Druhá postní neděle, kterou máme před sebou, bývala našimi předky nazývána nedělí pražnou. Naším duchovním pokrmem se dnes stanou slova deváté kapitoly Evangelia svatého Lukáše, jednající o proměnění Páně na hoře Tábor. Ježíš vyvádí tři své učedníky - Petra, Jakuba a Jana na vysokou horu a náhle, během společné modlitby, je před jejich zraky proměněn. Jeho šat oslnivě zbělá a jeho tvář zazáří jako slunce. Z nebeské slávy sestoupí Mojžíš a Eliáš a apoštolové vidí, jak rozmlouvají s Ježíšem o jeho utrpení, které má v Jeruzalémě podstoupit. Pak se z nebe ozve hlas Boha Otce: Toto je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení, toho poslouchejte.
Význam Proměnění v liturgii a českém kulturním kontextu
Velkolepá událost Ježíšova proměnění má své významné místo i v křesťanském kalendáři. Každoročně 6. srpna slavíme svátek, jehož obsahem je právě připomínka toho, co se na hoře Tábor odehrálo. A není bez zajímavosti, že právě tento svátek Proměnění Páně měl být už za císaře Rudolfa II. společným svátkem všech českých křesťanů - katolíků podobojí i pod jednou i těch, jejichž srdce přilnula k vyznáním reformovaným. V době těchto prvních krůčků porozumění mezi jednotlivými křesťanskými vyznáními byl pak budován i známý kostel Nejsvětějšího Salvátora u pražského Karlova mostu.
Vedle srpnového svátku připomíná liturgie událost Kristova Proměnění na hoře Tábor dle starobylé tradice také o druhé postní neděli, na jejímž prahu se nacházíme. Smyslem této připomínky je kromě zasazení události Proměnění do časového kontextu, předcházejícího připomínce Kristova utrpení a oslavení o Velikonocích, také jisté duchovní povzbuzení. Pohled na zářící Kristovu tvář nás má totiž povzbudit, abychom nepolevovali ve své snaze o vnitřní obnovu.
Nábožná mysl našich předků v touze jaksi bytostně se přiblížit k událostem, o nichž hovoří Písmo svaté, nazvala i některá místa naší české vlasti biblickými jmény. Tak byl například Strahovský klášter nazýván Siónem, v jižních Čechách objevíme vísku zvanou Jeruzalém, latinské jméno kláštera v Želivě je zase odvozeno od rybníka Siloe, o kterém hovoří evangelium Janovo. Podobně je tomu i v případě hory Tábor, jejíž jméno se v Čechách objevuje dokonce třikrát. Tím nejznámějším a pro české náboženské dějiny velmi významným je bezesporu město zvané za starých dob Hradištěm hory Tábor v jižních Čechách. Druhým místem, jemuž se dostalo pojmenování biblické hory proměnění, je pak Tábor v Železných horách, nedaleko Trhové Kamenice. A třetí česká hora, kterou naši předkové nazvali Táborem, leží nedaleko Lomnice nad Popelkou na pomezí Českého ráje a Podkrkonoší.
Na jejím temeni byl již ve starých dobách na stromě zavěšen kříž s Kristem, jehož autorství připisuje zbožná tradice slavnému arcibiskupovi Arnoštovi z Pardubic. Později zde byl postaven gotický kostelík, který byl na počátku 18. století, roku 1704, nahrazen kostelem dnešním. I na jeho hlavním oltáři - stejně jako v pražském Klementinu - najdeme výjev Proměnění Páně podle slavné Raffaelovy předlohy. O něco níže pod tímto obrazem je pak zasklená skříňka, do níž bývá k bohoslužbám v den zdejší poutní slavnosti přinášen zmíněný starobylý kříž. Malebné poutní místo doplňují kapličky se zastaveními křížové cesty ze sklonku 19.
Zvláštností onoho památného kříže, který zde je již po staletí uctíván, je záře zlatých paprsků, která obklopuje celou Kristovu postavu. Zdejší poutě bývaly kdysi velmi slavné. A mezi prosbami, jež tu zbožná ústa se sepjatýma rukama přednášela, byly mnohokrát, zvláště v těžkých dobách našeho národa, také prosby za pokoj a mír v naší zemi. Ještě druhého srpna roku 1939 byla v lomnické tiskárně vytištěna "Píseň poutníků na hoře Tábor", jejíž refrén opakuje dojemnou prosbu: "Ježíšku táborský, uděl pokoj svatý v naší české zemi." Je to prosba, k níž se můžeme připojit i my dnes a snažit se o to, aby pokoje a lásky mezi lidmi přibývalo.
Rafael Santi také Raffaello Sanzi, Raffaello Sanzio, Raffaello Santi, Raffaello da Urbino nebo Rafael Sanzio da Urbino. (6. dubna 1483, Urbino - 6. Rafael Santi di Urbino se narodil v Urbinu 6. dubna 1483. Studoval nejprve u svého otce Giovanniho Santiho. Rodinný dům Rafaelův byl štěstím pro mladého umělce, jeho otec byl jeho požehnáním. Giovanni Santi sice nebyl nejlepším malířem, byl však svému umění zcela oddán. Zasvětil mladičkého Rafaela do všech tajů malířského řemesla. Učednická léta strávil Rafael u Pietra Perugina (vl. jménem Pietri di Cristoforo Vannucci-Peruginy) v Perugii, často označovaném za nejslavnějšího umbrijského malíře. On sám byl starostou města Peruginy a žákem Fiorenza di Lorenza, po krátkou dobu byl také pomocníkem Verrocchiovým. Peruginy pracoval společně s Ghirlandaiem, Rossellim a Botticellim na výzdobě Sixtinské kaple ve Vatikánu. Zde také vzniklo jedno z jeho hlavních děl - Předání klíčů. Že byl Rafael jeho žákem, nejlépe poznáme na jeho obraze Marie s děťátkem a dvěma světicemi, malovaném na topolovém dřevě. Po pobytu u Peruginiho odchází do Florencie. Zde poznává florentskou renesanci a dobírá se vlastního osobitého stylu. Teď již umělecky nezávislý na Peruginovi a otci si jde svou vlastní cestou. Cestou vedoucích do světlých oblak. I když maluje všední, nenáboženský obraz, mají jeho ženy hlavy madon, vypadají nepřístupně a nedotknutelně, jako nebeské postavy v pozemském okolí. Roku 1508 byl Rafael papežem Juliem II. povolán do Říma, aby freskami vyzdobil reprezentativní prostory papežského paláce. Těmito monumentálními freskami s náměty převážně historickými se Rafael stal předchůdcem malířů historických obrazů. Druhým těžištěm Rafaelovy tvorby se staly obrazy madon. Je stěží existuje na světě velká galerie, jež by se nepyšnila jednou Rafaelovou madonou. Nejslavnější madonou je madona Sixtinská. Pochází zřejmě z roku 1513. Je nazvána podle papeže Sixta, který před ní klečí. Obraz je pojat v pyramidální kompozici, matka a dítě se zjevují v nadzemském prosvětlení. Mladá žena s otevřeným a důvěřivým pohledem drží starostlivě a laskavě v náručí dítě, které se dívá vylekaným a bázlivým pohledem. Madona napolo stojí, napolo se vznáší v oblacích. Syna si něžně vine na hruď, zároveň ho však ukazuje s mateřskou pýchou. Tuto „vidinu čisté krásy“ (Puškin) odděluje od diváka zelený závěs rozhrnutý až po okraj obrazu. Dvě lidské bytosti, šťastní svědkové tohoto zjevení, jsou prostředníky mezi nebeskými bytostmi a pozemským světem. Papež Sixtus v kněžském rouchu s jednou rukou na hrudi upírá pohled na Marii, druhou rukou ji upozorňuje na lid. Mladá žena, sv. Barbora, se odvrací se sklopeným pohledem, jako by ji krása Madony oslepovala. Dole, na samém okraji obrazu jsou dva okřídlení baculatí chlapci, kteří si s výrazem nedětské vážnosti uvědomují posvátnost místa a zasněný pohled zdvihají k obloze. Zde se zcela jasně projevil Rafaelův cit pro obrysovou linii. Mimořádná přitažlivost obrazu spočívá v tom, že všechno vznešené a ideální se tu přibližuje k člověku; krása je tu skutečná i nadpozemská. Tento obraz je umístěn v drážďanské Gemäldegalerie. Další ze známých madon jsou uloženy např. v Petrohradě, Londýně, Benátkách, pařížském Louvru, ve vídeňském Kunshistorisches Museum, Berlíně apod. (mj. Madona se stehlíkem, Madona s čelenkou, Madona della Sedia, Madona rodu Alba, Madona v zeleni, Madona s baldachýnem, Madona Conestabile, Madona degli Alberetti Giovanniho Bellini, Madona degli Ansidei, Madona Colonna).
Rafael se nikdy neoženil, i když se traduje, že byl v roce 1514 zasnouben s vnučkou kardinála Marií Bibbienou. Jinou ženou v jeho životě byla patrně La Fornarina, Margerita, dcera pekaře Francesca Lutti ze Sieny. Zemřel v den svých 37. narozenin, byl pohřben v rodném Urbinu a jeho pozůstatky byly roku 1759 přeneseny do římského Pantheonu. Dáma s jednorožcem či Dáma se závojem, Athénská škola, proslulá Sixtinská madona, Madona della Sedia anebo Madona v zeleni: to jsou nejznámější díla jednoho z největších malířů vrcholné renesance, Raffaela Santiho (1483-1520).
Italský umělec, který si podmanil dvůr papeže Julia II. i samotný Vatikán, překvapivě vydechl naposledy v den svých sedmatřicátých narozenin. Italský malíř a architekt Raffael Santi, známý také jako Raffaello Sanzio nebo Raphael patří společně s Michelangelem a Leonardem da Vinci mezi nejproslulejší umělce vrcholné renesance. Ačkoliv originální Raffaelova plátna v našich galeriích nenajdete, jeho vliv je patrný ve sbírkách starého umění. Například v Národní galerii v Praze se dochovala řada rytin, které podle Raffaelových předloh vytvořil rytec Marcantonio Raimondi. Raffaelovy práce se odrazily i v tvorbě českých umělců, především v barokní éře, Petrem Brandlem počínaje a Václavem Vavřincem Reinerem konče. Oba umělci si osvojili Raffaelovu monumentalitu a brilantní práci se světlem. A víte také, že se Raffaelův Paridův soud stal předlohou pro Manetovu Snídani v trávě? Anebo že do tváří krásných Raffaelových Madon se podíváte jen kousek za hranicemi, konkrétně ve Vídni a v Drážďanech?
Raffael je považován za jednoho z největších umělců všech dob, jehož vliv sahá díky britskému Bratrstvu Prerafaelitů až do 19. století. Vydejte se na výlet do Německa a zastavte se v drážďanské galerii Zwinger: Sixtinská madona je tradičně považována za nejkrásnější z Raffaelových madon - alespoň v Německu o tom jsou stoprocentně přesvědčeni. Velmi populárním detailem obrazu Sixtinské madony jsou dva andílci, kteří se dole opírají o rám obrazu. Zajímavý příběh má i samotná madona: traduje se, že modelkou pro ni byla stejná dívka, jakou vidíte na portrétu Dámy se závojem, nazývaným též Donna Velata.
Její obraz je vystaven v Palazzo Pitti ve Florencii a podle historiků umění šlo o podobiznu ženy, kterou Raffael nesmírně miloval po celý svůj život. Raffael zemřel roku 1520, v den svých sedmatřicátých narozenin. Své jmění rozdělil mezi žáky a jednoho příbuzného. Na vlastní přání byl pohřben v Pantheonu. Významný básník kardinál Bembe obdařil jeho náhrobek těmito slovy: „Ille hic est Raffael, timuit quo sospite vinci, rerum magna parens et moriente mori.“ (Zde leží Raffael, za jehož života se Příroda obávala, že nad ní zvítězí. Když zemřel, toužila zemřít s ním).
Zde se zcela jasně projevil Rafaelův cit pro obrysovou linii. Mimořádná přitažlivost obrazu spočívá v tom, že všechno vznešené a ideální se tu přibližuje k člověku; krása je tu skutečná i nadpozemská. Tento obraz je jedním z nejznámějších děl, která Raffaela poznamenala svět, a jeho vliv sahá až do tvorby českých malířů baroka a dalších období.
Rafaelovy obrazy a jejich vliv se dotýkají i českých sbírek: Národní galerie Praha sdílí bohaté rytiny podle jeho předloh a výsledek jejich spolupráce s Marca Raimondim ukazuje, jak renesanční styl inspiroval i středoevropskou malbu. V Drážďanech a Vídni je pak možné obdivovat Sixtinskou madonu a další Rafaelova díla v muzeích jako jsou Gemäldegalerie a Kunsthistorisches Museum.
Raffaelův životopis zahrnuje nejen malířské úspěchy, ale také spolupráci s významnými osobnostmi a mecenáty. Po pobytech ve Florencii, Benátkách a Urbinu vstoupil v roce 1508 do Říma na doporučení papeže Julia II., kde postupně rozvíjel dílnu a získával zakázky pro papežský dvůr a významné mecenáty. Jeho funkce konzervátora římských starožitností a zájem o archeologii ukazují širší záběr renesanční osobnosti.
Raffaelovy nástěnné malby a fresky zdobí několik klíčových vatikánských komnat - particularly Athénská škola - a jeho vliv na výzdobu i architekturu setrvává dodnes. Tato kapitola ukazuje, jak se renesanční misrovi stává globálním kulturním fenoménem, který ovlivnil evropské sbírky a školy až do 19. století.
Vrchol vrcholné renesance, Raphael Sanzio, Athénská škola | Za mistrovským dílem
Shrnutí spojení mezi dějinami, vírou a uměním
Proměnění Páně na hoře Tábor se stalo nejen teologickým kódem, ale i kulturním fenoménem, který se odráží v české krajině, liturgii, architektuře a umění. Umělci a města jako Florencie, Urbino či Drážďany tvoří součást rozsáhlého evropského obrazu Renesance, kde Rafael Santi stojí na pomyslném mostu mezi starověkou tradicí a moderním uměním.
V českých nákladních i duchovních strukturách nacházíme připomínky a jména, která odhalují hluboké historické propojení s biblickými výjevy. Z hory Tábor do Prahy, z poutních míst do světových galerií, z křížových cest do ateliérů mistrů - to vše vytváří mozaiku, která spojuje víru, kulturu a umělecké dědictví Evropy.