nerozpustila v bezpráví, sepsal Mojžíš pro Izrael zákon na Boží hoře. (Vidíte, už dříve se chodilo po horách, jak jsme slyšeli v prvním čtení.)
Prorok Elijáš žil mnoho staletí po Mojžíšovi a zapáleně bránil pronikání pověr a s nimi spojených nelidskostí. Proti roztěkanému přeskakování od jednoho božstva k druhému Elijáš razil soustředění a rozum. Jeden Bůh stačí a basta. Zvláštní sešlost na hoře Tábor. Tři spící učedníci se probouzejí a vidí jednoho Ježíše, jak rozmlouvá se dvěma významnými postavami z historie - byli to Mojžíš a Elijáš; zjevili se ve slávě. Sláva, zase ta sláva se nám do všeho míchá. Slávu Kristus prožíval dole mezi svými obdivovateli, před kterými na tu horu tak trochu tekl. Nyní se se slávou a ve slávě uka-zují slavní Mojžíš a Elijáš. Sestry a bratři, právě tady se děje ono tajuplné promění na hoře.
Dohromady se skládají věci, které se jinak běžně nespojují. Které nám na mysl pospolu nepřijdou. Zjevili se v slávě a mluvili o jeho cestě, kterou měl dokonat v Jeruzalémě. Sláva a dokonání. Vzestup a pád. Přátelství a nenávist. Život a utrpení. Neboť k tomu všemu přeci Ježíš spěje na cestě do Jeruzaléma. Právě Mojžíš a Elijáš mu mají na toto téma co povědět. Dva velikáni, obdivovaní, uznávaní a oslavovaní.
Ale čím si oba prošli na své cestě? Mojžíš byl svým lidem bezpočtukrát odmítnut. Čelil vzpouře, zakusil marnost svého počínání, když lidé snili o návratu do otroctví k egyptským hrncům. Zoufá si: „Nemohu unést tento lid, je nad mé síly. Když už se mnou chceš takto jednat, raději mne zabij, jestliže jsem u tebe nalezl milost, abych se nemusel dívat na svoje trápení.“ (Nu 11,14n)
Podobně si i Elijáš připadá opuštěn a zrazen. Zoufá si a žádá Boha: „Už dost, Hospodine, vezmi si můj život, vždyť nejsem lepší než moji otcové.“ (1K19,4) Dva velikáni izraelských dějin - a zároveň dva největší zoufalci, kteří klesají pod tíhou svěřeného úkolu. Nepřijetí od vlastních, smutek až k smrti. Přání rychle zemřít, nežli nést těžké břemeno.
A právě o tom mluví Mojžíš a Elijáš spolu s Kristem. O jeho cestě do Jeruzaléma. O jeho cestě do konfliktu, do utrpení, do opuštění a smutku až k smrti, kde už žádná sláva nebude. Proměnění nahoře. Proměnění představ o štěstí, o úspěchu, o slávě. Proměnění představ o službě bližnímu, která nesklízí vděk a někdy bolí. A trpce. Proměnění představ o lidské spolehlivosti, o lásce až za hrob. O vzkříšení.
Vůbec se nedivím, že učedníci chtěli zachytit ten vzácný okamžik, kdy člověku dojde, že věci jsou jinak, než jak se na první pohled zdá. Kdy se člověk dovtípí, že nezáleží jenom na něm samotném, neboť až příliš snadno nám dojdou síly. Vůbec se nedivím učedníkům, že se snažili zachytit ten vzácný okamžik, kdy trošinku opravdově porozuměli Bohu, že jeho pomoc je blízko těm, kdo si zoufají.
„Mistře, je dobře, že jsme zde; udělejme tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Elijášovi.“ Nevěděl, co mluví. (33)
Jenže tyhle chvíle proměny nelze zachytit ani do stanů, ani do žádné duchovní konzervy v podobě modlitby či liturgie. Ta změna se musí otisknout do srdce. Proměnění na hoře. Kdo se vlastně proměnil při onom úkazu? Ten, který byl viděn, nebo byli proměněni ti, kdo viděli?
Stalo se něco důležitého v Ježíšovi, nebo se stalo něco s jeho učedníky. Od obojího trochu. Důležitá je proměna pohledu. Nevidět slávu a utrpení odděleně. Nevidět odděleně život a smrt. Nevidět odděleně vlastní zoufalství a Boží pomoc. Spoji si jedno s druhým. To je proměnění na hoře. Taková pěkná letní příhoda, sestry a bratři. Najděte si nějakou svoji horu.
Svěřte se Bohu v modlitbě a zkuste v jeho světle proměnit svůj pohled na to, co je před vámi. Pohled na štěstí a na neúspěch. Pohled na život, na smrt a na vzkříšení. Díky Bohu máme naděii, že to vše lze spojit.
Ježíš se vydává do ústraní, na horu Tábor, aby mohl zažít mimořádné propojení, setkání a rozhovor. Je „proměněn před jejich očima. Jeho šat byl zářivě bílý, jak by ho žádný bělič na zemi nedovedl vybělit.
Proč se ukázali právě tito dva, Mojžíš a Eliáš? Proč je rozhovor s nimi důležitý? Petr, Jakub a Jan vidí, jak Ježíš s nimi rozmlouvá. Proměna, oblak, hlas z nebe, výzva k poslouchání, tak se spojuje Exodus a Sinaj s Ježíšem.
Rozmlouvat znamená v tuto chvíli navazovat na tradici. Mojžíš reprezentuje Zákon, Eliáš proroky. Ježíš v předchozí kapitole klade učedníkům otázku: „Za koho mne pokládáte vy?“ Cesta na horu Tábor je pokračováním rozhovoru, dnes bychom řekli, vyjádřením zážitkovou formou. (Mk 8,29)
Setkání s nimi není jen zajímavým mystickým zážitkem. Je vyjádřením návaznosti na historii. Událost si najde své osvětlení pro učedníky, svou tečku, až v budoucnosti. Není to událost k vyprávění hned teď, je zatím jen zážitkem pro tuto chvíli.
Je vysloven paradox, kdy apoštolové, a je to tak lidské, by se rádi zastavili, ba zabydleli v tomto místě a stavu, usídlili se, aby ta krásná chvíle nikdy neskončila. Ježíš je ten, kdo vysvětluje, že právě toto setkání je vybídnutím nezůstat stát a nezabydlet se, i když by to bylo tak lákavé a příjemné.
Je třeba provázat minulost přes dnešek, pro porozumění budoucím událostem, které se zcela ozřejmí až po událostech spočívajících v budoucnosti ještě vzdálenější. Když sestupovali s hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. (Mk 9,9)
Je třeba pokračovat dál. Vrátit se dolů, jít cestou, která přinese těžkosti, utrpení.
V liturgických textech se dostává místo tomuto čtení také v určitých souvislostech. Nedávno, koncem ledna, jsme prožívali Týden modliteb za jednotu křesťanů. Je zajímavé rozhlédnout se, kdy je perikopa o Proměnění Páně čtena v bohoslužebných knihách církevního roku.
V protestantském prostředí je umisťována v církevním roce těsně před začátek doby postní, čte se poslední neděli před první postní nedělí, tedy před Popeleční středou.
Jako projev vděčnosti za vítězství nad Turky u Bělehradu zavedl papež Kalixt III. roku 1457 svátek Proměnění Páně na 6. srpen.
Je zajímavé, že svátek Proměnění Páně byl zamýšlen umístit tak, aby byl společným svátkem reformovaných i katolické církve. To se však nestalo.
Kostely zasvěcené svátku Proměnění Páně a Nejsvětějšímu Spasiteli - Salvátoru, jsou vždy vyznáním a připomínkou nezbytné bezprostřední blízkosti Krista a člověka toužícího věrně a obětavě následovat Krista v jeho pravé podobě.
Historie evangelického a katolického kostela na Starém Městě v Praze, zasvěcených Salvátoru, souvisí s událostí na hoře Tábor a souvisí s historickými souvislostmi, ve kterých a kým ony kostely zasvěcení dostávaly.
Preobraženije - Proměnění, je téma, ve kterém si východní ikonopisci velmi rádi pohrávají s osvícením, odleskem a vnitřní září modlitebníků a světců.
Ježíš si vybírá pro tuto chvíli jen tři blízké učedníky. Očekává intimní prožitek, který pochopí ti nejbližší bez dlouhého učitelského výkladu.
Vzpomínám na slova blahoslavenství v liturgii, kdy jsme před jazykovou úpravou současného znění zpívali „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni Boha zříti budou.“ Viz Mt 5,8 podle ekumenického překladu.
Postrádám pojem zření, které vystihuje širší vjem, než vidění zrakem.
Nebeský Otče, ty jsi pro nás zdroj světla a pochopení nad slunce jasnější. Kéž se neuzavíráme jen ve vlastních slovech, názorech a jednáních. Upokoj naši mysl, abychom do pokojíku svého srdce nechávali vstupovat tebe.
Český zápas č. Obrázek: neznámý autor (mozaika): Proměnění Ježíše Krista (cca 600). Klášter svaté Kateřiny (na úpatí hory Sinaj).
Děti, všimly jste si, že nás brzy čeká zvláštní událost? Poslechněte, o čem se bude mluvit: Jednou šel Pán Ježíš na vysokou horu. Vzal s sebou jenom tři apoštoly, Petra, Jakuba a Jana.
Když byli nahoře, najednou se Pán Ježíš proměnil. Šaty mu zbělely a celý krásně zářil. Vedle Pána Ježíše se objevili dva muži a začali si s ním povídat.
Všichni tři apoštolové se velmi divili, co se to děje. Petr navrhl: „Pane Ježíši, moc se nám tu líbí. Co kdybychom tu zůstali? Postavíme tu tři stany.“
Ještě Petr ani nedomluvil, když se z nebe ozval Boží hlas: „To je můj milovaný Syn. Toho poslouchejte.“
Když se ale učedníci rozhlédli, neviděli kolem sebe nikoho, jen samotného Pána Ježíše.
Při povídání s dětmi uplatníte pět čokoládových mincí ve zlatém staniolu, které budou ležet před začátkem mše sv.
Podívejte se, není zde náhodou něco, co sem nepatří? Hledejte jenom očima, nenápadně jako správní detektivové a přihlaste se, když něco objevíte.
Jak se chová správný detektiv? Co umí? Až děti objeví všechny nepatřičnosti v presbytáři, povídáme s dětmi dále: "Určitě jste dnes dobře poslouchali, když jsme četli evangelium - Ježíš byl před apoštoly proměněn a ukázal se jim v Božské slávě. I my můžeme vidět Boží slávu tak jako apoštolové, nemusí nám být líto, že na horu Proměnění byli pozváni jen apoštolové.
Když budeme dobří detektivové, tak jako před chvílí, uvidíme každý den něco krásného, proměněného třeba jiný východ slunce (a pokaždé krásný!) - jestliže si maličko přivstaneme... Uvidíme, jak krásně je vesmír barevný, když vypátráme na webu fotky z Hubbleova teleskopu... Uvidíme duhu na obloze a spoustu dalších krás...
Zcela určitě už jste, děti, byly někdy s rodiči na horách. Tam se hodně chodí a potom vás často z toho chození bolí nohy. Nejlepší pak je, když vás tatínek vezme do náručí tak, jako to zde ukazuje jeden tatínek u oltáře.
Všimli jste si, jak se ho jeho dítě pevně drží, nekroutí se, nestěžuje si, nesune se dolů? Bůh je náš tatínek, který nás taky nosí ve své náruči. Nejen na horách a na procházce, stále!
Je na nás, jestli se ho budeme pevně držet nebo se budeme všelijak kroutit a bát se. Když nás nepustí náš tatínek, proč by to udělal on? Je daleko silnější...
Autor: Ludmila Vyskočilová, P. ► P. Druhá postní neděle, kterou máme před sebou, bývala našimi předky nazývána nedělí pražnou.
Naším duchovním pokrmem se dnes stanou slova deváté kapitoly Evangelia svatého Lukáše, jednají o proměnění Páně na hoře Tábor.
Ježíš vyvádí tři své učedníky - Petra, Jakuba a Jana na vysokou horu a náhle, během společné modlitby, je před jejich zraky proměněn.
Jeho šat oslnivě zbělá a jeho tvář zazáří jako slunce. Z nebeské slávy sestoupí Mojžíš a Eliáš a apoštolové vidí, jak rozmlouvají s Ježíšem o jeho utrpení, které má v Jeruzalémě podstoupit.
Pak se z nebe ozve hlas Boha Otce: Toto je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení, toho poslouchejte.
Velkolepá událost Ježíšova proměnění má své významné místo i v křesťanském kalendáři.
A není bez zajímavosti, že právě tento svátek Proměnění Páně měl být už za císaře Rudolfa II. společným svátkem všech českých křesťanů - katolíků podobojí i pod jednou i těch, jejichž srdce přilnula k vyznáním reformovaným.
V době těchto prvních krůčků porozumění mezi jednotlivými křesťanskými vyznáními byl pak budován i známý kostel Nejsvětějšího Salvátora u pražského Karlova mostu.
Tímto končí text; proměnění Páně má za sebou hluboký význam pro víru, liturgii i vzájemné porozumění mezi křesťanskými tradicemi.