Rozluka je těžké provinění proti přirozenému zákonu. Osobuje si právo zrušit smlouvu, kterou manželé svobodně uzavřeli s tím, že budou žít jeden s druhým až do smrti. Rozluka porušuje smlouvu spásy, jejímž znamením je svátostné manželství. Křesťan, který byl nevinně opuštěn, nebo který podle kán. CIC 1151 - 1155 dosáhl oprávněného odloučení od stolu a lože při trvání manželského svazku může i legitimně žádat o občanský rozvod, aby zajistil svůj životní stav a stav svých dětí. v takovém případě se nejedná o souhlas s rozlukou jako takovou, ale o občansky uskutečněnou formu odloučení. Církev ovšem zásadně odmítá zákonodárství, které podkopává princip nerozlučitelnosti manželství. Na druhé straně v sekularizované společnosti, ve které velká část občanů nežije podle učení církve, by striktní zákony působily chaos - docházelo by k nezajištění dětí z rozvrácených manželství. Menší zlo v této situaci představují rozvodové zákony, které mají nějakým způsobem na zřeteli také dobro dětí z rozvrácených manželství. Křesťanský zákonodárce proto může hlasovat pro zákon upravující přísnějším způsobem rozvodové normy, aby zabránil liberálnějšímu zákonu. Křesťanský soudce a ostatní úředníci, kteří pracují u manželských soudů, se mají za všech svých sil snažit o to, aby manžele přivedli k usmíření. Civilní rozvod pro katolickou církev konec manželství neznamená, takže sám o sobě k nové svatbě v kostele nestačí. Jste rozvedení a sníte o nové svatbě v kostele? Krátká odpověď zní: záleží. Civilní rozvod pro katolickou církev konec manželství neznamená, takže sám o sobě k církevnímu sňatku nestačí. Cesta zpátky k oltáři ale existuje a v některých situacích bývá překvapivě snadná. Záleží hlavně na tom, jaký byl váš předchozí sňatek.
Proč civilní rozvod církvi nestačíKatolická církev považuje platně uzavřené manželství za nerozlučitelné. Když se rozvedete na úřadě, stát vás sice prohlásí za svobodné, ale v očích církve předchozí svazek trvá dál. Proto vás farář bez dalšího znovu neoddá. Nejde o trest ani o neochotu, je to důsledek toho, jak církev manželství chápe. To, co lidé označují za „církevní rozvod“, ve skutečnosti neexistuje. Církev manželství nerozvádí. Může jen zjistit a vyslovit, že platné manželství od začátku vůbec nevzniklo.
Prohlášení neplatnosti, hlavní cesta zpět k oltářiPokud byl váš předchozí sňatek církevní, vede cesta přes takzvané prohlášení neplatnosti. Diecézní církevní soud zkoumá, jestli při uzavírání manželství nechyběl platný souhlas nebo jestli nebránila některá překážka. Důvodem může být třeba nátlak, vyloučení dětí nebo neschopnost převzít manželské závazky. Pokud soud rozhodne, že manželství bylo od počátku neplatné, jste volní k nové svatbě v kostele. Připravte se na to, že je to běh na dlouhou trať. Řízení obvykle trvá jeden až tři roky, vyžaduje výpovědi obou bývalých manželů a zhruba tři až pět svědků, kteří dvojici znali. Lucie, která s partnerem procházela zneplatněním jeho prvního církevního sňatku, popisuje: „Řešili jsme přesně tohle a zabralo nám to rok a půl. Přítel měl první svatbu v kostele, takže bylo nutné nechat ten první svazek prohlásit za neplatný u diecézního soudu. Předvolávali i jeho první ženu, oba museli vypovídat. Je to složité a zdlouhavé, ale nakonec to vyšlo a oddali nás.“
Časté otázkyCo když jsme se poprvé brali jen na úřadě? Pak to máte obvykle mnohem jednodušší. Pokud byl pokřtěný katolík poprvé oddán jen civilně, bez církevního obřadu, církev takový sňatek většinou nepovažuje za platné manželství kvůli chybějící církevní formě. Po civilním rozvodu se tedy zpravidla může vzít v kostele bez zdlouhavého řízení. Konkrétní postup vždy proberte s farářem. Jsem vdovec, můžu se znovu oženit v kostele? Ano, a bez jakéhokoli zvláštního procesu. Smrtí manžela nebo manželky předchozí svazek zaniká i v očích církve, takže vdovci a vdovy jsou k nové církevní svatbě volní. Co když prohlášení neplatnosti nedostaneme? Pak nemusíte na duchovní rozměr svatby rezignovat. Vstřícnější bývají jiné církve a oddat vás může i jejich duchovní. Veronika, kterou nakonec oddával husitský farář, k tomu dodává: „U katolíků to po rozvodu nešlo. Zkusili jsme husitskou církev a tam s tím neměli sebemenší problém, i když nejsme nijak zapálení věřící.“
Pojem „rozvod“ ve smyslu občanského práva v kanonickém právu neexistuje. To, co je v občanském právu nazýváno „rozvod“, v kanonickém právu znamená odluku manželů za trvání manželského svazku. Konkrétně je to situace, kdy církevní autorita bere na vědomí a souhlasí s tím, že manželé spolu nebydlí, nevedou společnou domácnost, ale manželské pouto trvá. Dekret s dovolením nezachovávat manželství vydává místní ordinář. Církevní soud zahajuje svou činnost po podání náležitě připravené žaloby na platnost manželství, a to zpravidla v případě, kdy manželství bylo civilním soudem pravomocně rozvedeno, neboť do této chvíle je vždy možné usmíření mezi manžely. Papež může („z moci klíčů“) ve prospěch víry rozloučit manželství uzavřené stranami, z nichž alespoň jedna nebyla pokřtěná, jestliže toto manželství nebylo dokonané manželským stykem poté, co obě strany přijaly křest. Po celou dobu soužití pak alespoň jeden z nich zůstal nepokřtěn. A pokud křest přijal, bylo to až tehdy, kdy už spolu intimně nežili (ani jednou). Aplikace pavlovské výsady (privilegia) je možná tehdy, jestliže z manželství dvou nepokřtěných jedna strana přijme křest a druhá strana s ní nechce žít „bez urážky Stvoitele“. Pokud nastane tato situace, pak pokřtěná strana není dále manželstvím vázána. Nepokřtěná strana ale musí být dotázána (dotaz se koná obvykle po křtu), zda nechce ve svazku setrvat. Místní ordinář může od tohoto dotazu dispenovat, pokud se dotaz jeví jako zbytečný. Původní manželství pak zaniká vyslovením nového manželského souhlasu. Dovolení použít pavlovského privilegia musí v brněnské diecézi předcházet šetření diecézního církevního soudu, v průběhu kterého se potvrdí, že skutečně obě strany byly po celou dobu trvání manželství nepokřtěny. „Mocí klíčů“ smí papež rozloučit také nedokonaná manželství (zavedl papež Alexandr III. [1159-1181]).
Jsou to manželství, kde byl dán platný souhlas, ale nedošlo k započetí intimního života lidsky důstojným způsobem, vhodným k početí dítěte (za dokonání se nepovažuje znásilnění nebo manželské setkání s použitím bariérové antikoncepce). Žádost o tuto milost se adresuje přímo papeži a zasílá se prostřednictvím místního ordináře, přičemž Diecézní církevní soud v Brně tuto žádost vyřizuje a zároveň provádí šetření. Na závěr šetření vyhodnotí, zda jsou splněny podmínky pro udělení této milosti, a pak žádost se závěrečným vyjádřením biskupa postoupí Římské rotě. Manželství, platně uzavřené v katolické církvi, je nerozlučitelné. Je možné, že někdo má pochybnosti o tom, zda jeho manželství bylo skutečně platné či nikoli, zda splňovalo všechny podmínky, které má podle práva splňovat. Je samozřejmé, že většina lidí podmínky platnosti běžně nezná. Zjistí-li se, že manželství bylo uzavřeno neplatně, pak se dá církevně soudním procesem dojít k potvrzení této skutečnosti a prohlásit dané manželství za neplatné od samého počátku (nikoli za rozvedené). Rozvod se však často považuje za něco, co je zcela přirozené a normální. To je dáno například tím, že ve velkých městech je počet rozvodů a trvajících manželství takřka jedna ku jedné. Ale podívámeli se do nitra člověka, do nitra lidské společnosti a do nitra rodiny, uvidíme, že rozvod je pro každého člověka břemenem a že většina lidí prožila následující věc - stáli před rozvodem a měli dojem, že toto je konečně řešení, že to je konec jejich trápení. Určitá trápení jistě přestanou, ale současně s tím se objevují trápení nová se kterými se nepočítalo.
Pokračování a pastorační souvislostiNaopak člověk, který prožil v životě nějakou krizi, bolest, těžkost či trápení, je často člověkem s otevřenějším přístupem. Trápení či bolest zpravidla ukáže skutečné hodnoty života a pomůže je oddělit od toho, co je nedůležité. Proto lidé mnohdy právě skrze svou bolest dojdou k víře. Toho si je zapotřebí vážit a žít z toho. Katolická církev chce, aby se pastorační péče týkala všech těchto lidí. Jsou chvíle, kdy je dobré pozvat si tyto lidi zvlášť a mluvit s nimi o věcech, které je specielně zajímají. Ale to nemůže být trvalé. Není možné udělat farnost rozvedených. A stejně tak to platí i o lidech v jakýchkoli jiných výjimečných situacích.
Na základě Familiaris consortioPapež Jan Pavel II. ji v roce 1981 vydal jako shrnutí biskupské synody z října 1980, která se týkala právě otázky rodiny. Uvádí se zde mnoho užitečných věcí o rodině, manželství a životě v manželství. „Ve své péči o ochranu rodiny po všech jejích stránkách, a ne jen po stránce náboženské, se biskupská synoda zabývala také některými situacemi, které jsou nábožensky, a často i občansko-právně neregulérní.“
Podobný pohled na rozvedené a na lidi v manželské krizi nacházíme i v dalších pasážích, které zdůrazňují důležitost solidarity, pochopení a konkrétní pomoci. Důsledkem toho je vzácné svědectví věrnosti a křesťanské stálosti před světem a před církví. Tím potřebnější je, aby církev neúnavně projevovala takovým lidem lásku a prakticky jim pomáhala. Z předchozího odstavce vyplývá, že rozvedení nejsou žádní druhořadí křesťané. Je jasně řečeno, že právě o ně se má církev starat se zvýšenou péčí, neboť se nalézají ve velmi obtížné životní situaci.
Co dále říká praxe a pastoraceRozvedení, kteří zůstanou věrní závazku, mohou být svědky víry a křesťanské stálosti. Pokud však po rozpadu manželství zůstávají sami, musí se naučit nepropadat sebelítosti a hledat smysluplné způsoby, jak dávat druhým. Odpuštění je klíčem k duševnímu a duchovnímu zdraví. Odpuštění druhým a přijetí vlastních neúspěchů a bolestí je klíčem k duševnímu a duchovnímu zdraví člověka. Člověk, který podstoupil rozvod, ať už se cítí být vinen nebo nevinen, je zraněný a vyžaduje citlivý přístup.
tags: #rozluka #manzelstvi #katolicka