Mnoho dětí na světě zná příběh o Kašparovi, Melicharovi a Baltazarovi. Podle legendy to byli králové z Východu, v Bibli jsou však nazýváni mudrci, protože byli velmi učení. Před dvěma tisíci lety tito tři mudrci poznali, možná právě podle hvězd, že na západ od jejich království se má brzy narodit nový a velmi mocný král. Mudrci se mu chtěli poklonit a přinést mu dary. Naložili proto největší drahocennosti své doby - zlato, kadidlo a myrhu - na velbloudy a slony a vydali se na dalekou cestu. Nová hvězda, která oznamovala narození velkého krále, zazářila náhle velmi jasně nad velikým městem Jeruzalémem, jako by je vedla. Tři mudrci se zaradovali, vstoupili do města a spatřili jeho nádherné domy a paláce. Domnívali se, že právě v nich by mohli narozeného krále najít. Hvězda však nezůstala stát, ale vedla je dál. Opustili tedy Jeruzalém a v něm i zlého krále Heroda. Ten byl jejich příchodem velmi znepokojen, a jakmile zaslechl, že hledají nového krále, začal okamžitě přemýšlet o tom, jak se ho zbavit. Mudrci mezitím putovali dál za hvězdou. Ale i Betlém zanechali za sebou. Hvězda, která je až dosud vedla, se totiž zastavila až v polích za městem. Zářila nad místem, kde Josef s Marií našli útočiště a kde teď společně opatrovali narozeného Ježíše. Kašpar, Melichar a Baltazar byli u cíle. Vešli dovnitř, do obyčejné stáje, padli na zem a klaněli se maličkému dítěti v jeslích, protože věřili, že bude velikým králem. Plni této radosti se pak vraceli do svých domovů, do Núbie, do Tarsu a do Sáby. Chystali se vyprávět o novém králi, který se právě narodil a kterému se přišli poklonit. Králi Herodovi však zprávu nepodali.
Hvězdy jsou krásné a tajemné, proto je lidé už po tisíce let studují. Se svolením převzato z knihy: V. Schauber, M. Jedná se o jednu z největších Shakespearových komedií lásky, převleků, překvapivých rozuzlení i zcela zvláštní poetiky. Bývá označována jako komedie slavnostního veselí či komedie masopustu. Bláznivý sváteční a převrácený svět. Veškeré to třeštění se samozřejmě točí kolem lásky. Z tolika přeludů je živa láska, že sama je svým vlastním přeludem. Ztroskotání lodi rozdělí blížence Violu a Sebastiana. Viola přijímá v chlapeckém převleku pod jménem Cesario službu pážete u Orsina, knížete illyrského, a zamiluje se do něho. Ten však miluje bohatou a krásnou hraběnku Olivii. Vyšle k ní jako svého posla lásky Cesaria a Olivie zahoří láskou k mladému zprostředkovateli. Děj se zauzlí, když se na scéně objeví Sebastian, a Olivie, pokládajíc ho za Cesaria, s ním uzavře tajný sňatek. Romantický příběh se proplétá s pásmem komickým, jehož protagonisty jsou sir Tobiáš Říhal, Oliviin strýc, jeho kumpán rytíř Ondřej Třasořitka a hraběnčina komorná Marie. Všichni tři jsou strůjci neplechy na zapšklém puritánovi Malvoliovi, správci Oliviina panství: podvrženým listem jej přesvědčí, že ho půvabná hraběnka miluje... Zkrátka rozverná sváteční komedie pojednává o různých podobách lásky, je plná převleků, soubojů a humoru. Nebyl by to však dramatik z největších, kdyby karnevalovou nespoutanost nerelativizoval snem o prchavém mládí, o zoufalství odmítnutých, o syrovém nečase. premiéra 24. 11. O tom, kdy se tato komedie hrála poprvé, existují dvě teorie. Ta první říká, že to bylo 6. ledna 1601, tedy na svátek Tří králů. Ale žádný přímý důkaz neexistuje. Druhá nejrozšířenější teorie směřuje k datu 2. února 1602. Je to první doložené datum komedie s tímto jménem, ale zřejmě nešlo o premiéru; název hry směřuje konkrétně k jinému datu. V angličtině se tato hra nazývá Twelfth Night (Dvanáctá noc). U nás se tato komedie uvádí pod názvem Večer tříkrálový, který jí dal první český překladatel František Doucha v roce 1850. Pedagogická spolupráce: Eliška Burkert Nezvalová a prof. Večer tříkrálový je bezesporu jednou z nejhravějších Shakespearových komedií. Typické atributy alžbětinského divadla, jako například záměna identických dvojčat, převleky, motiv ztroskotání či napálený milovník, jsou zde seskládány do neopakovatelně půvabné výpovědi o nevyzpytatelnosti lásky, která často postrádá logiku a řídí se vlastními zákony. V romantickém příběhu plném opětované i neopětované lásky, bizarních zápletek a drobných intrik najdeme hned několik dějových linek, které se vzájemně proplétají. Ta hlavní je poměrně jednoduchá - hudbymilovný vévoda Orsino se opájí svou bolestnou zamilovaností k hraběnce Olivii, ale z lásky se jí vyznává prostřednictvím svého posla. Hraběnka Olivie, která se v zármutku po smrti otce a bratra zřekla na sedm let mužů, vévodu odmítá, ale do jeho nového posla se ihned bláznivě zamiluje. Ani jeden z nich však netuší, že tím poslem je žena, zachráněná trosečnice Viola, zamilovaná do vévody a současně odolávající milostným útokům hraběnky, své sokyně. V kontrastu k romantickému pásmu hry se rozvíjí burleskní příběh dalšího nápadníka hraběnky Olivie, rytíře André Chabruse, roztomilého troubu, který však místo námluv tráví většinu času nasáváním vína s kumpánem Tobiášem. Důležitou roli v celé hře pak hraje Šašek, smutný klaun, který volně prochází dějem, a jak už to u Shakespeara bývá, s licencí svého povolání říká všem pravdu do očí a ukazuje jim, jací ve skutečnosti jsou. Večer tříkrálový se na prkna našeho divadla vrací po třiatřiceti letech, tentokrát poprvé v překladu Jiřího Joska.
Historie a kmenové rysy představení Večer tříkrálový
Předpremiéra byla plánována na 21. Otýlie Beníšková jako Levona (J. Zeyer: Sulamit, Národní divadlo Brno, 1902), foto ateliér Rafael. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, sign. Ferenc Futurista paroduje Wildovu Salome, uváděnou 1905-16 v Národním divadle, 1912, fotograf neuveden. Marie Pavlíková jako Isabella Španělská (H. Ortner: Isabella Španělská, České lidové divadlo v Brně, 1944), fotograf neuveden. Archiv NDB: osobní složka M. Olga Scheinpflugová jako Germaine de Staël (F. Bruckner: Heroická komedie, Národní divadlo, 1947), foto: Josef Heinrich. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, sign. Josef Skupa se Spejblem a Hurvínkem, b. d., foto: Karel Štoll. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, sign. František Smolík jako Jammerweil (J. K. Tyl: Fidlovačka, Městské divadlo na Král. Vinohradech, 1926), fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, sign. Zdeněk Štěpánek jako Diomedes (W. Shakespeare: Troilus a Cressida, Městské divadlo Královských Vinohrad, 1922), fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, sign. Jarmila Urbánková jako Vojnarka a Oldřich Vykypěl jako Antonín Havel (A. Jirásek: Vojnarka, Zemské divadlo v Brně, 1941), fotograf neuveden.
Hra je ovlivněna znalostí evangelií i ohlasy školského dramatu, barokní anakreontikou i symbolikou, ale také tradicí vánočních písní a kantorských pastorel 18. století a známými konvencemi folklorního divadelnictví, např. Po úvodním výstupu chóru a Proroka následuje obřadný výstup tří králů, za nějž je zařazena epizoda pastýřská, členěná slavnostním vystoupením anděla. Následuje další sbor pastýřů, jehož vyvrcholením je scéna klanění pastýřů u jeslí. Po závěrečné sborové písni tří pastýřů přichází znovu chór, který už v dalším ději nevystupuje. Epizodu královskou zahajuje ukolébavka A. Michny z Otradovic Chtíc aby spal v podání Panny Marie, Josefa a anděla. Děj pokračuje scénou obřadného přijetí tří králů u krále Heroda, jemuž poté přivolaní židovští učenci ze svých knih předčítají zprávu o narození Ježíše.
Po setkání tří králů s židovskými učenci následuje putování do Betléma a klanění králů u jesliček. Epizodu uzavírá výstup anděla, varujícího krále před návratem k Herodovi. Poměrně obsáhlý epilog tříkrálové hry zahajuje výstup Heroda a čertů-našeptavačů, radících k vraždění neviňátek. Následuje útěk svaté rodiny do Egypta, vraždění betlémských dětí, výstup alegorické postavy Smrti a čertů, kteří táhnou krále Heroda pryč. Hru uzavírá obřadný výstup Proroka.
Mezi známé rysy inscenací patří hierarchizace postav Panny Marie a Josefa, absence obvyklé naturalistické charakterové či jazykové komiky v pasážích pastýřů a použití jazykových prvků s vybranou slovní hrou či dialektismy. Hudba a chórové výstupy zdůrazňují slavnostní rámec jednotlivých scén, zejména v pastýřských a královských episodách. Kostýmy a rekvizity odrážejí tradiční ikonografii i folklorní prvky; jevištní prostor zůstává jednoduchý, s minimem rekvizit jako jesličky či jednoduché trůny Heroda.
Inscenační přístup a aktualizace pro současné publikum
Večer tříkrálový na našem divadle bývá hodnocen jako jedna z nejhravějších Shakespearových komedií, která dokáže spojovat romantiku s humorem, převleky a lahodnou hudební vložkou. Živá hudba, moderní světla a mladší herecké obsazení přináší svěží vítr do klasiky; zaujmout cílové publikum lze právě díky těmto prvkům. Některé recenze vyzdvihují i roli Šaška jako průvodce dějem, který nechává publikum nahlédnout do nitra postav a zvýrazňuje ironické vrstvy příběhu.
Hodnocení diváků často připomínají vyváženost mezi klasickým textem a moderním pojetím, kdy se snoubí tradiční motivy s novými režijními ochutnávkami. Z dalších dojmů vyplývá, že stopáž a tempo inscenace mohou být náročnější pro část publika, ale živá hudba, výkony hlavních představitelů a energický projev mladých herců inscenaci posouvají do pozitivního světla.
Klíčové okamžiky a postavy ve hře
- Královský posel Orsino a jeho láska k hraběnce Olivii, která se zamiluje do ženy, která je poslem.
- Viola v převleku jako Cesario a její komplikovaná láska k Orsinovi.
- Hraběnka Olivia a její vztah k Cesario (Viola) i k tlaku okolí kolem ní.
- Šašek a jeho role jako kritického průvodce dějem.
- Komická linka s hvězdou a dvojnými postavami (André Chabrus, Tobiáš), která dodává humor a vzrušení.
Hurvínkovské i karnevalové prvky dávají hře svěží atmosféru, zatímco klasické záměny identit a scénografické prvky připomínají tradiční alžbětinské divadlo. Inscenace často zdůrazňuje téma záměny identity, lásky i napětí mezi společenskými rolemi a skutečnými emocemi, což je jádrem Večer tříkrálový.
Večer tříkrálový (1955)
Text a jazykové prostředky hry
Hra využívá strofického členění dramatického textu, je psána nepravidelným šesti- až osmislabičným veršem se sdruženým rýmem, při volbě jazykových prostředků autor čerpá z hovorového jazyka, knižních výrazů a občasných dialektismů. Hra obsahuje mnoho hudebních vloh a sborových čísel, která zvyšují slavnostní ráz scén. Epizoda pastýřská kombinuje deklamaci se zpěvními vložkami, zatímco epizoda královská je zahájena hudebními čísly, avšak v samotném scény klanění tří králů zpěvní čísla chybí.
Inscenace může být uvedena v jednoduchém prostoru, například ve světnici či školní místnosti, s minimem rekvizit; popisy kostýmů uvádějí bohaté zahrnutí symbolických detailů. Kostýmování postav odpovídá tradiční církevní ikonografii a folklorní tradici, s možnými aktualizacemi pro současné publikum. Edice a literární odkazy uvádějí, že hra vznikla a byla součástí dlouhé tradice vánočního a lidového divadla v Čechách a Moravě.