pravdě adventní výzva - být připraven, něco očekávat. Každým okamžikem může přijít nějaká změna. Ten text sice mluví o tom, že služebníci budou prostě vzhůru, ale je nám jasné, že „být připraven“ je něco víc, než „být vzhůru“. Ty hořící lampy a přepásaná roucha, za tím už se skrývá nějaká činnost. Protože je to podobenství, tak je jasné, že to má být tak nějak podobné nám. No a není zas tak složité uhádnout, kdo je kdo. Pán, to je Pán Ježíš a služebníci jsme my. To my máme být bdělí, my máme být připraveni, aby nás Pán nezastihl jak spíme. Řekl bych, že každý z nás někdy spí. Dokonce i Pán Ježíš spal, máme to v Bibli zapsané. Takže pozor! Ten spánek, to je opět obraz! A to obraz nečinnosti, lenošení, obraz pro zapomnění na svěřený úkol. Člověk ví, co by měl dělat, ale nedělá to. Nebo dokonce dělá něco špatného. Za tím spánkem se skrývá i to, co jsme slyšeli v prvním čtení jako „skutky tmy“ - hýření, opilství, nemravnost a bezuzdnost, sváru a závist… To všechno jsou věci, které dělá člověk, který duchovně spí. Ale nastal čas, kdy je potřeba z tohoto spánku procitnout. Pán přeci přijde co nevidět. Ti sluhové z podobenství dostali za úkol čekat na svého Pána. Jenže ono takové čekání je někdy velmi otravné. Jeden neví, co by dělal. A jak čas běží, je to stále horší a horší. Ze začátku to docela jde. Člověk je docela dobře bdělý a noční samota čekajících na stráži ještě netrvala tak dlouho. Protože Pán přijde co nevidět, nastává první bdění, které Ježíš ve svém podobenství zmiňuje.
V obrazné řeči podobenství zůstává důležité poselství: my, církev, slyšíme Ježíšova slova, protože jsme služebníci čekající na Pána. A toto čekání se netočí jen kolem zimní noci v táboře či vojenské hlídky; týká se každodenního života víry, uprostřed roku a života. Nejtěžší bdění nastává uprostřed let a v prostřední době, kdy slunce vychází pomalu a duchovní bdělost přichází s největší námahou. Ve Zjevení Janově, v listu Efeským, vidíme paralelu: vytrvalost a úsilí, ale i varování před ztrátou původní lásky k Bohu. (Zj 2,2n)
Nauka mění naše představy o „mládí“ a „dospělosti“. Na začátku cesty víry bývá nadšení a jasné cíle; nově obrácení věřící spoléhají na Boží blízkost a slova, která je vedou. Postupem času však starší a zkušenější vnímají svět jinak: oceňují vztahy, pravdivost a tiché věci života víry, které materialismus a honba za majetkem nemohou nahradit. A spolu s mladými ve víře i starší vyhlížejí příchod Pána. Čas se krátí, a i když přichází pocit, že „čas všechno urovná“, skutečnost je, že Pán může přijít kdykoliv a vyžaduje připravenost.
Ale jak se vyrovnat s prostřední dobou, druhým a třetím bděním? Dospělí, ani mladí, ani staří, často zapomínají na duchovní bdělost. Někdy se domníváme, že kostel je pro děti a pro důchodce; dospělí jsou zaneprázdněni prací a svěření víry do pozadí. Zádrhel není v tom, co člověk potřebuje, ale co zvládá a na co má sílu. V této „prostřední době“ je největší zkouška. Druhá a třetí noční hlídka patří k nejdelším a nejnáročnějším, kdy člověk často ztrácí očekávání a nechce nic nového slyšet. Život staršího člověka se někdy podobá rezervám: víra zůstává, ale bez nového impulsu a bez nečekaného naděje.
„Ať jsou vaše bedra přepásána a vaše lampy hořící!“ Ježíš vyzývá každého. Plášť, který se dá na spaní, musí být připraven tak, aby nebránil chůzi; lampy musí být čisté, plné oleje a s dostatečným knotem. Do lampy je potřeba průběžně dolévat olej, aby nezhasla, protože Pán přijde co nevidět. Na svatbě, kterou vítáme, ale Pán může přijít kdykoli; tedy je potřeba sáhnout po lampě a vyjít ven do světa. V této chvíli je Pán na svatbě, ale nevíme, jaké svatbě přesně šlo. Pokud Pán Kristus přijde druhýkrát, nebudeme čekat na to, aby někdo jiný vyřizoval věci za nás. Svatba, o níž mluví Ježíš, není pro nás lhostejná; to je svatba, kterou Bůh připravil pro svou církev. Nevěstou není nikdo jiný než církev a my, služebníci, jsme těmi, kdo mají být připraveni.
A tady text pokračuje: pokud budeme dobří a věrní služebníci, budeme bdít a čekat až do blížícího se příchodu Páně. Blaze nám, když Pán na nás zřídí významnější úkoly v domě Božím. Tato adventní výzva nás vybízí být připravenými a něco očekávat. Obrátka z příběhu ukazuje, že Pán může přicházet kdykoliv a my musíme být připraveni, abychom nebyli překvapeni usnutí a neviděli, co se děje. Text z reality Braníka pak doplňuje, jak se kázání i sborová činnost prolíná s kulturou a komunitou: interiér kostela, rekonstrukce, Den Noci kostelů a programy pro děti, mládež i dospělé.
Evangelický kostel v Braníku, postavený v roce 1948 jako provizorium, dnes slouží jako dynamická komunita. Dostavba a přístavba, včetně apsidy a nového charismatického zázemí, spolu s obdivuhodnou hudební tradicí a otevřeným svědomím pro komunitu ukazují, jak duchovní život může prosperovat i v moderním světě. Festival autorské tvorby, školní programy, modlitební setkání a bohoslužby - to vše ukazuje, že kostel není jen místo modlitby, ale živý prostor sdílení, vzdělávání a podpory.
V této souvislosti je důležité si uvědomit hlavní poselství kázání Jaroslava Pechara: připravovat se na Pánův návrat znamená činit Boží práci dnes, nepřestávat věřit a milovat, a vnímat milost Boží jako studně života a milosti, která nikdy nevysychá. Tímto způsobem se adventní výzva naplňuje: být bdělý, mít lampu plnou oleje a být připraven na hostinu nebeského Krále.
