Linguisticky české katolické bible druhé poloviny 19. století (šest kompletních vydání Bible a jedno samostatné vydání Nového zákona) jsou silně závislé na Latinském Vulgátě a na starší české tradici. Obsahují řadu jevů odrážejících vliv latinské syntaxe a latinského slovosledu a také četné lexis archaismy. Jejich jazyk byl relativně vzdálen standardnímu češtině té doby, což představovalo překážku pro porozumění textu.
Plný obraz těchto tvrzení je dokumentován částečnými průzkumy, jejichž výsledky jsou obsaženy v tomto článku. Krátké srovnání s vybranými katolickými překlady z následného období naznačuje, že v 20. století se překladatelé snažili o samostatnější a srozumitelnější interpretaci textu.
Ukázky a kontext vydání
Mezi vydanými tituly patří Bible svatá aneb všecka svatá písma Starého i Nového zákona. Králický text z roku 1613 opravený podle původních textů; Biblí česká, to jest Svaté písmo, podlé starožitného a obecného latinského od všeobecné církve svaté římské potvrzeného a užívaného přeložení. Dále: Praha: Dědictví sv. Bible česká, čili Písmo svaté starého i nového Zákona. Praha: Knížecí arcibiskupská knihtiskárna, 1851 (Krb).
„Biblí Česká čili Písmo svaté starého i nového zákona. Písmo svaté Nového zákona. Praha: Dědictví sv. Biblí česká čili Písmo Svaté Starého i Nového Zákona. Písmo svaté. Vydání dle Vulgaty. Praha: J. Zlatá bible, to jest Písmo svaté.“ Dále „Bible česká. Knihy Nového zákona. Praha: Dědictví sv. Bible česká. Knihy Starého zákona. Praha: Dědictví sv. Starý zákon. Díl 1 (Knihy rozjímavé) a 2 (Knihy prorocké).“ Čtení ze Starého zákona. Nový zákon. Text užívaný v českých liturgických knihách přeložený z řečtiny se stálým zřetelem k Nové Vulgátě.
V roce 2009 se sledovalo vydání „Století moderního českého biblického překladu 1909-2009“; dále studie a recenze o jazyku českého starozákonního překladu po roce 1900 a kontextech, konfese, předlohách a kanonu.
Jazyk a překladatelské postuláty
Starozákonní překlady v české katolické tradici po roce 1900 často rozvíjely nové koncepce, které se snažily o srozumitelnější tón a větší autentičnost textu. Text užívaný v českých liturgických knihách byl přeložen z řečtiny se stálým zřetelem k Nové Vulgátě. Z hlediska jazykové struktury je patrný silný vliv latinského pořadí slov a syntaktických konstrukcí, což vytvářelo odlišnost od tehdejšího standardního českého jazyka.
V kontextu historické literatury se uvádí, že Starý zákon byl psán dvojjazyčně - hebrejsky a aramejsky, přičemž téměř všech 39 knih Starého zákona bylo psáno hebrejsky. Důraz na tradici se odráží i ve způsobu, jakým katolické církve a překladatelé přistupovali k uspořádání knih (např. Tóra - Nebíim - Ketúvim). Východiskem pro překlady byl Septuaginta, známá řecká verze Starého zákona z 3. a 2. století př. n. l., a latinský Jeronýmův překlad z roku 400 (Vulgata).
Starý zákon má křesťané z velké části společný se židy; Židé svou sbírku posvátných knih neoznačují jako Starý zákon, protože k němu nemají protějšek v podobě Nového zákona. Starý zákon vznikl v průběhu více než tisíce let a je psán různými jazyky, z nichž hebrejština zůstává dominantní.
Historická perspektiva a srovnání se současnými snahami
Nový zákon je jádrem Bible a nejcennějšími texty církve. Jeho čtení a interpretace prošly vývojem od šíření ústního předání k pozdějšímu zaznamenání do písemného textu. V prvotní církvi se tedy říkalo, že Písmo svaté je „zapsáno spíše v srdci církve než na pergamenu“.
V 20. století se tedy ukázalo, že překlady a jejich jazyková orientace mohou sloužit k lepšímu porozumění textu, a to prostřednictvím snahy o samostatný a srozumitelný překlad. Mezi zmiňovanými díly jsou rovněž citace o tom, jak různé duchovní praktiky-lectio divina, ignaciánská meditace a další-umožňují čtenářům hlouběji vstoupit do textu.
Praktické poznámky a moderní souvislosti
Existuje mnoho způsobů modlitby s Biblí, od jednoduché četby po mnišské praktiky a další formy duchovního života, které se ukazují jako efektivní při práce s textem. Zvláštní důraz se klade na to, že Bible je „Písmo svaté“ a že obsahuje Boží slovo, které vyzývá čtenáře ke spolubytí, reflexi a modlitbě.
Verze Douay-Rheims Challoner revision (DRC 1752) je uvedena jako katolická verze Bible, která se dodnes používá v některých kruzích, a je doplňována o deuterokanonické knihy (Tobias, Judit, Moudrost, Ecclesiasticus, Baruch, 1 a 2 Machabees). Důraz na tradiční pořadí knih zůstává, včetně sběru Deuterokanonických knih, které protestantská Bible vylučuje.
Současná česká teologická literatura zdůrazňuje, že starozákonní překlady jsou výsledkem bohatého historického a jazykového vývoje a že jejich studium otevírá hlubší pohled na to, jak se čeština vyvíjela paralelně s liturgickou praxí a teologickým porozuměním.
Klíčové myšlenky a shrnutí
Celkové závěry naznačují, že české katolické bible 19. století vykazují silný vliv latinského jazyka a starší české tradice, a tím překážky pro srozumitelnost textu. Naopak v 20. století došlo k významnému posunu směrem k jasnějšímu a samostatnějšímu českému zdůraznění textu.
Obr. 1: Příklady vydání a jejich uspořádání knih.
Dějiny překladu Bible, Dr. Donald Brake
Video: Krátká rekapitulace vývoje českých katolických překladů a jejich jazykové charakteristiky.
Možná tabulka k doplnění
| Předloha | Událost / rok | Poznámka |
|---|---|---|
| Septuaginta | 3.-2. století př. n. l. | Starozákonní řecký překlad |
| Jeremínova Vulgata | 400 | Latinský překlad, základ pro katolické překlady |
| Roku 1613 | Králický text | Opraven podle původních textů |
| 1851 | Knížecí arcibiskupská knihtiskárna | První významná česká tisková edice |
| 1909-2009 | Století moderního českého biblického překladu | Kritické zhodnocení jazykových trendů |
Deriváty současného přístupu v češtině ukazují, že překlady 20. století usilují o jasnější interpretaci textu a snahu o větší obecnou srozumitelnost, bez ztráty teologické přesnosti a bohatství tradičního katolického dědictví.