Textová verze.(Podcast můžete poslouchat zde)Petr Lindner | 23. 7. 2025Jitka. Dívčí nebo ženské jméno, jemuž takříkajíc laskavě nelichotivou reklamu udělala legendární hláška z filmu Na samotě u lesa. Však víte která. Tento film byl natočený v roce 1976, tedy téměř před padesáti lety. A v té době také obliba jména Jitka u nás kulminovala. Kdeže loňské sněhy jsou… Ale o tom až za chvíli. Na úvod ještě prozradím, že v tomto dílu podcastu bude řeč také o původu jména Jitka a… tak trochu hororovém biblickém příběhu, který jej doprovází. Nemějte ale obavy, jde o příběh velmi starý a podle všeho navíc ještě vymyšlený. Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.
Jak to tedy je, nebo spíš bylo, s oblibou křestního jména Jitka u nás? V roce 1976, kdy byl natočený zmíněný film Na samotě u lesa, už pomalu nastával pokles obliby, i když stále se u nás ročně rodilo kolem dvou tisíc malých Jitulek. Vrchol s 2 383 novorozenými Jituškami byl o tři roky dříve, ale velký zájem o toto jméno přetrvával už od počátku 60. let minulého století. Současný věkový průměr žen tohoto jména, převyšující padesát let, však zároveň říká, že graf oblíbenosti šel na konci 70. let prudce dolů a na nízkých hodnotách už také zůstal. Poslední podrobná veřejná statistická data z roku 2016 uvádějí pouhých 39 nově narozených holčiček jménem Jitka. Ve stovce nejoblíbenějších jmen, která Český statistický úřad zveřejňuje stále, se Jitka už pár let vůbec nenachází. Nevadí, za mě jde i tak o pěkné jméno, které navíc provází zajímavý biblický příběh. Ale to už jsem říkal…
Nicméně mluvíme-li o biblickém příběhu, zároveň to znamená, že původ tohoto jména rozhodně nebude český. Jitka je nápadně podobná jménu Judita, přičemž obě pocházejí z hebrejského יהודית [Jehúdít], Židovka. Ostatně Judit představuje feminimum jména Juda, které nás k hebrejštině, nebo chcete-li k Bibli, vede tak nějak samozřejmě. Naše Jitka navazuje na původní staročeský tvar Jutka, který pochází z německého Jutta, což je zkrácená podoba jména Judith, u nějž Němci používají také tvar Guta. Ve své výjimečné české podobě se tak Jitka liší od Judity, protože tu najdete s malými obměnami v dalších jazycích. Judith [džudit], psáno Judith, nebo zkrácenou formu Judy znají v anglicky mluvících zemích, Judith, a jak jsem už řekl, Juttu, mají německy mluvící národy, Poláci mají v kalendáři Judytu s tvrdým y a třeba Italové Giudittu.
Jsme-li u podobnosti Jitky a Judity, pak je zajímavé, že obě sice mají svátek čili jmeniny ve stejném měsíci, nikoliv ale v jednom dni. Zatímco Jitka má svátek v den, kdy u nás večer chodí k dětem Mikuláš s čertem a andělem - tedy 5. prosince, Judita si musí počkat skoro až do konce roku - svátek slaví 29. prosince.
Leopold Pollak: Júdit (1870-1871) | Zdroj: Wikimedia Commons
Než se dostaneme k biblickému původu Jitky, malá poznámka. Tento 124. díl podcastu Biblická jména a úsloví je zároveň prvním, v němž sahám po deuterokanonické knize Bible. Ono by to tedy ani jinak nešlo, protože kniha Júdit zkrátka není součástí hebrejského kánonu Bible, s jeho 66 knihami, rozdělenými na 39 spisů Starého a 27 knih Nového zákona. Hebrejský kánon někdy bývá nazýván také jako protestantský, protože jej, na rozdíl od katolické církve, používají převážně Protestanti. Pravdou však je, že Bible kralická, přesněji její verze známá jako Šestidílka, což je echt protestantský překlad Písma, deuterokanonické knihy obsahuje. A například Martin Luther je do svého překladu Bible zařadil také jako „knihy, které do svatého Písma nepatří, ale jsou užitečné pro čtení“.
Deuterokanonické znamená „druhotně“ kanonické, někdy spíše nesprávně označované jako apokryfní. Najdete je pouze ve Starém zákonu a jednou z nich je právě kniha Júdit. Biblisté se shodují na tom, že kniha Júdit popisuje fiktivní příběh, uměle zasazený do dějin Izraele s mnoha historickými nepřesnostmi až nesmysly. Jeden z autorů Encyklopedického biblického slovníku ETF CUNI, Vladimír Kajlík, o této knize uvádí: Kniha Júdit je literární politická fikce plná anachronismů a historických nepřesností. Tak kupř. Nebúkadnesar, král Asyřanů vstupuje do vojenského konfliktu s Izraelem až po jeho návratu z exilu.
Jen na vysvětlenou: Král Nebúkadnesar byl tím, kdo stál za takzvaným Babylónským zajetím Izraelců na počátku 6. století př. l. Z exilu se Židé vrátili až téměř třicet let po jeho smrti, nicméně autor knihy Júdit tento příběh, v němž právě Nebúkadnesar usiluje o ovládnutí velké oblasti dnešního Blízkého východu, situuje do doby, kdy už byli nazpět v Judsku. Nebúkadnesar tedy nejspíš vstal z mrtvých a jal se znovu táhnout proti židovskému národu…
Kniha Júdit sice evidentně není historickou kronikou, Židé však, a myslím, že nejenom oni, milují vyprávění a z něj vycházející poučení, což příběh Júdit splňuje výborně. Ostatně tuto knihu, přestože nepatří do hebrejského kánonu Bible, si Židé připomínají při Chanuce čili Svátku světel, kdy jedí mléčné výrobky a sýr, který - údajně - podávala Júdit Holofernovi, aby měl žízeň a více pil. Víno, dlužno dodat. O sýru ale v knize Júdit nenajdete ani čárku, je třeba dodat navrch. Píše se zde pouze o tom, že Júdit s sebou k Holofernovi vzala, respektive své komorné nařídila vzít, měch vína, džbán oleje, vak s ječnými plackami, pletenci fíků a čistými chleby. Kde se tedy vzal sýr? Podle židovských legend a midrašů.
Jak se zdá, Júdit je vděčným námětem pro nejrůznější výklady. Každopádně myslím, že je nejvyšší čas, příběh Júdit podat uceleněji, protože z těch několika útržků, které zde již zazněly, asi souvislý děj neposkládáme. Georg Pencz: Tyrani Starého zákona - Nebukadnesar (1500-1550) | Zdroj: Wikimedia Commons
Kniha Judit, která vypráví o stejnojmenné ženě, je poměrně pozdním biblickým dílem, ačkoli chce vzbudit dojem, že je zasazena do doby vzestupu Asýrie na hlavní velmoc Předního Orientu. Náboženské a kulturní pozadí vyprávění odpovídá době helenistických království, tedy pro tehdejší Judsko království Seleukovců, kteří se rádi stylizovali do role božských spasitelských vyslanců pro záchranu podřízených lidí. Naše kniha však zcela záměrně porušuje všechna pravidla seriózní historie, aby zdůraznila spíše duchovní pozadí dějin, než přesný popis událostí. A tak zde Nabuchodonosor vystupuje jako král Asýrie, ačkoliv byl králem babylonským; vyžaduje pro sebe božskou úctu, což je jev až helenistických vládců v této oblasti; údajný médský král Arfaxad je z exaktních dějin zcela neznámý; mnohá místopisná jména jsou pravděpodobně úplně smyšlená, mezi nimi i hlavní místo děje - Betulie. Nejedná se však o neznalost historie, či naprosté smyšlenky, ale záměrem knihy je patrně především zdůraznit obraznou, symbolickou hodnotu děje.
Tak je Nabuchodonosor představitelem protibožských sil, které si ve své pýše osobují nahradit svojí krutovládou samotného Hospodina, jeho pravá ruka v tomto záměru - mocný generál Holofernes - je představitelem nemravného, poživačného a krutého pohanství. Naopak Betulie - město, které je patrně smyšlené - svým jménem hlásá dvojí význam: „dům Boží“, nebo též může být vyloženo jako „panenské“ město, ve smyslu „netknuté znečišťující pohanskou modloslužbou“. Hlavní postava vyprávění Judit nosí jméno, které můžeme přeložit „Židovka“, tedy pravá Židovka, jež svůj život prožívá v hluboké bázni před Hospodinem a jedná za všech okolností ušlechtilě a vysoce mravně. Již tedy víme, že vyprávění knihy Judit nás chce především nábožensky poučit, nikoli historicky vzdělávat.
K tomuto duchovnímu poučení slouží koncepce příběhu ve dvou protikladech, které na jedné straně charakterizují pohanství a modloslužbu, na straně druhé pravou víru v živého Boha. Nabuchodonosor je charakterizován jako pyšný despota, který vyžaduje přísnou poslušnost nejen svého lidu, ale i všech okolních národů. Kdo se mu postaví na odpor, je bez milosti zahuben. Ve své nabubřelosti jde až tak daleko, že se prohlašuje za boha, jemuž musí všichni násilně podrobení poddaní prokazovat posvátnou úctu. Kdokoli se vzepře, je ihned krutě a bezohledně odstraněn. „Takto mluví velký král, pán vší země: … Z těch, kdo se nepoddají, ať tvé oko neušetří ani jednoho. … vydej je vraždění a plenění. Jejich ranění naplní rokle a potoky i řeky přetečou, jak budou naplněné jejich mrtvolami.“
Takto vydává král rozkazy svému generálovi, který má ztrestat nedostatečnou úctu a poslušnost okolních národů. Generál Holofernes pak plní druhou, náboženskou část poslání. Většina národů a měst se mu ze strachu vzdávají bez boje, on však přesto ničí jejich chrámy a nařizuje jednotný náboženský kult uctívání božského krále Nabuchodonosora: „On však poplenil jejich svatyně a pokácel jejich posvátné stromy, aby vyhladil všechny domorodé bohy, a tak přiměl národy, aby uctívali jen Nabuchodonosora, a všechny jazyky a všechna plemena přinutil, aby ho vzývali jako boha.“
Pohanství a modloslužba je zde vylíčeno jako největší hřích a zlo, které vede k násilnostem, nespravedlnosti, zneužívání moci, bezmezné lidské pýše a sobectví, které za sebou zanechává jen pustinu, krev, pláč a nezměrné utrpení lidu. Na druhé straně stojí Hospodin, pravý a všemohoucí Bůh, který svůj lid vede ke svobodě a samostatnosti, který pozorně naslouchá svým dětem, ujímá se slabých, ohrožených a vystrašených, posiluje a povzbuzuje je, nedělá však jako dobrý vychovávající Otec vše za ně, ale jen je vede ke správným rozhodnutím a povzbuzuje k samostatné iniciativě. To vyplývá především z pozdějšího jednání Judity, zpočátku je pouze řečeno: „Pán pozorně vyslechl jejich hlas a popatřil na jejich úzkost.“
Bůh tedy nejedná prostřednictvím rozkazů, které se musejí slepě vyplnit, ale naopak vede k tomu, aby se člověk sám dával do dobrého díla, při němž mu však Bůh podstatně pomáhá, povzbuzuje, radí. Duchovní boj Hospodina s Nabuchodonosorem, který je spíše směřován do nadpřirozeného světa, má svou ozvěnu ve světě pozemském, světě lidí. Zde zastupuje pohanské praktiky Holofernes a pravou, osvobozující víru v živého Boha Judita. Jaký je Holofernes? Bezohledný a krutý násilník: vraždí a ničí životy lidí i přírodu. Despotický velitel, který zakazuje jakoukoli samostatnost a kritiku svých podřízených: když je zabit, nikdo v jeho vojsku náhle neví, co by měl dělat, nastává zmatek a překotný útěk i před mnohem slabším nepřítelem. Bezostyšný nemrava: když se v táboře objevuje jako fingovaný uprchlík krásná Judit, ihned pojme úmysl, že ji musí zneužít k ukojení svého chtíče, následně se zpije až do němoty.
Naopak Judit je věrná, ukázněná a cudná: jako velice mladá ovdoví a přesto nemyslí hned na další vdávání: „Když ovdověla, prožila Judit tři roky a čtyři měsíce ve svém domě. … Kolem beder nosila pytlovinu, odívala se do smutečních šatů a postila se po všechny dny svého vdovství s výjimkou dnů před sobotou, sobot a také svátků a slavností Izraelova domu.“
K velikému zděděnému bohatství se chová svobodně, střídmě a zodpovědně: „Její manžel Manases jí zanechal zlato, stříbro, služebníky, služky, stáda a pole a ona bydlela uprostřed všeho toho jmění, aniž jí kdokoli mohl něco vytknout, neboť se velice bála Boha.“ Má živou a oddanou víru v Boží prozřetelnost, která jí dává odvahu, důvěru a naději. Když se předáci města rozhodnou, že pokud obleženému městu Hospodin do pěti dnů zázračně nepomůže, otevřou dobrovolně brány města nepříteli a tak zachrání alespoň své holé životy, ostře jim vytýká jejich malou víru a pokoru před Bohem: „Nemá-li Bůh v úmyslu zachránit nás, než vyprší ona lhůta pěti dnů, může nás ochránit v takové době, jaká se mu zlíbí, stejně jako nás před tváří našich nepřátel může zničit. Vy si však na záměrech Pána, našeho Boha, nevyžadujte žádné záruky. Neboť Boha nelze jako člověka přitisknout ke zdi, on se neupomíná jako lidský syn. Spíše k němu volejte o pomoc v trpělivém očekávání záchrany od něho. Bude-li mu to milé, on náš hlas vyslyší. … Pro všechno to raději děkujme Pánu, našemu Bohu, který nás zkouší tak, jako naše otce.“
Následně se Judit rozhoduje, že se sama ujme iniciativy, ne však svévolně, ale po dlouhé modlitbě spojené s postem. Dobrý den, drazí bratři a sestry! Dnes budeme hovořit o biblické hrdince Juditě. Závěr knihy, která nese její jméno - slyšeli jsme z ní úryvek - shrnuje poslední část života této ženy, která bránila Izrael před jeho nepřáteli. Judita je mladá a ctnostná židovská vdova, která díky své víře, kráse a chytrosti zachrání město Betúlii a judský lid před obléháním Holoferna, generála asyrského krále Nabuchodonozora, despotického nepřítele, který pohrdal Bohem. A tak svým rafinovaným způsobem jednání dokáže podříznout hrdlo diktátorovi, který se postaví proti zemi. Tato žena byla statečná, ale měla víru...
Po svém velkém dobrodružství se Judita vrací do svého města Betulie, kde se dožívá krásného stáří až do svých sto pěti let. Tak, jak to přichází u mnoha lidí: někdy po intenzivním pracovním životě, někdy po dobrodružné existenci nebo po velkém odhodlání. Hrdinství se netýká jen velkých událostí, které se dostanou do centra pozornosti, například Judity, která zabila diktátora, ale často se nachází v houževnatosti lásky, která se vlévá do obtížné rodiny a ve prospěch ohroženého společenství. Judita se dožila více než sta let, což je zvláštní požehnání. Dnes však není neobvyklé, že vám po odchodu do důchodu zbývá tolik let života. Jak bychom měli interpretovat čas, který máme k dispozici, jak bychom ho měli co nejlépe využít?
Judita brzy ovdověla a neměla děti, ale jako starší žena mohla prožít období plnosti a klidu s vědomím, že naplno prožila poslání, které jí Pán svěřil. Pro ni je čas zanechat dobré dědictví moudrosti, laskavosti a darů pro rodinu a společenství: dědictví dobra, a ne jen majetku. Když myslíme na dědictví, myslíme někdy na majetek, a ne na dobro, které bylo vykonáno ve stáří a které bylo zaseto, na dobro, které je tím nejlepším dědictvím, které můžeme zanechat. Právě ve stáří Judita „dala svobodu své oblíbené služebnici“. To je známkou starostlivého a lidského přístupu k blízkým lidem. Tato služebná ji doprovázela v době onoho dobrodružství, kdy přemohla diktátora a podřízla mu hrdlo. Ve stáří člověk trochu ztrácí zrak, ale vnitřní pohled je pronikavější: vidíme srdcem. Člověk je schopen vidět věci, které mu dříve unikaly. Staří se umí dívat a umí vidět...
Tak je to: Hospodin nesvěřuje své talenty jen mladým a silným: má talenty pro každého, na míru každému, i pro staré. Život našich komunit musí umět využívat talenty a charisma tolika starších lidí, kteří jsou již vzhledem ke svému věku v důchodu, ale jsou bohatstvím, které je třeba využít. To vyžaduje od samotných starších lidí tvůrčí pozornost, novou pozornost, velkorysou dostupnost. Dřívější dovednosti aktivního života ztrácejí svou roli omezením a stávají se zdrojem darování: vyučování, rady, budování, péče, naslouchání... Přednostně ve prospěch těch nejpostiženějších, kteří si nemohou dovolit žádné vzdělání nebo kteří jsou ponecháni napospást své osamělosti.
Judita osvobodila svou služebnou a všechny zahrnula pozorností. Jako mladá žena si svou odvahou získala úctu komunity. Jako starší si to zasloužila něhou, kterou obohacovala jejich svobodu a city. Judita není důchodkyně, která prožívá svou prázdnotu melancholicky: je to vášnivá starší žena, která naplňuje čas, který jí Bůh dává, dary. Doporučuji vám: vezměte někdy do ruky Bibli a vezměte si Juditinu knihu: je malá, dá se přečíst... má deset stránek, ne víc. Přečtěte si tento příběh odvážné ženy, která končí takto, s něhou, s velkorysostí, ženy, která je na výši.
