Svatý Václav je historickou a ikonickou postavou české země, jehož životní pouť se odehrávala na přelomu 9. a 10. století. Byl vnukem Bořivoje I. a Ludmily, a díky výchově babičky Ludmily získal základní zásady křesťanského životního stylu a moudrosti, které formovaly jeho panovnický postoj. Ta, jako matka jeho otce Vratislava I., mu pro život dala cennější výbavu než jeho vlastní Drahomíra, učila ho ctnostem a rozvaze.
Václav z dospívání vstoupil do role panovníka, který chránil český národ před nepřátelským podmaněním a usiloval o mravní i kulturní povznesení Čech. Mezi jeho významné ctnosti patřila silná vůle, hluboká zbožnost a mírumilovnost; svým příkladem vedl lid z pohanského prostředí ke křesťanskému životu. Mnich Kristián o něm napsal: „Byl dokonalý ve víře, neboť všem chudým činil dobře, nahé odíval a hladové sytil.“
Podle tradičního podání se Václav narodil kolem roku 907 ve Stochově u Libušína, západně od Kladna. Někteří specialisté se domnívají, že to bylo dříve; antropolog Vlček na základě zkoumání jeho ostatků usoudil již na rok 895. Byl nejstarším synem Vratislava I. a Drahomíry, měl šest sourozenců - bratry Boleslava a Spytihněva a ze čtyř sester známe pouze jméno Přibyslavy. O výchovu křesťanskou se zasloužila zejména babička Ludmila; na Levém Hradci se učil slovanskému písmu a na hradě Budči se od kněze Učena vzdělával v latině, čímž získal potřebné vzdělání pro styk s německými sousedy.
Otec Vratislav I. zemřel 13. 2. 921, a Václavovi tehdy mohlo být kolem čtrnácti let. Matka Drahomíra převzala vládu a v září téhož roku přišla o milovanou babičku, která byla zavražděna na Tetíně. Ostatky babičky Václav přenesl na Hradčany k sv. Vlády, s účastí řezenského biskupa Michala. Václav se ujal vlády roku 925 a ihned se snažil o nápravu nepořádků a o nábožensko-kulturní povznesení země. Regentské období Drahomíry provázely útoky na Přemyslovská panství a již v roce 922 Bavorský vévoda Arnulf podnikl válečnou výpravu do Čech, zřejmě na popud Radislava Zlického.
Legenda vypráví o střetu s radislavským odpůrcem u dvorce Žitomíř, který stál na významné obchodní stezce. Václavovu statečnost a zázrak vítězství popisuje Dalimilova kronika; podle ní Václav před bitvou vyzval Radislava k souboji a spatřil nad Václavovou přilbou kříž a kolem něj dva anděly. Nepřemožený boj uvěřil, že zvítězí, a Radislav žádal odpuštění. Křesťanský způsob vlády Václava, jeho spravedlivé zacházení s neukázněnou šlechtou a snahy o nápravu, vyvolávaly odpor uvnitř země, zvláště po vyjednávání s králem Jindřichem I. a s arcibiskupstvím u Ptáčníka.
Na počátku války s Němci v 9. a 10. století zřejmě i Radislav stál po jejich straně; Jindřich I. vtrhl roku 929 s Arnulfem Bavorským. Spojená německá vojska oblehla Prahu a Václav reagoval opatrným vyjednáváním. Vládu nad zemí si Václav udržel díky dohodě, která zahrnovala roční odvádění 500 hřiven stříbra a 120 volů, poplatek, který Češi odváděli již za prvních Karlovců. Příběh z doby, kdy Jindřich svolal radu knížat, ale Václav se zdržel kvůli modlitbě, ukazuje jeho důraz na duchovní aspekty života spolu s trojným ohrožením ze strany Jindřicha a Maďarů.
Václav budoval rotundu sv. Víta na Pražském hradě a získal od Jindřicha I. darovat rameno sv. Václava. Snažil se o založení českého biskupství; provincie byla tehdy pod biskupem v Řezně. Nedostatek kněží řešil vysíláním kněží z jiných zemí a osobně se zapojoval do přípravy obětních darů pro mši. Fr. Palacký v Dějinách národa českého uvádí, že Václav tajně chodil do polí a vinic, staral se o žály, pšenici a sbíral hrozny pro hostie a víno; konal skutky milosrdenství i za noční doby. Někteří šlechtici plánovali odstranit takového knížete a obrátili se na Boleslava.
Václav byl zavražděn 28. září roku 935 ve Staré Boleslavi družiníky Hněvsou, Tirem a Čestou, bratrem Boleslavem, který po něm vládu přijal. Boleslav nechal Václavovy ostatky údajně přenést do Prázdného chrámu Sv. Víta a Václav byl pohřben ve své rotundě. Uctívání svatého Václava se rozšířilo nejen v Čechách, ale i v zahraničí: v Řezně, Itálii, Polsku a dalšími kraji. Krátce po Václavově smrti vznikly první svatováclavské legendy v Bavorsku; romaní a martyrologia uvádějí jeho jméno. Zbožnost a státní význam svatého Václava vedou nejen k úctě v katolickém světě, ale i k symbolické ochraně a legitimaci českého státu.
Václav se objevil na mincích již za vlády Oldřicha a jeho ikona byla zobrazována na pečetích a v umění s atributy - přilba, meč, štít a kopí. Přilba bývá známá jako šišák, a štít s kopím byl spojován s významem: přilba jako spasení, meč a kopí Ducha svatého a štít víry. Ve středověku byla jeho zahrnutí do symboliky země důležitým prvkem a jejího normalizovaného postavení. Svatý Václav se stal patronem Čech, Moravy, míru a sládků; jeho kult byl posílen i v zahraničí. V bazilice svatého Petra v Římě má svůj oltář a stal se světcem, kolem kterého se shromažďuje český národ v těžkých dobách.
Václavův odkaz ovlivnil i myšlení moderního státu. Prezidentská prohlášení Josefa V. Myslbeka a Masarykův projev k Svatováclavskému miléniu roku 1929 zdůraznily jeho roli jako mírového knížete, který hájil Přemyslovský stát a vyhledával spravedlnost a milosrdenství. Václavův život a smrt tak zůstávají symbolem ctností, jako jsou spravedlnost, mimořádná vzdělanost a láska k Bohu i lidem. Znakem jeho kultu bývalo, že byl považován za panovníka-světce, jenž se stal vzorem pro ostatní státy a národy v Evropě i mimo ni.
V závěru lze říci, že Sv. Václav je archetypem křesťanského panovníka, který chránil svou zemi a přispíval k jejím mravním i kulturním hodnotám. Jeho ikonografie - přilba, meč, štít a kopí - se stala trvalým symbolem českého státu; jeho svatost a vůdcovský příklad nadále inspirují národní paměť a duchovní kulturu.
