Ve svých pětačtyřiceti letech bere toto poslání jako velkou životní výzvu a motivaci. „Těch osm let ve Strakonicích byla nádherná část mého života, ve které se podařilo dotáhnout do konce spoustu krásných věcí, i když se na novou část svého života velmi těším, bude se mi po Strakonicích stýskat,“ zmínil Roman Dvořák. Studium v Římě potrvá tři roky. Teprve po jeho skončení dojde na nové umístění Otce Dvořáka.
V tento okamžik připravujeme rozsáhlý rozhovor se strakonickým farářem, který najdete nejpozději ve středu 12. Už tehdy si dokázal Roman Dvořák všechny získat svojí bezprostředností. Nemohu zapomenout na reportáž, díky níž jsem s ním strávil téměř 15 hodin. Nebo jeho promluvy k lidem při zpívání českých koled. A nebo větu „Chcete názor faráře, nebo obyčejného člověka?“ To když jsem mu pokládal anketní otázku. Kdybych však měl vyjmenovat vše, co mi v hlavě utkvělo, byli bychom tady hodně dlouho.
Posledních osm let prožil Roman Dvořák ve Strakonicích jako hlavní osobnost místní farnosti. „Bože, uteklo to jako voda. Ale bylo to neuvěřitelných osm let. Nikdy na ně nezapomenu,“ řekl v rozhovoru pro Strakonický deník. lock_fill
Celý článek je dostupný pouze pro předplatitele Staňte se předplatitelem Deníku nebo se přihlaste. „Jsem si uvědomil, že já při těch výsleších potom, v tom pětaosmdesátém roce, které trvaly tři neděle každej den, včetně sobot nedělí, čtyři pět hodin, vždycky dopoledne dvě a půl hodiny nebo dvě, odpoledne dvě a půl nebo tři, nebo tak, přibližně čtyři nebo pět hodin denně to bylo, včetně sobot a nedělí, v kuse. Tak jsem si uvědomil, že z toho společenství kvůli mně nikdo nebyl u výslechu. To vděčím Hospodinu, že se to nějak uhrálo, že jsem nikoho neshodil. A docela jsem na to hrdej, mám z toho takovou radost. Já jsem se o některé lidi bál, protože bych mohl něco proseknout. A já jsem taky mohl něco proseknout, a to nechtě, třeba. Člověk nevěděl, co mu dají do nějakýho jídla, nebo tak, a začne kecat. „No, takže Václav chtěl, abych, jestli půjdu do té basy, abych tam šel jako vysvěcenej. Takže to se sjednalo tak, že se hledaly cesty kde, ono jich moc nebylo, těch cest. Padlo jméno Tomáška. To se zavrhlo, ne kvůli Tomáškovi, ale protože je to tam moc hlídaný. Taky padlo jméno Otčenáška, pak nevím, koho ještě, to si nepamatuju nějak, a taky padlo jméno Davídka, nebo někoho z biskupů té skupiny. A to já jsem moc nechtěl teda. No, a nakonec to dopadlo jinak, že ten, co byl se mnou svěcenej, ten do toho Říma… Byli jsme spolu na exerciciích v září 1985, a on potom do toho Berlína jel v říjnu s jedním…
„Tam vždycky byl nějaký garant, tam musel přijet s ním. Tak s ním jel Jarda Karl, myslím. No, a u mě to dopadlo tak, že jsem jednou šel takhle služebně v Praze něco vyřizovat, byla to středa, to si pamatuju, a potkal jsem Vaška Venturu někde tady ve Vodičkově ulici, a on mi říká: ‚A víš, že máš být v neděli svěcenej?‘ Já jsem říkal: ‚No to nevím.‘ Takže takhle jsem se to dozvěděl vlastně, těsně před tím svěcením. On ten biskup Meisner poslal svého světícího biskupa Wolfganga Weidera, poslal do Prahy. „Přijdu na to Déčko, kde se chodilo tou vrátnicí ven, najednou na tom sloupu, tam blízko té vrátnice byla fotka toho Jana Palacha. Tak teprve tehdy jsem si uvědomil, že to je on. A hrozně mě to vzalo, musím říct, to jako fakt. Jinak, on byl takovej obětavej, že třeba na tom jaře jsme šli z té akademické rady studentů, a zatímco všichni studenti četli noviny Reportéra, Studenta, Literární noviny a já nevím, jak se to jmenovalo, tenhle tisk svobodnej, a teprve potom studovali ve zbytku volného času. Tak on se zajímal o to, jak namnožit spolužákům skripta, o které byla nouze, které nebyly k mání. Takže on byl fakt takovej obětavej. „
„V tom mlejně to bylo tak, co vím aspoň, tak byly dvě knihy. Jedna taková úřední, pro Němce, a druhá byla taková ta ,černá kniha‘, kde se mlelo něco na černo. No, a byli tam v tom kraji ti četníci docela vstřícní, že třeba upozornili na to, že přijde kontrola. Takže naši se na to mohli připravit, na tu kontrolu, a dát ty papíry dohromady, aby je ‚nepotopili‘. Možná i ta okupace svým způsobem potom otce nebo dědečka zachránila od toho, že ten mlejn nebyl znárodněnej. On teda nebyl velkej, ale ti bolševici, tam na tom Milevsku, to bylo hrozný. Tam bylo sto třicet rodin vystěhovaných. To byl malej okres, bylo sto třicet lidí vystěhovaných, nějací byli zavření, ti hospodáři. No a dědeček, i za války, měl takovej přístup, že když někdo potřeboval mouku, a neměl obilí proti tomu, aby si dal semlít obilí, tak on to nějak sehnal a dal to. Václav Dvořák, konec 70.
Václav Dvořák se narodil 6. ledna 1947 v Táboře jako první syn manželů Václava a Růženy Dvořákových. Dětská léta prožil s rodiči a sourozenci na rodinném mlýně ve Vratišově, ale již v šesti letech byl poslán do Prahy, kde nastoupil na internátní školu pro děti s vadami zraku. Jako nadaný žák pokračoval ve studiu nejdříve na jedenáctiletce a po maturitě na Vysoké škole ekonomické. V Praze se mu stala druhým domovem týnská farnost vedená Jiřím Reinsbergem a především společenství kolem Mons. Václava Dvořáka, v němž našel své životní místo. Společenství tvořili tajně svěcení kněží, kteří skrytý život mezi lidmi chápali jako své osobní povolání. Pamětník byl po ukončení studia zaměstnán nejprve v čakovickém cukrovaru, později v podniku Oseva.
V dubnu roku 1985, krátce před zamýšleným kněžským svěcením, byl v rámci akce StB Saturn zadržen a obžalován z nedovoleného šíření náboženské literatury. V ruzyňské vazbě strávil více než měsíc. Přestože byl podroben dlouhým výslechům, život společenství neohrozil a nakonec byl pro nedostatek důkazů osvobozen. Kněžské svěcení přijal tajně v prosinci téhož roku.
V druhé polovině 80. let se pamětník podepsal pod petici Augustina Navrátila a prohlášení Několik vět. Když se v listopadu roku 1989 účastnil svatořečení Anežky České v Římě, nevěřil, že změny v naší společnosti přijdou tak brzy. Po sametové revoluci se oficiálně začlenil do pražské arcidiecéze, dnes vypomáhá kněžím ve farnostech. Věrný myšlence svého společenství žil dále kněžství spojené s civilním životem, zaměstnancem Osevy zůstal až do roku 2012. Václav Dvořák zemřel 9.
Je obvyklé, že se kněží ve farnostech po čase střídají. Důvody bývají rozličné. V mém případě byly úvahy o dalším studiu již v dřívějších dobách, nicméně jsem rád, že předchází dlouholetá praxe. Když jsem byl před osmi lety poslán do Strakonic, věděl jsem, že je zde třeba setrvat nějakou dobu, aby byla péče o farnosti mně svěřené smysluplná. Po několika letech přišla na přetřes opět otázka studia. Po studiu teologie jsem si říkal, že bych někdy šel studovat rád, ale věděl jsem, že před tím je dobře pobýt nějakou dobu v praxi. V našem oboru je na prvním místě snaha sloužit Bohu a lidem způsobem, který je adekvátní, a to se snažíme postupně odkrývat a hledat.
Podobně tomu bylo s mým studiem. S jakými pocity Strakonicko opouštíte? Velice hezky. Od začátku jsem věděl, že někdy přijde i chvíle loučení. Nejsem člověk velkých ideálů, takže jsem při příchodu chtěl hlavně vnímat, co a jak dělat, abychom jako křesťanská komunita žili nejen vnitřní život, ale přinášeli i podněty do celé společnosti. Možná by mnoho lidí napadlo, že to bude oprava kostela sv. Prokopa nebo další opravy, které se uskutečnily, například v Radomyšli, Volenicích nebo Jiníně. Mrzí mě, že jsem nemohl a nestihl zastat vše a ve všech situacích jsem se určitě nezachoval ideálně. Je mi líto, že jsme v některých společných i osobních záležitostech věci nedotáhli. Ale neztrácím ani v tom naději.
Stal jste se známou osobností i pro nevěřící veřejnost, možná i díky častým návštěvám v regionu na společenských a kulturních akcích. Ano. Myslím, že kněz má nejen roli v rámci bohoslužby a péče o věřící, ale že má motivovat a sám vnášet hodnoty, které nám svěřil a jedinečným způsobem představil Pán Ježíš. Kdyby se nám jeho hodnoty dařilo ve společnosti žít všude, bylo by nám také všude dobře. Snažil jsem se, aby má přítomnost na veřejném životě tyto hodnoty přinášela a povzbudila.
Nemám. Nejspíše mě biskup pošle do nějaké farnosti, dá se předpokládat, že mi bude chtít svěřit nějaké úkoly spojené s oborem, který mám studovat, tedy s církevním právem, ale to se obvykle děje při běžné farní správě. Někdy se lidé ptají, zda se vrátím do Strakonic a okolních farností. Zde musím podotknout, že běžná praxe to není.
