Prorok moderní architektury a proměna jejího vývoje v 20. století

Raoul La Rocheovo Dům1) pro sběratele moderního umění v Paříži z počátku dvacátých let je raným zhmotněním koncepce moderní architektury, jak ji definoval Le Corbusier. Elementy světla, asymetrie a speciálního prostoru vyhrazeného umělecké sbírce se přirozeně objevily také v domě La Roche v Paříži. Výsledná dvojice domů La Roche a Jeanneret však nebyla koncipovaná pro ideální místo jako soutěž z roku 1901, musela vyhovět mnoha stavebním regulativům i úzkému, zalomenému pozemku a nelichotivé orientaci k severu.

Ve své době se moderní architektura vyvíjela rychle, ale v této době se objevují známky změny tempa a vnitřního tření mezi účelem a formou. Nuže tato stupnice uvolňuje nyní své stoupání a nové výsledky a pokroky dostavují se již ve větších distancích a nepravidelně: to znamená, že bylo mnoho z toho, co k dosažení bylo určeno, již dosaženo a že mnoho z podnětů, jež vývoj vyvolaly, bylo uskutečněno; tedy - ustal-li viditelný pohyb vývoje - ustaly či změnily se vnitřní příčiny vývoje v dosavadním směru. Avšak i kázeň tvoření poklesla a dochází k rozkolu mezi tvořicí rukou a chtěnými zásadami, což odhaluje nový směr, který však není zřejmě krize, nýbrž obrodný přechod k dalšímu období.

Moderní architektura tedy vstupuje do období, v němž „materiál“ a „konstrukce“ postupně znovu nabývají své role prostředků k vyjádření myšlenky stavby, zatímco poesií se stává jejich podřazené zobrazení. Wagnerova nauka o moderní architektuře, definující proces tvoření jako trojici: účel, konstrukce a poesie, prošla proměnou - poesie se posouvá na čelní místo a konstrukce s materiálem se stává prostředkem a nástrojem myšlenky. Moderní architektura tedy pokračuje ve vývoji, avšak již netvoří jen prostředky k dosažení účelu, nýbrž prostředky k vyjádření hlubších souvislostí stavby.

Rozvoj moderní architektury zahrnuje posuny ve vnímání konstrukce a materialu: nové, odvážnější konstrukce a výhodnější materiály vznikají v kontextu nových stavitelských myšlenek, nikdy však obráceně. Důsledkem je změna parity mezi architektonickou povinností a uměleckým vyjádřením, kdy poesie nabývá významu nad rámec samotného účelu a konstrukce. Moderní architektura tedy postupně opouští izolovaný pojem „moderní“ a stává se sourodou s historií, zůstává však produktem svého století.

Historie a proudy v evropské a české moderní architektuře

Moderní architektura v Evropě vznikla na konci 19. a počátkem 20. století; v Americe se rozšíření odehrálo až po druhé světové válce. Bauhaus a jeho revoluční pojetí designu a architektury z Německa (1919) zásadně ovlivnily směr moderny. V českém prostředí se prosazovali Bohuslav Fuchs a Jaroslav Fragner, a vznikla řada směrů: funkcionalismus, brutalismus, konstruktivismus i art deco, s rondokubismem jako specifickou českou verzí art deco během meziválečného období. Rondokubismus mísí kubistické prvky s oblými formami a po letech 90. let 20. století zažívá rehabilitaci. Funkcionalismus, jako významný proud, klade důraz na funkčnost a jednoduchost, s typickými prvky jako beton, ocel a sklo; jeho myšlenky položily základy panelovému bydlení a moderní městské architektuře. Bohuslav Fuchs, hlavní architekt Brna, navrhl řadu škol, hotelů a veřejných budov; slavný hotel Avion dokazuje důmyslné využití světlíků a funkčního řešení.

V rámci vývoje moderní architektury se od 80. let 20. století prosazuje dekonstruktivismus, který zpochybňuje tradiční normy a přijímá fragmentaci a chaotické tvary, často s inovativními materiály. Současně se prosazuje nový model „navrhni, nabídni, postav“: projektování, nabídkové řízení a stavba, který sice zvyšuje specializaci, ale vytváří problémy v komunikaci a potřebě revizí během výstavby; v 20. století se proto často prosazuje integrace projektování a stavby do jednoho procesu. Technologický rozvoj, včetně mechanizace, bubnoval do stavebnictví; buldozery, jeřáby a vysokozdvižné vozíky zvyšovaly tempo a vyžadovaly kvalifikovanější pracovní sílu.

Architektky a architekty, kteří posunuli vývoj moderní architektury

Eileen Gray byla mnohostrannou osobností, která ovlivnila 20. století designem nábytku, interiéru a architekturou; vila E-1027 na francouzské Riviéře spojuje prvky Le Corbusiera a De Stijl a interiér je plně přizpůsoben funkci a výhledu na moře. Eleanor Raymond, průkopnice modernistické architektury v USA, propojila evropský modernismus s americkým vernakulárním stylem; významná práce Sluneční dům v Doveru (1949) demonstruje její přístup. Aino Maria Aalto, finská architektka a zakladatelka Artek, prosazovala spojení architektury a nábytku; její tvorba vyzdvihuje praktičnost, jednoduchost a dostupnost, přičemž její styl se stal symbolem skandinávského designu. Charlotte Perriand se stala ikonou modernistické architektury interiérů a spolupracovala s Le Corbusierem; její Bar sous le Toit a později dílo Les Arcs v Alpách ukazují, jak prosazovala myšlenky dostupnosti a společenské odpovědnosti ve své tvorbě. Minette de Silva a její vliv na srílanskou architekturu a MARG, první indický časopis zaměřený na architekturu a design, zdůrazňují rozmanitost a globální dopad moderního hnutí. Anne Tyng, průkopnice a spolupracovnice Louise Kahn, se prosadila jako významná osobnost v 50. a 60. letech; její experimenty s ocelovými příhradovými konstrukcemi a vlivy Buckminstera Fullera rozšířily možnosti architektonického vyjádření. Natalie Griffin De Blois, jedna z klíčových postav americké architektury, prosazovala vizuálně i sociálně odpovědný přístup a její kariéra v SOM a Houstonu inspirovala přednášky o městském prostředí. Alison Smithsonová, průkopnice brutalismu, spolupracovala s manželem Peterem Smithsonem a společně usilovali o řešení sociálních nerovností v urbanismu a navrhovali města s oddělením automobilové dopravy od pěší. Denise Scott Brown, teoretička a architektka, spolupracovala s Robertem Venturi a stála u zrodu významné teorie Poučení z Las Vegas; i když nebyla uznána společně s Venturiho jménem, její podíl na pozdějších dílech zůstává uznáván. Roquebrune-Cap-Martin a Le Corbusier, jehož vliv v Evropě zůstává dodnes, inspiroval jeho puristický styl a koncept vertikálních zahradních měst, který se objevil ve snaze o monumentální urbanismus a moderní architekturu, a měl vliv na projektanty v Evropě i mimo ni. Norbert Norberg-Schulz, teoretik architektury, se prosadil svou knihou Genius loci a následnou Princípy moderní architektury; jeho zkoumání místa, ducha a vztahu země a nebe dává hlubší kontext k vývoji moderní architektury a jejímu místu v současném světě. Jeho teze o imago mundi a mikrokosmu rozvíjí pohled na domy jako obraz světa a měst jako obrazy pluralistických identit; Tugendhatova vila Ludwiga Miese van der Rohe, ovlivněná Guardinim, slouží jako ilustrace vzájemného propojení formy, struktury a duchovního významu architektury.

Současné pohledy a kritika vývoje

Norberg-Schulz a jeho myšlenky o místě a kontextu také kritizují některé extrémy postmodernismu a dekonstrukce; moderní architektura by měla být chápána jako součást života a prostředek pro lidský život, nikoliv jen teoretickým experimentem. V závěrečných rozborech autorova díla často upozorňuje na to, že moderní architektura může degenerovat, pokud ztratí kontakt s původními principy a lidským kontextem, a vyzývá k úvahám o udržitelnější roli architektury v každodenním životě a společnosti.

tags: #prorok #moderni #architektury