V Božích věcech byl Štěpán velmi pilný a směle vyznával svou víru. Někteří z řečí kravských škol Libertinských, Cyrenenských, Alexandrinských a těch, kteříž byli z Cilicie a Azie, s ním hádali se, ale nemohli odolati moudrosti a Duchu, kterýž mluvil. Štěpán mluvil nejen v moci Ducha svatého, ale bylo patrno, že se dobře vyzná v proroctvích a že je zběhlý ve všech otázkách zákona. Obratně hájil pravdy, jež zastával, a dokonce potřel své protivníky. Kněží a knížata, kteří byli svědky zázračného projevu moci, jaká jej provázela, roznítili se velikou nenávistí. Štěpán byl chycen a uveden k výslechu před veleradu.
Z okolních krajin byli pozváni učení Židé, aby vyvrátili důkazy, jež obžalovaný Štěpán hlásá. Dozvíme se, že Saul z Tarsu sehrál hlavní roli ve Štěpánově výslechu. Vynaložil všechnu svou výřečnost a použil rabínské logiky, aby přesvědčil lid, že Štěpán hlásá klamné a nebezpečné učení; ve Štěpánovi však měl protivníka, který dobře porozuměl Božímu úmyslu, aby se evangelium rozšířilo mezi ostatní národy. Štěpán věřil v Boha Abrahama, Izáka a Jákoba a byl přesvědčen o správnosti předností Židů, ale jeho víra měla širší obzor: nadešla doba, kdy praví věřící budou chválit Boha všude, po celém světě, v duchu a pravdě. Kněží a knížata nebyli schopni odolat jeho mírné, usvědčující moudrosti, i když se násilně protivili. Plně otevřeli stavidla své nenávisti a rozhodli se Štěpána odstranit a zastrašit jiné od přijetí Kristovy víry.
V hluku a neklidu bylo vyšetřování rozšířeno. Byli najati falešní svědkové, aby svědčili, že vyřkl rouhavá slova proti Chrámu a zákonu. Tvář Štěpánova, když stanul před svými soudci, rozzářila se posvátným leskem a „všichni, kteří seděli ve veleradě, na něj hleděli a viděli, že jeho tvář je jako tvář anděla“. (Skutky 6,15) Na otázku, zda je pravdivé nařčení proti němu, zahájil Štěpán svou obhajobu jasným a zvučným hlasem, který se rozléhal celou radní síní.
Ve svém projevu vyložil dějiny vyvoleného národa Božího, prokázal, že dokonale zná židovské zřízení a jeho duchovní smysl, jak ho zjevil Kristus. Počav od Abrahama, prošel celými dějinami z pokolení na pokolení a vzpomínal na důležité události izraelského národa až k Šalomounovi, přičemž použil k obhajobě nejvýmluvnější body. Uvedl slova Mojžíšova, která předpovídala příchod Mesiáše: „Proroka z prostředku tvého, z bratří tvých, jako já jsem, vzbudí tobě Hospodin Bůh tvůj; jeho poslouchati budete.“ (Dt 18,15)
Vyznal svou věrnost Bohu a židovské víře a ukázal, že zákon, v němž Židé vidí svou spásu, nemůže Izraeli zajistit spásu před modlářstvím. Poukazoval na propojení Ježíše Krista s celými židovskými dějinami a na to, že chrámové architektury nemohou vystavit Boží přítomnost. Když Štěpán dospěl k tématu proroctví o chrámu a slovech Šalomounových a Izaiáše, kněz náhle roztrhl roucho, což bylo pro Štěpána znamením, že jeho hlas bude brzy umlčen.
Když viděl odpor, obrátil se k rozzuřeným soudcům a zvolal: „Vy tvrdošíjní a neobřezaného srdce i uší, vy jste se vždycky Duchu svatému protivili, jakož otcové vaši, tak i vy. Kterému z proroků otcové vaši se neprotivili? Zmordovali zajisté ty, kteří předzvěstovali příchod spravedlivého tohoto, jehož vy nyní zrádci a vražedlníci jste.“ Po těch slovech kněží a přední mužové zlostí bez sebe vyrazili na Štěpána; dravá zvěř by jim záviděla jejich kruté tváře. Štěpán byl ale plný Ducha svatého, uprostřed hnusu svědků nepřátel, a své poslední svědectví vydával s klidnou tváří a odpuštěním pro své mučitele.
Kamenná smrt Štěpánova byla vyvrcholením jeho služby: světci složili svršní pláště k nohám mladého Šavla, který později vstoupil do dějin jako Pavel. Tou věcí si byl vědom i Saul, který se stal později významnou postavou v křesťanské historii. Mučednická smrt Štěpánova zapůsobila na církev: jeho svědectví a odpuštění byly světlem pro první křesťanskou komunitu a posílily ji v pronásledování a šíření evangelia.
Štěpánův příběh má více vrstev: diakon, který rozděloval potravinovou pomoc, kterého Židé obvinili z rouhání, který vyhlašoval Krista, a který zemřel jako první mučedník. Z jeho vzoru vychází poznání, že skutečná síla spočívá v lásce, odpuštění a věrnosti Kristu, i když čelíme nenávisti a násilí. Před našimi očima se odvíjí apokalyptická a zároveň intimní postava Syna člověka, který stojí po Boží pravici a přijímá věrné svědky do nebeského otisknutí.
V kontextu vánočních a mučednických tradic se ukazuje, že současné svátky mají společného jmenovatele: pastýře, mudrce a Světce, kteří hledí k tomu samému Králi. Štěpánův příběh ukazuje, že svědectví víry a odvaha čelit utrpení nejsou jen minulostí, ale relevantní výzvou pro dnešek: odpouštět, milovat nepřátele a zůstávat ve světle Kristově slávy i tváří v tvář krutosti. V dlouhé historii církve je Štěpán symbolem prvního mučedníka, který i ve smrti zůstává věrný Kristu a modlí se za své trýznitele.
MUŽ, kterého vidíš, jak klečí na zemi, je Ježíšův věrný učedník Štěpán. A v okamžiku, kdy na něj padají kameny, zůstává jeho srdce plné odpuštění: „Pane Ježíši, přijmi ducha mého.“
O Štěpánovi se dozvídáme hlavně z Skutků apoštolů. Poprvé se objevuje ve Skutcích 6,5, kde byl vybrán jako diakon spolu s dalšími, plný víry a Ducha svatého, a byl uctíván pro své kazatelské dary. Poté v 6,8-10 Lukáš zaznamenává jeho moudrost a misi. Kamenování a jeho závěrečná slova jsou popsány ve Skutcích 7,57-60. Tam se odbudou jeho poslední okamžiky a modlitba za odpouštění pro jeho vrahy.
Štěpánova smrt má také širší teologický význam: ukazuje propojení křesťanského svědectví s Kristovým utrpením a odkazuje na nutnost otevřenosti Duchu svatému, aby evangelium mohlo expandovat. Tím se potvrzuje, že odpuštění a víra jsou klíčovými prvky křesťanského života, i když čelíme zkouškám a pronásledování. Po smrti Štěpána byl Saul z Tarsu zvolen členem velerady a stává se nástrojem v satanově plánu - ale nakonec zahájí cestu větší církve, které bude sloužit a šířit Krista napříč národy.
Shodně s postoji církevního učení o modlitbě a odpuštění, je důležité připomínat, že skutečná moc vychází z lásky a Boží milosti. Také v dnešní době slouží Štěpán jako vzor pro vzájemnou toleranci a odvahu khlasit evangelium i tváří v tvář odporu. Díky jeho příběhu můžeme porozumět, že křesťanská víra není jen souhrn věrouk, ale žité svědectví a životní volba k následování Krista až do konce.