Ātaškada znamená v novoperském jazyce „dům ohně“ a označuje zasvěcenou stavbu, v níž hoří posvátný oheň. Název se týká především chrámů ohně (temple-cult fire), jejichž institut byl podle textu zaveden až v pozdním období Achaimenovců, v 4. století př. n. l., a žánry Avesta nepřipisují tento kult ani výslovně tuto terminologii. Parthové označovali takovou stavbu jako ātarōšan „místo hořícího ohně“; termín přežil jako loanword v arménštině jako atrušan.
Slabá, prozaická slova kadag, mān a xānag, která se vyskytují ve středoperském jazyce, poukazují na snahu udržet chrámový kult zachován v charakteru prostého ohniště a vyhnout se přílišné okázalosti. Po arabském dobytí se pro ohniskové chrámy začal používat název Dar-e Mehr, čímž došlo k jejich častější generalizaci a postupnému nahrazení starších termínů mezi íránskými Zoroastrijci. Parsové při usídlení v Indii přijali Gujarati termín agiary (agīārī), což je doslovný překlad ātaškada; tento termín se užívá vedle Dar-e Mehr. V 20. století faslís, reformistická skupina Parsů, znovu použila termín ātaškada pro svůj nový ohnivý chrám v Bombaji. Také dnes je tento výraz používán Zoroastrijci v Teheránu pro jejich hlavní chrám ohně.
Nejstarší identifikovatelné pozůstatky ohniskového chrámu v Iránu pocházejí z Kūh-e Ḵᵛāja v Sístánu, kde se dochoval kamenný oltář ohně. Zpočátku jde jen o zbytky podlahové plochy nejstarší budovy, které byly přiřazeny k časům Seleukovců či raného Parthánského období. Chrám byl později přestavěn v Parthovském období a dále rozšiřován a rekonstruován ve Sassánovské epoše. Celkem relativně velké množství ruin ohniskových chrámů je známo z pozdního období, většinou v jihozápadním Íránu (Fárs, Kermán a ʿIrāq-e ʿAjamī), avšak největší a nejimpozantnější jsou v Ādur Gušnasp v Ázerbájdžánu.
Charakteristickým rysem Sassánovské ātaškady byl kupolový svatyně, tzv. gombad, v němž se oheň udržoval. Má čtvercový půdorys a čtyři rohové sloupy, které podpírají kupoli (gombad) na výklencích (squinches). Na některých lokalitách bývá gombad jen torzem a přežívají jen pouhé stopy, a proto bývají hrdě označovány ve Fárs jako čahār-ṭāq, „čtyři oblouky“. Archeologické nálezy i literární důkazy naznačují, že gombad býval obklopen chůzí-kolem, tedy sloužícím pro kněze i pro věřící.
Malá ātaškada se pravděpodobně skládala ze svatyně ohně s doprovodnou chodbou, menší místnosti pro skladování paliva, kadidel a nástrojů, a yazišn-gāh, „místo uctívání“, kde kněží sloužili obřadům víry. V samotném gombadu nebyly obřady prováděny; uctívání bylo možné pouze přímo před ohněm. Na některých místech se nacházel i velký sál pro shromáždění při gaḥāmbārách a dalších svátcích.
Moderní praxe ukazuje, že žhavé uhlíky z posvátného ohně mohly být přeneseny do sálu pro společné bohoslužby, ale neexistují důkazy, že by samotný posvátný oheň kdy byl do svatyně přemístěn výhradně pro jiné příležitosti. Teorie A. Godarda o tajném ukrytém ohni předložená v 1938 je dodnes zpochybněna pro svou slabou podpůrnou evidenci a odporuje Zoroastrijským pojetím důstojnosti posvátného ohně. Oheň nadále má být instalován na svém oltáři v gombadu a hořet trvale, pevně, obdobně jako rodinný oheň na krbu.
Při velkém ohnivém chrámu Ādur Gušnasp v Taḵt-e Solaymān v Ázerbájdžánu archeologové odhalili po sérii sloupových síní zbytky gombadu a základ velkého kamenného ohňového oltáře; rovněž zbytky složitého komplexu zahrnující nádvoří, kupole, průchody a portiky, stejně jako menší ohništní komory. Materiály stavby zahrnovaly opracovaný kámen a pálené cihly; byly zřetelné bohaté ozdoby - výzdoba z tenkých plátů mramoru a v samotném gombadu fresky ze sádrových omílek. Sassánské období nepřipouštělo kultické obrazy, ale tolerovalo zobrazování božstev ve vysoké reliéfu; Masʿūdī zmiňuje v Istakhru reprezentace proroků na ruinách chrámu, který byl kdysi impozantní, obklopený otevřeným prostranstvím a zdobený výjmami.
V době islámu byly ohniskové chrámy v Íránu buď zbořeny, nebo nahrazeny mešitami; některé z nich však v mušulských chrámech přežívají jen jako malé části bývalých gombad. Zoroastrijci sami museli zachovat ohně, které přežily, v nízkých hliněných stavbách, často ukrytých ve štěrbinách silných zdí; ohniště bývalo malované a mělo dvojitou střechu pro zachování čistoty ohně. Jednoduché místnosti sypané kamenem byly vkládány dovnitř, zatímco zbytek stavby často byl jen zemědělský podklad.
Podle cestovatelů byly parské agiary v Gujaratu, který byl z velké části pod muslimskou nadvládou od čtrnáctého století, až na výjimky skrovné až do britské nadvlády. Starý Dar-e Mehr v Navsari byl v podstatě bohoslužebnou stavbou spíše než ohnivým chrámem a zřídkakdy byl přístupný veřejnosti; ale většina ohnivých chrámů Parsi z19. a počátku 20. století byla postavena podle stylů místních i britsko- viktoriánských vlivů. Ohnivý oheň bývá umístěn v centrální svatyni, čtvercového půdorysu, s výplněmi oken po třech stranách, aby věřící mohli oheň vidět. Vstup samotný do svatyně je vyhrazen pouze kněžím, kteří musí mít zvláštní čistotu.
Iranští Zoroastrijci začali v pozdní 19. století obnovovat Dar-e Mehr na větší měřítko poté, co se muslimská vůdčí politika postupně uvolňovala. Některé nové stavby, z pálených cihel a kamene, dosahovaly impozantních rozměrů a byly navrženy s využitím architektury typické pro region. Místní architekti často tvořili ve stylu islámsko-iran-skému, a proto byl například velký chrám ve vesnici Šarífábád považován za ukázku safavidského období na základě stylistických rysů. Některé íránské ohniskové chrámy byly však rekonstruovány podle parského vzoru.
Struktura a funkce ohnivých chrámů
Typický malý ātaškada se skládá z ohniště samotného, s průchodovou chodbou, menší místnostmi pro ukládání paliva a nástrojů, a yazišn-gāh, místem uctívání, kde kněží vykonávají obřady víry. Oheň samotný je ve svatyni „vítězný“ a má být trvale na svém místě, bez hromadného přesunu pro obřady. Půdorysy gombadu bývaly čtvercové s rohovými sloupy podpírající kupoli, která bývá často dochovaná jen v ruinách a bývá popisována jako část čahār-ṭāq („čtyři oblouky“).
Ve Versím chrámech Parsů v Indii se ohnisko nachází v centrální svatyni; pohled do ohně je věnován z věží a otvorů v trojstranných stranách. Příslušní kněží, jenž udržují oheň, vstupují do svatyně jen s vysokou čistotou. Značné množství chrámů bylo postaveno v 19. a 20. století, často v kombinaci místních a britsko-viktoriánských architektonických prvků.
V moderní době byl Dar-e Mehr v Íránu znovu vybudován na větší míře; některé stavby v Ahvázském regionu byly inspirovány arhitektonickou odérou Saváns, ačkoli byly často stavěny muslimskými architekty. Ohnivý chrám v Yazdu a v okolí zůstal často zachován jen jako zbytky, a některé z něj přešly do roli mešity; v Gurjarátu jsou také zachovány zbytky starých ohňových chrámů, ale většina novějších chrámů byla postavena až během 19. a 20. století.
Archeologové něco objevili pod chrámem Kailasa – a všechno to změnilo
Relativně největší a nejimpozantnější z ohňových chrámů Sassánovské říše jsou ruinami Ādur Gušnasp u Taḵt-e Solaymān; výzkum ukázal složitý systém zahrnující nádvoří, kupole a komplikované průchody. Moderní výzkum podporuje předpoklad, že gombad býval obklopen prostorem pro shromáždění a obětní průvody, a že hlavní funkci měly malé ohništní komory a yazišn-gāh pro samotné obřady.
Mezi další významné poznámky patří, že Sassánské období neumožnilo kultické obrazy v přímém uctívání, ale tolerovalo vyobrazení božstev v reliéfu; Masʿūdī popisuje ruiny Istakhru jako impozantní chrám s visutým osvětlením a s hospodářsky rozšířeným prostorem.