Tradice připisuje Tóru jedinému autorovi - Mojžíšovi. Moderní biblická věda však odhalila nejméně čtyři různé prameny z různých staletí, jejichž autoři psali odlišným jazykem, z různých míst a s různými záměry. Z 24 knih hebrejské Bible patří mezi nejstarší pět základních knih Tóry: Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium, souhrnně označovaných jako Pentateuch. Vyprávějí o stvoření světa a dějinách židovského národa až do jeho příchodu do Zaslíbené země. Židovská i křesťanská tradice připisuje tyto texty jedinému autorovi: Mojžíšovi, patriarchovi, který vyvedl Izraelity z Egypta a jemuž Bůh podle Knihy Exodus zjevil Tóru.
Jenže už v prvních staletích křesťanského letopočtu někteří pochybovali, zda Mojžíš skutečně napsal všech pět knih Tóry. Existují totiž pasáže, které jeho autorství příliš nepodporují - třeba ta v Deuteronomiu, kde Mojžíš líčí vlastní smrt: „Mojžíš, Hospodinův služebník, tam zemřel v moábské zemi, jak Hospodin řekl." Ještě výmluvnější je věta z Knihy Numeri, která by z Mojžíšova pera působila hluboce ironicky: „Mojžíš byl velmi pokorný, pokornější než kdokoli jiný na celé zemi."
Další zvláštnost: v celé Tóře se některé epizody vyprávějí vícekrát, přičemž se liší důraz i detaily - jako by někdo zkombinoval různé verze od několika vypravěčů. Kniha Genesis například obsahuje dvě verze smlouvy, kterou Abraham uzavřel s Bohem, aby si zajistil četné potomstvo a novou zemi k životu. Jedna z nich, v 17. kapitole, zdůrazňuje, že k zpečetění smlouvy Bůh přikázal obřezání; v dřívější verzi vyprávěné v 15. kapitole se o obřízce nemluví. Nadcházející narození Izáka je rovněž ohlášeno dvěma způsoby.
Někdy se práce více než jednoho autora prolíná v témže vyprávění. Nejzřetelnějším příkladem je příběh Noema a potopy. Verše se rozcházejí v detailech ohledně počtu zvířat, která mají vstoupit do archy, i v tom, zda byl vypuštěn havran, nebo holubice.
Rozbor původního hebrejského textu navíc odhaluje velmi odlišné styly, výrazy a vývojové fáze jazyka. Zvláště nápadné je to v pasážích psaných archaickou formou hebrejštiny. Ačkoli oprávněné pochybnosti existovaly dlouho, prvním moderním myslitelem, který se otevřeně postavil proti Mojžíšovu autorství Pentateuchu, byl anglický filosof Thomas Hobbes ve svém traktátu Leviathan z roku 1651. O století později, v roce 1753, navrhl Jean Astruc existenci dvou různých autorů v Knize Genesis, a v roce 1780 Eichhorn rozšířil tento závěr na celý Pentateuch.
Dokumentární hypotéza Julius Wellhausena z roku 1878 rozkládá Tóru do čtyř pramenů: Jahvisty (J), Elohisty (E), Deuteronomia (D) a kněžského pramene (P). Tyto čtyři tradice vznikaly v rozmezí šesti staletí a byly definitivně sloučeny po babylonském exilu, pravděpodobně za Ezry po roce 457 př. n. l. Podle Wellhausena lze nejstarší vrstvu Tóry rozpoznat podle několika znaků: Boha označovaného jménem Jahve, zakázaného vyslovování jména podle Exodu, geografické zasazení událostí kolem Jeruzaléma a judských hor, a protagonisty 12 kmenů Ruben, Šimeon, Levi a Juda.
Jahvista (J) a Elohist (E) vytvářejí dva odlišné pohledy na stejná vyprávění, s rozdíly v detailu i v pojmenování. Ze severního Izraele pramení E, které líčí události v jiném kontextu a často odlišně pojmenovává místní sídla a hrdiny; J pak vypráví na území Judy a Jeruzaléma. Mezi J a E se objevují paralelní vyprávění, která se liší detaily a perspektivou vyprávění.
Prototypický svět Mojžíšův v J a E má své varianty: v J je hore Sinaj, v E se hovoří o Chorebu jako o místě zjevení. Od dob Šalomounových byla archa obsahující Desky zákona uložena uvnitř chrámu. Prameny E obsahují některé epochální detaily a tradici, která mohla pocházet z Šíla, odkud Mojžíš bývá spojován s Levity. E zdůrazňuje význam Mojžíše a kritiku Árona, zatímco P klade důraz na kněžský řád a rozlišuje mezi čistými a nečistými zvířaty.
Mezi 6. a 5. stoletím př. n. l. došlo k úpravám rámce Tóry: Jeruzalémské chrámové kruhy doplnily J a E o P-pramen; vznikla tzv. „kněžská“ vrstva. Tato doplněná skladba Zákona se týká hlavně rituálů a pravidel čistoty. Vrátil se i Jahvismus a Elohismus v různém časovém období. Židovská Bible se dělí na Tóru (Pentateuch), Proroky (Nevi'im) a Spisy (Ketuvim).
Absolutní změnou byl rok 622 př. n. l., kdy za Jóšijášova panování byla objevena nová část Zákona, která byla předložena jako Mojžíšových řečí; zbytek Tóry tvoří slova, která mu Bůh nadiktoval. Později se rozšířily doplňky a výklady, které definují, co znamená „kněžský“ pramen a jaký význam měl Jeruzalém pro posvátné texty. Záhada Starého zákona tak zůstává živá i díky fragmentaci a zpracování textů v průběhu staletí.
Napsal Mojžíš Tóru? Rozhovor s Dr. Joelem Badenem
Textové vrstvy a hlavní prameny Starého zákona
Jahvista (J) vypráví s důrazem na Jahve jako Boha spásy a s geografickým umístěním kolem Jeruzaléma; Elohisté (E) často používají jméno Elohim a umísťují děje do severního Izraele; Deuteronomium (D) a kněžský pramen (P) přidávají další vrstvy a rituální pravidla. Zásady P zahrnují rozlišování mezi čistými a nečistými zvířaty a zdůrazňují roli Árona. Při syntéze do jedné knihy se zrodil Pentateuch, který následně prošel složitým redakčním procesem v období po exilu a v období perských dynastií.
Proměny v průběhu času jsou zvláště patrné v knihách Tóry, jejichž oddíly lze vysledovat k různým autorům a historickým okamžikům. Translaté Sedm lamp: Septuaginta byla starořeckým překladem Starého zákona z 3. století př. n. l., která zahrnula i některé apokryfní spisy; později byla rozšířena latinská Vulgáta, která se stala základní autoritou pro středověk. Z hlediska slohových i jazykových znaků lze identifikovat stopy různých pramenů, které se v textu navzájem prolínají.
V moderní době se teoreticky rozvíjela textová kritika i papyrologie, která odhaluje, že Nový zákon byl psán řecky a že některé papyry Novejho zákona mohou mít dataci do 1. století n. l. Při pohledu na Starý zákon se ukazuje, že nejstarší hebrejské texty vznikaly na papyrusových a pergamenových svitcích a že Septuaginta a Vulgáta představují dva hlavní translační mosty do různých kultur a dějin křesťanské i židovské tradice.
Na závěr lze konstatovat, že Starý zákon je souborem textů vzniklých v průběhu několika tisíciletí a různých regionálních kultur. Jeho kanonické uspořádání a jazykové vrstvy ukazují na složitý proces, který vyústil v dnešní podobu Tóry a jejích doprovodných spisů. Z pohledu čtenáře zůstává významné pochopení, že starověké zákonodárství a teologie se vyvíjely paralelně s formujícími se tradicemi vyprávění a literárních žánrů.
