Jednolodní objekt se zúženým čtyřbokým presbytářem a mohutnou hranolovou věží, jež vyrůstá z hmoty kostela na straně hlavního průčelí, tvoří významný příklad raně modernistické evangélické sakrální architektury. Presbytář po stranách osvětlují malá oválná okna, zatímco boční stěny lodi rytmizují tři půlkruhová okna zdůrazněná secesně tvarovanou šambránou s hrubě strukturovanou omítkou. Prostory lodi i presbytáře kryje sedlová střecha. K východní stěně presbytáře přiléhá menší hmota sakristie, rovněž krytá sedlovou střechou. Na jihozápadní straně přiléhá k hlavní lodi, avšak pouze k jednomu boku příčná loď (transept), která má funkci vstupního prostoru. Ten je zdůrazněn převýšeným půlkruhovým portálem zdobeným dekorativním motivem a krytý drobnou stříškou.
Severozápadní stranu příčné lodi osvětluje v nižší části obdélné okno s půlkruhovým záklenkem a ve výšce štítového průčelí trojdílné okno. Úhel mezi lodí a transeptem je vyplněn malým apsidovitým přístavkem prolomeným vedlejším vstupem a jedním oknem. Hranolovou věž osvětlují trojitá sdružená okna v mírně vystupujícím arkýři, doplněná na bočních stranách okny střílnovými. Věž je zakončena neobvyklou kombinací mansardové a jehlancové čtyřboké střechy krytou břidličnými šablonami. Secesní dekor se nejvýrazněji uplatňuje na římsách, jež jsou pojaty velmi ojedinělým způsobem. Plochá římsa je zdobena složitým dekorem z proplétaných barevných stuh. Drobným prvkem dotvářejícím charakter stavby jsou okenní parapety obložené glazovanými tvarovkami.
Evangelický kostel postavený v bývalém vápencovém lomu pochází z roku 1948. Projektantem kostela postaveného ze smrkového dřeva zamýšlené jako provizorium na 20 let byl arch. Kostel v Praze-Braníku se nedá přehlédnout, i když se jeho stavba pod strmou skálou bývalého branického lomu zdá nepatrná. Dřevěný kostelík vybudovaný podle návrhu architekta Pavla Bareše byl otevřen slavnostními bohoslužbami 9. května 1948. Evangelický kostel postavený těsně po 2. světové válce jako dřevěné provizorní místo bohoslužeb svému účelu slouží dodnes. Celá dřevěná stavba vzdáleně připomíná původní toleranční modlitebny. Během let došlo k několika stavebním úpravám.
Historie provází znalosti o kontextu tolerančního patentu a rozvoj protestantismu v Čechách. V textu je uvedeno, že v roce 1819, kdy byl dostavěn evangelický kostel, sem přišel František Palacký na své první a jediné kázání, což souvisí s rozvojem sborové praxe. Stalo se tak na přání jeho matky, kterou miloval a obdivoval víc než svého kategorického a přísného otce. Kostel v té době ještě neměl věž se zvony, pouze malá okna. Bylo tomu tak díky tolerančnímu patentu, který protestantům umožnil, aby se scházeli, ale nepovoloval, aby jejich kostely mohly být na první pohled rozpoznatelné jako církevní stavby. Věž se 2 zvony byla dostavěna v roce 1852. Tím se stal prvním evangelickým kostelem s věží na Moravě.
LIBKOVICE POD ŘÍPEM - Několik let před vydáním protestantského patentu, který oficiálně umožňoval evangelickým sborům stavět kostely s věžemi a zvonicemi, se na konci roku 1855 rozezněly zvony nově postaveného kostela v Libkovicích pod Řípem. Sto šedesáté výročí tohoto okamžiku si Libkovičtí připomenou v neděli 31. Slavnostní bohoslužba začne ve tři čtvrtě na jedenáct a povede ji synodní senior Českobratrské církve evangelické Joel Ruml za účasti dalších vzácných hostů. Historie kostela je úzce spjatá s historií tamního sboru. První evangelický sbor v nejbližším okolí Libkovic pod Řípem byl založen brzy po vydání tolerančního patentu.
Ve třicátých letech devatenáctého století došlo k rozdvojení dle vyznání na augsburskou a helvetskou větev, a protože augsburská větev neměla dostatečné prostory pro konání pobožnosti, odstěhoval se farář Václav Beneš do sousedních Libkovic, kde se většina členů sboru hlásila k augsburskému vyznání. Tam se snažil o vybudování modlitebny, která dosud nestála. Se stavbou kostela se začalo v roce 1852, vysvěcen byl 4. listopadu 1855 a v tomto období byla postavena i fara a hřbitov. Byl to první evangelický kostel s věží a zvony v Čechách. „Stavba skončila šest let před tím, než Protestantský zákon z 8. Jedná se o zděnou omítnutou stavbu na obdélném půdoryse s užší apsidou a hranolovou věží ve vstupním průčelí.
V každé stěně věže je půlkruhově zakončené okno s dřevěnými žaluziemi, stěnu lemuje lisénový rámec. Lisénami, tedy dřevěnými vyřezávanými dekorativními pásy, je členěna fasáda vstupního průčelí i lodi kostela, profilovaná korunová římsa, boční průčelí a plášť apsidy. Nad hlavním vstupem do kostela je na fasádě reliéf kalicha, průčelí dále člení tři půlkruhově zakončená okna a kulaté okénko nad oknem v ose stavby. Obě boční průčelí jsou řešena stejně, vždy se třemi půlkruhově zakončenými okny. V ose závěru kostela vedou do presbytáře dveře s nadsvětlíkem a nad nimi kulaté okénko. Sedlová střecha lodi, stejně jako střecha presbytáře, je kryta pálenou krytinou. Interiér je jednolodní s poměrně malou apsidou presbytáře. Nad hlavním vchodem vynesená dřevěná kruchta je přístupná točitým schodištěm.
Evangelický Kristův kostel v Ostravě je kostel s asymetricky připojenou věží, postavený v letech 1905-1907 v historizujícím stylu volně inspirovaném románským a gotickým slohem. V srpnu 1904 vypsala evangelická církev architektonickou soutěž na projekt nového kostela. Stavba měla nahradit nevyhovující hřbitovní kapli, která už nestačila rychle rostoucí moravskoostravské protestantské obci. O účast v soutěži byl velký zájem a sešlo se sto návrhů nového svatostánku, které byly v listopadu 1904 vystaveny na ostravské evangelické faře. Nakonec byl vybrán projekt vídeňských architektů Karla Trolla a Ludvíka Faigla, komisí oceněný druhou cenou.
V červenci 1905 byl vyroben a vystaven model kostela a 22. Počátek provázely problémy se založením stavby. Jelikož spodní vrstvy zeminy na staveništi byly značně rozbahněné, bylo rozhodnuto o jejich zpevnění pomocí devíti set dřevěných kůlů. Přesto byla stavba, původně plánovaná na tři roky, dokončena už po dvou letech. Celkové náklady na stavbu a vybavení dosáhly 300.000 korun. Slavnostní vysvěcení se pak uskutečnilo 1. Do konce první světové války sdružoval místní luterský sbor evangelíky české, německé i polské národnosti. Po první světové války se tento sbor stal součástí Německé evangelické církve v Československé republice. To vedlo k odchodu některých českých členů, kteří společně s místní reformovanou kazatelskou stanicí založili v roce 1920 samostatný sbor Českobratrské církve evangelické.
Kostel byl užíván oběma těmto církvemi, do konce druhé světové války, ale zůstal majetkem církve německé. V padesátých letech 20. století došlo k dalším změnám ve správě a využití prostor. V interiéru kostela se zachovalo původní vybavení, např. Evangelický kostel s farou v Kraslicích, dílo významného německého architekta a teoretika architektury Otto Bartninga, prohlásilo ministerstvo kultury nově kulturní památkou. Modernisticky pojatá sakrální stavba s minimem dekorativních prvků stojící na vyvýšeném místě na okraji Kraslic je významnou dominantou města. Kostel tvoří podélná loď s předsazenou předsíní, k níž je zleva přistavěna 25 metrů vysoká hranolová zvonice zakončená otevřeným ochozem, jenž v minulosti sloužil jako vyhlídka. Z původních tří zvonů věnovaných evangelickým sborem z Klingenthalu se dochoval pouze zvon z roku 1839. Dva zvony byly 2. června 1917 zabaveny armádou. Dochovaný zvon byl odlit v Auerbachu k 300. výročí německé reformace. V nejvyšším patře věže byl dříve umístěn hodinový stroj, který byl však v 50. letech z důvodu oprav odvezen a do kostela se již nikdy nevrátil.
Od severozápadu na kostel navazuje příčně umístěná budova fary. Interiér kostela je strohý. Dřevěnou kruchtu s varhanami v jižní části lodi zdobí pouze znaky Švýcarska a německého evangelického Spolku Gustava Adolfa, který na stavbu přispěl značnou částkou peněz a zprostředkoval i architekta Bartninga. Protilehlou oltářní stěnu kostela v minulosti zdobila freska od kraslického malíře Franze Grusse (1891-1979), zobrazující po stranách latinského kříže apoštoly Pavla, Petra a Jana, a reformátory Martina Luthera, Philippa Melanchtona a Ulricha von Hutten. Freska byla vytvořena roku 1937 k oslavám 25. výročí postavení kostela, po roce 1945 však byla zamalována. Vysoká obdélná okna v obou podélných stěnách lodi zdobí původní vitráže se jmény a znaky donátorů stavby od Josefa Leichta z Kraslic a Richarda Schleina z Hrádku nad Nisou. Výzdoba jednoho okna je rovněž věnována švýcarskému faráři Gottlobu Wilhelmu Zimmerlimu, který od roku 1909 působil jako vikář v Kraslicích a zasloužil se o vznik kostela a fary.
Pod okny se ve zdi nachází zajímavý detail - plechové nádoby na sběr kondenzované vody, která do nich stéká pomocí žlábků. Samostatná evangelicko-luterská obec byla v Kraslicích znovuzaložena v roce 1899. V roce 1911, kdy 9. července byl položen základní kámen stavby, čítala kraslická kazatelská stanice již 600 duší. Nový kostel byl vysvěcen 7. Architekt Otto Bartning patří k nejvýznamnějším německým architektům a teoretikům architektury první poloviny 20. století se zaměřením na evangelické sakrální stavby. Společně s Waltrem Gropiem stál u zrodu Bauhausu, jedné z nejvýznamnějších škol umění, designu a architektury moderní doby. Proslul především svými funkcionalistickými evangelickými kostely, jako je např. kostel Vzkříšení Krista v Essenu či Gustav-Adolf-Kirche v Berlíně-Charlottenburgu. Jeho kostely v Německu jsou chráněny jako architektonický celek.
V českých zemích působil Bartning pouze před první světovou válkou, v počátečním období své tvorby. Vedle kraslického kostela postavil v Čechách evangelické kostely v Kořenově-Tesařově (1909), v Novém Městě pod Smrkem (1911-1912), v Mokřinách u Aše (1912-1914) či již neexistující Lutherův dům ve Smržovce (1910). Evangelický kostel patří mezi významné dominanty města podílející se na jeho charakteristické siluetě. Svojí velikostí patří v Čáslavi mezi největší budovy postavené v historizujícím slohu. Do roku 1781 bylo evangelické hnutí v Čechách prakticky ilegální. Toleranční patent Josefa II. je sice s katolickým vyznáním konečně zrovnoprávnil, nicméně stále neumožňoval stavbu nekatolických kostelů ani vznik sborů v královských městech. Věřící se proto setkávali v provizorních modlitebnách. Na Čáslavsku takto našli útočiště v nedalekých Močovicích, kde se první bohoslužby konaly v přestavěné vyhořelé sýpce, kterou evangelíkům věnoval hrabě Auersperg. Základní kámen nového kostela byl položen roku 1864. Stavební práce ale přerušila válka mezi Pruskem a Rakouskem roku 1866, v níž Rakousko prohrálo, což mimo jiné podnítilo vznik rakousko-uherské monarchie o rok později. V té době vyhořel močovický kostel i s farou. Místní kronika tvrdí, že oheň byl zapálen „ohavnou rukou paličovou", jiné zdroje hovořily o nešťastné náhodě, kdy hospodyně v sousedním statku přepouštěla máslo a od toho vznikl požár.
Ke vstupu láká sedlový ústupkový portál, jehož dveřní výplň je opatřená dochovaným historizujícím kováním. Ze slavnosti posvěcení kostela, na níž se v Čechách a Moravě sjelo několik tisíc lidí, se stala obrovská manifestace nového postavení evangelíků ve městě. Pro velký počet přítomných se konaly souběžně dvě bohoslužby, jedna uvnitř kostela a druhá venku. Starou faru byste již nenašli, nová byla na jejím místě postavena architektem Bohumírem Kozákem roku 1928. Kozák ji navrhl vedle chrámu jako funkčně řešený dvoupodlažní dům s hladkou fasádou a jehlancovou střechou. V přízemí čáslavské evangelické fary se nachází tzv. Komenského síň původně zřízená pro dobročinný spolek paní a dívek Marta, farář s rodinou bydlel v patře. Odborníci upozorňují na podobnost fary s architektovou vlastní vilou ve Střešovicích. Obě stavby vznikaly skoro současně, kolem roku 1928.
tags: #prvni #protestantsky #kostel