Hlavním cílem římskokatolické církve je již 20 století šíření evangelií do všech světadílů. Od počátku ji formovali a stále formují tři největší překážky: odporem nevěřících, schizma opozice ve vlastních řadách (viz dále protestantská církev) a s vážná selhání duchovních, kteří podlehli pokušení peněz a moci. Na vrcholu katolického kléru stojí papež, první biskup a následní apoštola Petra, prvního papeže. Sídlí ve Vatikáně. Současný papež Benedikt XVI je 263. papežem. Papeže volí kardinálové, kteří jsou zároveň jeho poradci. Dnes je jich 193, působí po celém světě a informují papeže o potřebách církve. Biskupové, následníci apoštolů, jsou zodpovědní za místní církev. Papež je svolává na shromáždění - koncily, kde se rozhoduje o orientaci církve. Knězi jsou v neustálém kontaktu s řadovými věřícími. Od 10. století jsou vázáni celibátem, nesmí se ženit ani pohlavně žít.
Historický vývoj a rozdělení církví
Protestantské hnutí se zrodilo v 16. století mezi katolíky. Účelem této reformace bylo očištění katolické církve od překrucování evangelií a přehmatů jako řádění inkvizice, prodávání odpustků apod. Odboj proti praktikám církve se rozšířil především díky Martinu Lutherovi a Janu Kalvínovi. Jedním ze základních spisů protestantizmu je Kalvínovo Křesťanské náboženství, výklad protestantské víry pro širší publikum. V 11. století si začal papež nárokovat moc nad všemi křesťanskými společenstvy světa - západními i východními, ačkoliv mu byl svěřen jen západní římský patriarchát. Spor vyvrcholil církevním rozkolem (schizmatem) v roce 1054, který rozděli tehdejší katolickou církev na římskokatolickou a pravoslavnou (ortodoxní).
Římskokatolická církev je od poloviny 17. století největší a dlouho rovněž jedinou povolenou nebo privilegovanou českou církví. Po husitské revoluci, která vedla k drtivé převaze protestantismu v Čechách, na Moravě a v českém Slezsku, avšak byla definitivně poražena během třicetileté války, nastala v 17. století shora řízená římskokatolická náboženská obnova - rekatolizace či protireformace. Od roku 1627 byl římský katolicismus jediným povoleným křesťanským vyznáním, a i když toleranční patent na konci 18. století povolil protestantismus, římský katolicismus zůstal až do roku 1861 jediným státním a i později privilegiým vyznáním.
Teprve samostatná Československá republika učinila kroky k úplnému zrovnoprávnění dalších konfesí a náboženství, římskokatolická církev však zůstala církví státem uznanou. Z kanonickoprávního hlediska je součástí římskokatolické církve i řeckokatolická církev (uniatská). Do Uhrách došlo k tomu prostřednictvím Užhorodské unie (1649) a v roce 1818 bylo toto společenství organizačně autonomizováno jako Prešovská eparchie. Její součástí je od roku 1993 pražský vikariát, 1996 povýšený na exarchát a přímo podřízený Svatému stolci.
Struktura a dění v České republice
Římskokatolická církev v Česku je největší organizovanou náboženskou skupinou. Působí v rámci 8 diecézí sdružených ve 2 církevní provincie. Česká církevní provincie zahrnuje arcidiecézi pražskou a diecéze českobudějovickou, královéhradeckou, litoměřickou a plzeňskou; Moravská církevní provincie zahrnuje arcidiecézi olomouckou a diecéze brněnskou a ostravsko-opavskou. Vojenský vikariát má zvláštní status a je situován při jednotkách Armády ČR. Česká biskupská konference zastupuje celou katolickou církev v ČR.
Římskokatolická církev v ČR provozuje rozsáhlou síť škol a zařízení, podílí se na řízení tří teologických fakult a je největší charitativní organizací České republiky - Česká katolická charita. Farnosti jsou základními jednotkami diecéze; ruší se či slučují podle regionu. Zvláštní postavení mají řeholní řády a kongregace. Platí, že diecéze/řády jsou samostatné právnické osoby; jejich majetek a vnitřní předpisy jsou řízeny kanonickým právem a národní legislativou.
V 1921 bylo v Československu kolem 81,97 % obyvatelstva katolicky vyznáváno, v roce 2011 to bylo 10,37 %. Regionálně je největší podíl věřících na Moravě; nejvíce katolíků má olomoucká arcidiecéze a brněnská diecéze. Návštěvnost nedělních mší ukazuje trend poklesu, avšak regionální rozdíly zůstávají. Po čtyřicetiletém komunismu zůstala církev těžce zasažena hospodářsky; restituce majetku probíhají, ale většina majetku zůstává v rekonstrukci a potřebná opravy jsou nákladné.
Starokatolická církev a její postoj k volebnímu hlasu
Starokatolická církev chápe samu sebe jako společenství lidí vedených Kristovým Duchem. Uvědomuje si kontinuitu apoštolské posloupnosti a plnost svátostné kontinuity, včetně křtu, biřmování, eucharistie, svěcení, manželství, svátosti smíření a pomazání nemocných. Episkopálně-synodální zřízení spojuje pastorační odpovědnost s kolegiálním rozhodováním všech pokřtěných. Nejvyšším orgánem je synoda, která se schází každé tři roky, a mezi synodami funguje synodní rada jako správní orgán církve.
V čele Starokatolické církve v ČR stojí biskup volený synodou z duchovních a zástupců farností. Každý věřící má rovný hlas. Základní jednotkou života církve je farnost, která má svého faráře a farní radu. Církev prosazuje službu a vzájemné naslouchání, nikoli moc a hierarchii pro samotnou moc.
Další klíčové fakty o katolické církvi v ČR a jejím vlivu
Římskokatolická církev je v Česku největší náboženskou organizací; má 2 provincie, 8 diecézí a apoštolský exarchát pro řeckokatolíky. Její struktura pokrývá území celé země a zahrnuje rozsáhlý systém škol, charitativních a zdravotnických zařízení. Katolické školy jsou otevřené všem vyznáním a představují prestižní instituce; významná gymnázia a teologické fakulty spolu tvoří vzdělávací infrastrukturu státu. Katolická charita je největší nestátní poskytovatel sociálních služeb a zdravotní péče v ČR.
V současnosti probíhá i diskuse o tom, nakolik je hlášení se k cirkvi spojeno s praktikováním víry a nakolik jde o deklarativní údaj. Ekumenická spolupráce a dialog s dalšími křesťanskými tradicemi se odráží i v činnosti medií a internetových projektů, které zajišťují širší dosah evangelijního poselství.
Provázané téma: kultura, umění a poutní místa
Nejvýznamnější poutní místa ČR zahrnují Velehrad, Svatý Hostýn, Svatá Hora u Příbrami a Stará Boleslav; dalšími důležitými místy jsou Křtiny, Pražské Jezulátko a další. Historie českého katolického kulturního života je spojena s renesanční a barokní architekturou a hudbou, která je chápána jako součást duchovní tradice národa.
