Na počátku byla nad propastnou tůní otázky Co je život? Tma a nad hlavami přírodovědců vznášel se duch boží. Pak, v roce 1905, použil William Bateson poprvé termín genetika. Pokusme se ale nepředbíhat. Když Charles Darwin v roce 1859 ukázal, že všechny živé organismy procházejí evolučním vývojem a nejspíš spolu sdílejí společnou historii, manifestovanou posledním společným předkem, zdálo se, že biologie je vzhůru nohama.
O pět let později vyvrátil Louis Pasteur svým slavným pokusem s baňkami s labutím hrdlem od Aristotela tradovanou představu abiogeneze, tedy dávné přesvědčení, že život může vznikat i z neživota. Pravda, mnozí biologové se nad takovým prohlášením ještě chvíli cukali, na sklonku století vzniknuvší buněčná teorie však již ústy slavného německého patologa Virchowa vykřičela, že Omnis cellula e cellula, buňka tedy z buňky vzniká. A protože další tezí buněčné teorie bylo, že sama buňka má všechny vlastnosti života, bylo jasné, že ani ty hloupé bakterie se do světa nerodí jen tak v kaluži.
Zatímco katolík Pasteur si mnul ruce radostí, jak materialistické darwinisty oloupil o vítr z plachet tím, že ukázal, že vznik života je jedinečnou událostí, zmiňovaní materialisté neváhali použít argumentační protifintu a vyhlásit, že v tomto světle je darwinovská evoluce principem ještě nepostradatelnějším. Navzdory usilovným snahám o hlubší pochopení toho, jak se věci mají, se však všichni museli smířit s tím, že v jejich úsilí zeje propast beznaděje.
Druhá část této pohádky je většinou ve své zjednodušené podobě dobře známá: zatímco učený svět řeší záhadu organického všehomíra, Mendel si kdesi u Brna v tichosti okopává zahrádku, a pak, bez nároku na aplaus, v Pánu umře. V roce 1900 se potom tři pánové separují o to, kdo z nich bude v análech biologie navěky zapsán jako objevitel dědičných principů segregace a nezávislé kombinace znaků. Erich Tschermak je podle mnoha historiků spíše do počtu, neboť vlastní bitva se odehrála mezi Hugem de Vriesem a Carlem Corrensem. Když Correns viděl, že svého soka nepředběhne, ďábelsky poukázal na Mendelovy výsledky a donutil tak Vriese učinit to samé.
O pět let později se nejvýznamnější z anglických mendelistů, William Bateson, snaží získat nově vypsané profesorské místo na Cambridge. Přestože internetové portály s pracovními příležitostmi ještě neexistovaly, průvodní dopisy se tehdy jako dnes těšily velké oblibě, a tak Bateson píše profesoru zoologie a srovnávací anatomie Adam Sedgwickovi a asertivně jej upozorňuje na skutečnost, že dosud neexistuje žádný obecně užívaný termín popisující vazbu mezi fenomény dědičnosti a variability, a že kupříkladu genetika by jako neologismus mohla docela slušně obstát.
V letech bezprostředně následujících zavádí Dán Wilhelm Johannsen termíny gen, genotyp a fenotyp. Darwinismus ustupuje do pozadí, genetika šlape na plyn, a na vědeckých billboardech se označení F1 objevuje stejně často jako dnes na sportovních kanálech.
V polovině dvacátého století má genetika za sebou již dosti dlouhou cestu plnou ohromujících úspěchů. Fakt, že teprve v této době se nade vši pochybnost prokázalo, že základem genů, s nimiž všichni nadšeně víc jak třicet let pracují, je DNA a nikoli proteiny, ponejprve milosrdně stranou. Dědičnost je opanována mladými Pány much (myšleno octomilek), svatyní, jíž se tito biologové klaní, je eukaryotické jádro. Jádro je mrtvo, ať žije cytoplazma.
Rozkol, jenž svým zaostřením na molekulární podstatu vývoje v evoluci dokázala překonat až v osmdesátých letech nově vzniklá disciplína tzv. evolučně-vývojové biologie (evo-devo), má však kořeny mnohem hlubší. Začíná od dávných otázek dnešních gender-studies po souměřitelnosti obou pohlaví. Zatímco někteří badatelé se klonili k přesvědčení, že uspořádání tělního plánu je v zárodku přítomno od počátku, jiní trvali na tom, že vzniká po oplození. První frakce proslula preformisty, dělili se na dva směry: šovinističtí animakulisté věřili, že tělní plány všech lidí byly již na počátku přítomny v Adamových varlatech, a ovisté, feministicky orientovaní, že Eviny vaječníky.
Ti, kdo domnívali, že tělní plán vzniká de novo v každé generaci, si vypůjčili termín epigeneze. Genetici měli v odpovědi na takovou otázku jasno a embryologie byla pro ně méně zajímavá než genetika, která pěstovala sliby technického pokroku. Přes zdánlivou jednoznačnost však bylo mnohým biologům pohybujícím se na rozhraní genetiky a embryologie jasné, že řízený vývoj oplozeného vajíčka je procesem značně složitým a ani sama genetika nemá nástroje na to vše vysvětlit.
Právě komplexita embryonálního vývoje ve vztahu k působení genů byla důvodem, proč britský biolog Conrad Hal Waddington přišel v roce 1942 s konceptem epigenetické krajiny, jímž se snažil metaforicky modelovat gordický spletenec genové regulace embryonálního vývoje. Epigenetika, etymologicky zrozená z tajemných zásvětí genetiky, se původně používala ve významu všech dosud plně nepochopených vývojových procesů vedoucích od zygoty k dospělému organismu. Jak se poznání genové exprese a skutečnosti, že buňky sdílejí stejnou genetickou informaci, prohlubovalo, definice epigenetiky se upřesňovala.
Epigenetika se stala synonymem pro studium jevů, kdy jsou dědičné znaky spojeny nikoli se změnou genetickou, tj. se změnou DNA sekvence, nýbrž se změnou epigenetickou. Mezi ukázkové příklady patří modifikace histonů a metylace DNA. Metylace prokaryotní DNA byla známa již v 50. letech, a tehdy se objevila myšlenka, že histony by mohly inhibovat aktivitu genů. Šedesátá léta přinesla objevy histonových modifikací (acetylace 1961, metylace 1964) a zintenzivněla výzkum utváření heterochromatinu a inaktivace X chromozomu u savců, což v osmdesátých letech stavilo pozornost na genomový imprinting.
Zájem o poznání podobných procesů vyvrcholil v 90. letech poznáním, že prokaryotní i eukaryotní organismy mají řadu těchto mechanismů odlišných a bakterie tak nemohou sloužit jako plnohodnotný model pro eukaryota. S tím, jak se prohlubovaly znalosti, se měnila definice epigenetiky. Svatý grál evoluční vědy v podobě osekvenovaného lidského genomu ukázal, že namísto seznamu strukturních genů nás čeká složitá síť regulačních vztahů, kde vše souvisí se vším.
Velké zklamání mělo ovšem i velkou výhodu. Sapp, J., Genesis. Velký příběh biologie. (Praha, Academia, ed. Morange, M. (2013). The Long and Tortuous History of Epigenetic Marks. J. Biosci. Felsenfeld, G. (2014).
