Maxmilian Theodor Jan Švabinský, známý jako Max Švabinský, byl český malíř, kreslíř a grafik, který patří ke generaci umělců, jež položili základy moderního českého výtvarného umění 20. století. Narodil se 17. září 1873 v Kroměříži a po celý život projevoval neutuchající lásku k přírodě, která se promítla do jeho díla a prověřila čas.
Život a tvůrčí trajektorie
Již jako desetiletý vystavoval ve výkladní skříni kroměřížské lékárny své první práce a přispíval k rodinnému rozpočtu prodejem. V roce 1891 opustil kroměřížskou reálku a byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze, kde studoval do roku 1896 a byl žákem Maxmiliána Pirnera. Později se učil grafické techniky u Julia Mařáka a rytce Eduarda Karla. V Praze se rychle prosadil jako talentovaný kreslíř a malíř portrétů, a zároveň vznikala díla inspirovaná symbolismem.
Mezi významné etapy patří vznik cyklu krajinných a přírodních motivů z Kozlova u České Třebové, které dokumentují proměny ročních období; některé z těchto děl se však nedochovaly. Častými náměty byla ženské postavy a exotické prvky, včetně rajek a motýlů. Rozsáhlé portrétní cykly a rodinné portréty spolu s nástěnnou malenou malbou představují důležitou část jeho tvorby. Zásadní položkou jeho grafické činnosti byla grafika a řada významných portrétů, rodinných scén a nástěnná malba v Obecním domě s názvem České jaro (1911).
V období 1910-1927 působil jako profesor grafiky na Akademii a od roku 1927 do roku 1939 jako profesor figurální malby. V nově vzniklém Československu patřil mezi nejrespektovanější výtvarné umělce; vytvořil portrét prezidenta Masaryka a spolu s Alfonsou Muchou navrhl první bankovky a poštovní známky. V roce 1936 získal zakázku na výzdobu auly mrtvých bojovníků v památníku na Vítkově. Významnou součástí jeho díla jsou i návrhy vitráží pro katedrálu sv. Víta a další sakrální doplňky. Po druhé světové válce byl respektovanou osobností i v komunistickém režimu, a podílel se na dalších vitrážích v katedrále sv. Víta a na lunetách pro Národní divadlo.
Rodinný život a vliv na tvorbu. V roce 1900 se oženil s Elou Vejrychovou, kterou znal od roku 1895; manželství bylo rozvedeno v roce 1923 a ukončeno roku 1931 kvůli vztahům s Annou Vejrychovou. Anna Vejrychová byla častým modelem; i další ženy, jako Ela a Zuzana Švabinská (dcera Anny Vejrychové a Rudolfa Vejrycha), se objevují v jeho dílech. Po smrti druhé manželky žil Švabinský až do konce života v Praze, na Bubenči a později i na Chodově. V polovině 20. století pracoval dál, ukazujíc, že i ve vyšším věku zůstával aktivní tvůrčí silou. V období krize a zmn ho provázely mimo jiné dřevoryty a rozsáhlý cyklus Rajská sonáta.
V roce 1928 poprvé vystavil monumentální obraz Žně (4×5 m), na kterém pracoval 13 let. Po smrti druhé manželky se jeho osobní život vyrovnával a v pracovním režimu pokračoval i nadále. Pozdější období a odkaz. Po roce 1948 byl vnímán jako oficiální umělec; realizoval další vitráže v kapli sv. Víta a vytvářel portréty významných osobností (Fučík, Matějček, Nezval, Průcha). Z jeho návrhů vznikla řada poštovních známek; ve spolupráci s Muchou navrhli počátky české bankovní a filatelistické grafiky. Dne 14. v Kroměříži byl zahájen Památník Maxe Švabinského se stálou expozicí jeho díla, a na rodném domě i v domku v areálu Octárny jsou umístěny pamětní desky. Pořizovací částečné záznamy a literární odkaz potvrzují široký vliv jeho díla na české moderní umění a kulturu pramenů 20. století. Max Švabinský zemřel 10. února 1962 v Praze a zůstává jedním z nejvýznamnějších českých malířů, kreslířů a grafiků 20. století.
Podrobnosti díla a techniky
Basic inforok díla 1917 technika: dřevoryt, razítko, 79 x 53 cm, rám 124 x 93 cm. Signatura: sign. PD M. Švabinský, číslov lastnoruční tisk; rám; podrobný popis: v tisku místy viditelné výrobní zvrásnění papíru, vpravo mimo tisk ve dvou místech světlejší místa v papíru. Další podrobný popis: oděrky na rámu. Autor: Max Švabinský, celým jménem Maxmilian Theodor Jan Švabinský, narozen 17. září 1873 v Kroměříži. Již jako desetiletý vystavoval ve výkladní skříni kroměřížské lékárny své první práce a jejich prodejem pomáhal rodině. V roce 1891 vystoupil z kroměřížské reálky a byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze, kde studoval do roku 1896. Ve stejném období tvořil symbolismem inspirovaná díla jako Splynutí duší (1896) nebo triptych Touha - Pocit blaženosti - Rozkoš (1896).
Grafické techniky se naučil později u Julia Mařáka a rytce Eduarda Karla. Po návratu do Prahy se začal více věnovat olejomalbě a vytvořil obrazy zachycující krajinu a přírodu v okolí vesničky Kozlov u České Třebové. Ve vestibulu Zemské banky na Příkopech namaloval dvě velké kompozice s motivem české země a blahobytu. Významné místo v jeho tvorbě zaujímala grafika, a v roce 1910-1927 byl profesorem grafiky na Akademii. Zemřel 10. února 1962.
Proslul také jako tvůrce portrétní galerie "českého slavína", zahrnující klasiky české literatury, výtvarné umělce, vědce, ale i politiky. Zpodobnil však i osobnosti světové. Jeho dílo odráží fin de siècle české secese, impresionismus a hluboký vztah k přírodě a ženám; byl kreslířem s mimořádnou technickou zručností a citlivostí pro detail.
Obrazový a symbolický odkaz
Rajská sonáta a další projekty s motivy rají a motýlů ukazují jeho zájem o exotické prvky a poezii přírody. Vytvářel také návrhy pro sakrální prostor a vyzdobil Kapli sv. Víta. Jeho grafické dílo zahrnuje špičkové díla jako Amaryllis u moře (litografie z posledních let). Po komunistickém převratu zůstal aktivní a nadále plnil objednávky na vitráže a nástěnné malby, čímž potvrdil stálost tvůrčí energie i v nových společenských podmínkách.
Odkaz a dědictví
Památník Maxe Švabinského v Kroměříži poskytuje stálou expozici jeho díla; na rodném domě a v domku v areálu Octárny jsou umístěny pamětní desky. Jeho dílo a literární odkaz potvrzují široký vliv na české moderní umění a kulturu 20. století. Švabinský zůstává jedním z nejvýznamnějších českých malířů, kreslířů a grafiků a jeho práce nadále inspiruje generace umělců i badatelů.