Starý zákon je delší a starší část Bible. Jedná se o sbírku posvátných židovských knih, kterou přejalo z židovství vzniklé křesťanství. Rozsah kánonu se mezi těmi, kdo Starý zákon užívají, liší. Židé uznávají 39 knih. Protestanté přejali židovský kánon, jak se ustálil okolo roku 100. Katolíci uznávají kánon rozšířený o deuterokanonické knihy, neboť vychází z alexandrijské židovské tradice, a považuje tak za závazných 46 spisů. Nejvíce knih má v kánonu Etiopská ortodoxní církev - 54. Označení Starý zákon je křesťanské a starý stojí jako doplnění k Novému zákonu, druhé části křesťanské Bible. Toto pojmenování je částečně problematické, jelikož svádí, aby bylo označení chápáno jako zastaralý zákon.
Základní struktura a původ
Podle klasického židovského dělení má Starý zákon 3 části: Tóra, Proroci a Spisy. Starý zákon vznikal v průběhu 1000 let. Nejstarší texty pocházejí z předmonarchického izraelského období, tj. před rokem 1000 př. n. l. Zápisy historie pořizovali praotcové na hliněné tabulky, které se dostaly až do rukou Mojžíšových. Ten z nich udělal soubor, opatřil vysvětlivkami, převedl jednotky, místní názvy a Boží jména do podoby obecně známé a doplnil soupis vyprávěním o Josefovi. Nejmladší texty byly sepsány v posledních staletí př. n. l. Starý zákon začíná vyprávěním o stvoření světa a pokračuje sledováním dějin židovského národa až do 2. století př. n. l. (makabejské povstání).
Knihy jsou výpravné, historické, výroky, vidění, úvahy, modlitby, písně apod. Je napsán z větší části hebrejsky, některé spisy aramejsky a v případě deuterokanonických knih řecky. Cílem většinou nebylo objektivně vylíčit historii, ale spíše ji interpretovat. Teprve po uchopení záměru textu je tedy možné přiblížit se skutečnému průběhu událostí. Starý zákon je mnohdy jediným pramenem židovských dějin. Mnohé knihy nebyly určeny pro literární užití, ale k určité příležitosti (liturgie, běžný život). Texty procházely dlouhým vývojem a ze začátku byly předávány ústně. Postupně vznikala potřeba texty zapisovat - zmínky o tom obsahuje i Starý zákon. Zároveň byl text ucelován - redakce, probíhající v 2. pol. 1. tis. př. n. l., textu dala konečnou podobu. Někdy též První kniha Mojžíšova, je první knihou židovské i křesťanské bible.
Kromě úvodního prologu (stvoření nebe a země) lze zbytek rozdělit do deseti oddílů, z nichž každý je uveden rodokmenem. Každý mluví spíše o potomcích daného uvedeného člověka. Prvních 11 kapitol tvoří po obsahové stránce zvláštní oddíl, neboť pojednává o pradějinách. Vypráví o stvoření světa, o stvoření člověka, o lidském pádu a o jeho vyhnání ze zahrady v Edenu. Další kapitoly vypráví příběhy patriarchů. Za patriarchy čili praotce Izraelského národa jsou považováni Abrahám, jeho syn Izák, vnuk Jákob a dvanáct Jákobových synů.
Rozlišují se různé cykly: Abrahámův cyklus; Izákův cyklus; Jákobův cyklus; vyprávění o Josefovi. Jednotlivé příběhy tvoří ucelený rámec. Bůh povolává Abraháma z Uru a posílá ho do kanaánské země, kterou mu zaslíbil. Abrahám se vydává na cestu a v zemi se usazuje. Jeho synové pak v této zemi žijí jako kočovníci. Vyprávění o Josefovi popisuje, jak ho jeho bratři prodali do egyptského otroctví. Josef se zprvu dostane do vězení, potom však díky svému daru vykládat sny vejde ve faraonovu milost a stane se správcem země, kterou zachrání od sedmiletého hladu.
O nich se hovoří v části věnované stvoření světa a prvotnímu hříchu. Adam není původně vlastní jméno, nýbrž obecné označení. Dle Bible spadá stvoření Adama a Evy do období před 6000 roky. Když Bůh stvořil Adama, chtěl pro něj vhodného pomocníka, a tak před něj přivedl všechna zvířata, ale ta mu nebyla rovná. Bůh usadil Adama a Evu do zahrady v Edenu, kde žili s Bohem. Avšak Adam s Evou se dopustili hříchu a byli ze zahrady vyhnáni. Jedli totiž z plodů stromu poznání dobra a zla, ze kterého jako jediného bylo zakázáno jíst.
V gnostickém učení se příběh o prvotním hříchu interpretuje odlišně. Had tedy, pokud Adamovi a Evě říká, že „budou jako Bůh“, pak je nenabádá ke zlému, ale pouze jim vyjevuje, kým skutečně jsou. Kain byl nejstarší syn prvních lidí Adama a Evy. Narodil se po vyhnání ze zahrady Edenu. Ábel je postava z biblické Genesis a koránu, druhý syn Adama a Evy. Kain se stal rolníkem. Přinesl Hospodinu obětní dar z plodů země. I Ábel přinesl oběť. Hospodin shlédl na Ábela a jeho obětní dar, ale na Kaina a jeho obětní dar nikoli.
Kain vzplanul hněvem. Hospodin se Kaina ptá po důvodech hněvu. Ubezpečuje Kaina, že i on bude pozdvižen, bude li jednat správně. Hospodin dále vysvětluje informace o hříchu. Hřích číhá ve dveřích. Když byl Kain se s Ábelem na poli, zabil ho. Potom vyslovil Hospodin kletbu, že bude Kain proklet ze země, která otevřela svá ústa, aby z Kainovy ruky přijala krev jeho bratra. Když bude Kain obdělávat zemi, již mu nevydá svou sílu. Kain bude na zemi bezdomovcem a tulákem.
Kain odpověděl, že trest je větší, než může unést. Hospodin mu řekl, že kdokoliv by ho zabil, přivodí si sedminásobnou pomstu. Kain odešel od Hospodina a pobýval v zemi Nódu na východ Edenu. Nestal se z něj ateista, stal se z něj člověk, který Hospodina zná, ale odešel od něj. Po nějakém čase poznal svou ženu. Ta mu porodila Enocha. Noe postavil loď o rozměrech 300 × 50 × 30 loket, tj. 135 × 22,5 × 13,7 m. Archa byla postavena z dřeva stromu gofer a potřena dehtem, aby nepropouštěla vodu.
Strom gofer bývá považován za cypřiš, který je vhodný ke stavbě lodí, protože je odolný vůči vodě a hnilobě. Noe měl přivést do archy ze všech živočišných druhů po dvou jedincích (samec a samice), z některých druhů po sedmi. Byla ohromná budova, která měla sahat až do nebe. Měla být postavena na místě nazvaném posléze Bábel, což je hebrejské jméno pro Babylón. Všichni lidé byli po potopě světa jednotní a mluvili společným jazykem. Rozhodli se postavit město a věž až do nebe, aby sebe oslavili a nikoli Boha.
Struktura a cíle vyprávění
Celkový smysl knihy je třeba chápat v rámci celé pětice Mojžíšových knih. V tomto kontextu pojednává o dějinách světa a o počátcích dějin vyvoleného lidu Izraele; o tom, jak lidstvo padlo a jak je Bůh začal vykupovat. Vše se soustřeďuje na příslib země daný Bohem Abrahámovi a na požehnání a dar potomstva. To vše se naplňuje na konci Deuteronomia a v knize Jozue.
V prvních 11 kapitolách jsou obsažena klíčová témata pro porozumění Pentateuchu, jako je hřích člověka, boží potrestání hříchu, pokračující boží milost navzdory hříchu člověka, boží smlouva s člověkem. Navzdory neposlušnosti a hříchu člověka Bůh nadále usiluje o vztah s člověkem. Konec knihy se už nezaměřuje na celý svět, ale na rodinu Abrahámovu a na souvislosti národa Izrael se sousedícími národy.
Ovšem vyvolení národa Izrael není samoúčelné, Bůh jedná s jedním národem, aby z toho měly užitek všechny národy. To je vidět např. Někdy též 2. Obsahuje popis konstitutivních událostí izraelského národa. Zde si Bůh z izraelského lidu učinil „svůj lid“ a začal plnit přísliby patriarchům.
Spadají sem příběhy o Mojžíšově narození, o tom, jak byl vložen do rákosového košíku a vyloven faraonovou dcerou, o snaze Mojžíše přesvědčit faraona, aby propustil izraelský lid, o deseti egyptských ranách, kterými Bůh Egypt stíhal za držení izraelitů v otroctví, o pesachové večeři, pobití všech prvorozených v zemi a vyjití z Egypta, o přechodu Rudého moře suchou nohou.
Stěžejními událostmi druhé části Exodu je příchod k hoře Sínaj a darování Tóry. Mojžíš vystupuje k Bohu na horu, kde dostává desky zákona, které obsahují první verzi desatera. Vyprávění o událostech pod horou Sínaj obsahuje také epizodu o nevěře Izraelitů, kdy si Izraelité pod vedením Áróna ulili zlaté tele a klaněli se mu jako Bohu.
Po tomto porušení smlouvy Mojžíš rozbíjí desky zákona. Lid je potrestán, Mojžíš znovu vystupuje na horu, dostává nový opis zákona a smlouva mezi Bohem a Izraelem je obnovena. V Exodu existují dvě stěžejní události: vyjití z Egypta a smlouva na Sínaji.
Vyjití se koncentruje do vyprávění o pesachové večeři, které je popisováno tak, aby zdůraznilo boží milost a moc, jeho zásah ve prospěch svého lidu a také aby osvětlilo stávající slavení velikonočního svátku, který se od té doby slaví. Pesach a vyvedení Izraele z Egypta, se pro židovství stalo jednou ze stěžejních událostí dějin. Jeho každoroční památka má připomínat velké boží skutky, které vykonal pro svůj lid, a vlít naději, že se Bůh bude nadále o svůj lid starat.
Smlouva na hoře Sínaj a dar zákona je cílem vyjití z Egypta. Je to zde, kde pod dojmem velkých božích zásahů lid přijímá Hospodinovu svrchovanost a zavazuje se jej ctít jako svého jediného Boha. Někdy též nazývána 3. Jak samotné praktické příkazy regulující obětní a kultovní řád v chrámu, tak celková teologie knihy odpovídají Kněžskému kodexu.
Jedná se o zdůraznění stvoření a kultu coby účasti na něm, obřízky a slavení Velikonoc. Veškerý obsah je promítnut do doby putování Izraele pouští z Egypta do země zaslíbené. Někdy též nazývána 4. Kniha navazuje na události Exodu, právní kodexy též na Leviticus. Teologicky představuje Izrael ideální komunitu, kterou stmelují jasně definované náboženské a sociální struktury.
Na knihu měli vliv kněží, neboť zdůrazňuje teokratické principy - Boží zásahy do života společenství, kterou Boží přítomnost provází, hierarchické uspořádání, v jehož čele jsou kněží jako členové Áronova domu. Izrael jako komunita je prezentován jako kultovní společenství seskupené kolem Božího stánku, který zastupuje chrám. Vůdci lidu jsou kněží vedení Mojžíšem a Áronem, kteří jsou výhradními prostředníky mezi Bohem a národem.
Po cestě se lid musí vypořádat s nepřátelstvím okolních národů a s pouští - obojí se stává pokušením vrátit se do Egypta. Tato pochybnost Izraele je příčinou, že odmítne vstoupit do zaslíbené země, když už stojí na hranicích, a dovede k pochybnosti i Mojžíše, který je potrestán tím, že mu nebude dovoleno vstoupit do zaslíbené země. Velkou část kapitol 15 - 19 zabírá polemika o náležité a právoplatné vedení lidu a prostřednictví mezi ním a Bohem.
Postupně je některými rebely zpochybňováno vedení Mojžíšovo a velekněžství Áronovo. Bůh se staví na stranu Mojžíše a Árona a dokazuje, že si je vyvolil. Někdy též nazývána 5. kniha Mojžíšova. Vypráví o východu Izraelitů z Egypta, o jejich putování pouští do zaslíbené země a o obdržení Zákona od Boha na hoře Sinaj.
V Deuteronomiu se Izrael nachází v moabské pláni, kde k němu má Mojžíš poslední proslov těsně před tím, než zdálky spatří zaslíbenou zemi a zemře a na hoře Nebo. Kniha tedy nemá děj, jejím obsahem je „opakování“ Zákona. Mojžíš lidu opakuje, co se událo na jejich cestě od hory Choreb až na moabskou pláň a připomíná jim znovu celý Zákon, který tam tehdy dostali od Boha. Uzavření smlouvy s Bohem, která je oboustranně podmíněná.
Bůh si vyvolil Izrael za svůj lid a dal mu zákon; úkolem lidu je zůstat tomuto zákonu, a tedy Bohu, věrný. Pokud lid zákonu nedostojí, Bůh jej opustí. Zdůrazňování Božího daru a iniciativy. Opakuje, že země, úroda, blahobyt, to vše je nezasloužený dar Boha Izraelitům, na který by jinak neměli nárok.
A připomíná, že Bůh vyvedl Izraelity z Egyptského otroctví a dal jim svobodu a zemi. Odpověď se odráží v zachovávání zákona, který však není kultický, jak tomu bude později, ale sociální. Kniha klade zákoník a celý text do Mojžíšových úst, ale ve skutečnosti se obrací na Izraelity 7. století př. n. l., aby je přiměla k obnově náboženské věrnosti svému Bohu a tím odvrátila hrozící katastrofu.
Je zde popsána doba 14.-12. stol. př. n. l. Popisuje vyslání dvou zvědů do Jericha a zázračné přejití řeky Jordán. Bůh vody zastavil jako hráz proti proudu a dolní vody odtekly do moře. Izraelský národ přešel přes řeku po suché zemi. Prvním městem, které Izraelité dobývají, je Jericho. Jozue dostal od Boha pokyny k jeho dobytí.
Měl s vojskem 6 dní pochodovat jednou denně okolo města s průvodem kněží, kteří troubí na beraní rohy a nesou truhlu smlouvy. Sedmý den mají obejít město sedmkrát a nakonec mají všichni válečníci křičet válečný pokřik. Přitom se zdi Jericha zhroutí a vojáci vtrhnou do města. Další město je Aj. První tažení končí neúspěchem. Ajští muži obrátí na útěk 3000 izraelských vojáků.
Izraelité ztratili Boží vedení, protože se mezi nimi našel zloděj. Teprve, když byl odhalen a potrestán, Bůh Izraelitům opět žehná a zjevuje jim novou strategii, která vede k dobytí města. Zprávy o vpádu Izraelitů do Kanaánu se rozšíří a řada kananejských království se spojí proti Jozuovi. Jen Gibeonité uzavrou s Jozuem mír.
Město Gibeon je chráněno Božím zázrakem, když z nebe začnou na nepřátele padat veliké kroupy a zabijí víc nepřátel než vojáci. Aby byli zničeni všichni nepřátelé, Bůh zastaví Slunce. Země je rozdělována losem. Levité slouží pro Izrael jako kněží a učitelé. Levitům je vyhrazeno 48 sídelních měst. Šest z nich je označeno jako útočištná města a může v nich najít ochranu ten, kdo neúmyslně zabije člověka.
Jozue připisuje zásluhu za vítězství Bohu. Vybízí Izraelity, aby dodržovali zákon, který dostali od Mojžíše. Varuje před falešnými bohy a před modlářstvím. Izraelité dostali od Boha příkaz vyhladit původní pohanské obyvatele Země zaslíbené. Kananejci uctívali boha Baala, který byl krutý a nemravný.
U Kananejců tkvělo uctívání v tom, že se bezuzdně oddávali nemravnosti v přítomnosti svých bohů, což bylo náboženským rituálem, a dále v tom, že zabíjeli své prvorozené děti, aby je obětovali bohům. Měla civilizace tak odporně zvrácená a brutální právo na existenci?
Popisuje tu část dějin Izraele, kdy se Izrael usídlil v zaslíbené zemi Kanaánu, ale ještě neměl krále. V této době se řídil každý rod sám, jen v případě nouze, kdy na některý z izraelských kmenů dolehl nepřítel, se objevili soudci, lidé, kteří se stali vůdci kmenů a vedli je do boje proti nepříteli.
Mezi soudce se řadí i ti, kdo lid spravovali v době míru, a to i ženy. Tato doba spadá do konce 2. tisíciletí př. n. l. Schéma většiny příběhů je stejné: Bůh dal lidu zem a vyžaduje za to jeho věrnost. Ale lid od Boha odpadl a začal sloužit jiným bohům. Proto jej Bůh vydal do moci okolních národů.
Když tyto národy začaly lid utiskovat, volal k Bohu o pomoc. Bůh mu tedy odpověděl, a tak se narodila zvěst o vyvedení a smlouvě.
Jazyk, literární formy a inspirace
Řada textů Starého zákona vznikala v různých literárních žánrech: prology, kroniky, písně, žalmy, moudrostí výroky a prorocké texty. Žalmisté a proroci se stali inspirací pro pozdější literární i teologické tradice. Vypravěč vypravěč všudypřítomný a vševědoucí autorský, pravděpodobně muž, neprojevuje svůj vlastní názor; vypravěč ve Starém zákoně bývá většinou externí. Postavy Hospodin - nepochopitelný, blízký i vzdálený - s člověkem (Lotem) má dobrý vztah, na rozdíl od jiných bohů té doby není k lidem zlý, trestá hříšné a milosrdně toleruje spravedlivé. Lotova žena - zvědavá.
Vyprávěcí způsoby zahrnují er-formu, přímou řeč a různorodé literární postupy. Typy promluv zahrnují přímou řeč a er-formu ve vyprávěcím stylu. Nejznámější překlady a jejich vliv na jazyk a kulturu: latinský Vulgata, staroslověnština Cyril a Metoděj, čeština Biblia kralická a další.
Starý zákon ovlivnil literaturu i výtvarné umění; bývá považován za zdroj inspirace pro malířství a sochařství během středověku i v následujících stoletích.
#5 Preromantismus | Literatura, filosofie, umění | České národní obrození (Čtenářský deník Maturita)
Významné příběhy a jejich literárně-teologické vrstvy
Příběh o Adamovi a Evě klade důraz na stvoření člověka, jeho vztah k Bohu a křivdu prvotního hříchu, a vyvolává otázky o svobodě vůle a předurčení. Kain a Ábel představují konflikt mezi obětními dary a Boží preferencemi, a rozvíjejí témata spravedlnosti, vině a trestu. Josefův příběh v Egypte ukazuje Boží prozřetelnost a zázrak zachování rodiny v obtížných dobách.
Exodus a Sinajská smlouva formují teokratickou identitu Izraele a definují vztah mezi Bohem a jeho lidem skrze zákon a kultické praktiky. Deuteronomium vzbuzuje reflexi o věrnosti a závazku k Zákonu v kontextu výzvy k obnově náboženské víry.