jako přípravu na jubilejní rok 2025 vyhlásil papež František rok 2024 rokem modlitby.
Podle jeho slov by rád, aby se stal velkou „symfonií“ modlitby, která „obnoví naši touhu být v přítomnosti Pána“ a přivede muže a ženy, aby se „obrátili k jednomu Bohu a odhalili mu, co leží ukryto v hlubinách jejich srdcí“.
Na jednu stranu se zdá, že nebyla doba, která by neakcentovala modlitbu - nejen v křesťanství, ale ve všech náboženstvích napříč dějinami má své místo schopnost člověka vztahovat se mimo sebe k něčemu, co ho přesahuje.
Na druhou stranu - a jaksi navzdory tomu - je téma modlitby stále unikavé a matoucí.
Výzvy k modlitbě slýcháme tak často a jsou mnohdy tak formální, že možná ztrácíme představu, co vlastně modlitba je, resp. čím může v lidském životě skutečně být.
A jako by se k tomuto z jiné strany přidávala představa, že skutečná modlitba je ve skutečnosti něco nedosažitelného, exkluzivního, vyhrazeného jen nemnohým.
Dějiny a formy modlitby zcela překračují rámec i možnosti jednoho Salve, je nicméně zřejmé, že tu před námi leží mnoho proudů a podob.
Na jedné straně bytostná touha člověka po již zmíněném přesahu, novozákonní „v modlitbách neustávejte“ (1Sol 5,17), úctyhodná tradice křesťanského mnišství, mystiky, učitelů a učitelek duchovního života - na druhé straně naučené modlitby, mechanicky odříkávané v patřičných chvílích, modlitba jako výčet požadavků, nebo v lepším případě zoufalá prosba ve chvílích, kdy už nic jiného nezabralo.
Možná právě proto roste zájem o skutečnou modlitbu a spiritualitu mnohem víc než zájem o tradiční náboženství.
Lidská touha žít duchovně si hledá cestu navzdory nánosům balastu, formalismu či neživého konformismu.
Ve Františkových slovech o modlitbě ostatně můžeme zaslechnout i ozvuk známého výroku Karla Rahnera, že křesťan budoucnosti bude především mystik, anebo nebude.
Kontemplativní modlitba je formou modlitby, která přivádí člověka k co nejjednoduššímu spočívání v Boží přítomnosti, v pozici maximální otevřenosti a odevzdanosti, k nimž zákonitě patří ticho, usebrání, oproštěnost od vnitřních i vnějších rušivých vlivů, myšlenek, pojmů a soudů.
Křesťanská tradice měla ve svém průběhu tendenci přiřknout tomuto stupni modlitby nejvyšší příčku, k níž se adept propracovával skrze různé podoby rozumové modlitby, četbu Písma, jeho rozjímání, práci s představivostí (typicky např. zpřítomňování posvátných dějů apod.).
Tato tendence k velmi konkrétním, racionálním, pojmovým, obrazovým postupům v duchovním životě měla bezesporu své důležité místo v kultivaci křesťanství v našem světě a otevřela tak modlitbu širokým vrstvám lidí.
Na druhou stranu postupem času nepochybně potlačila jiné přístupy, což posléze vedlo k určité jednostrannosti v povědomí o tom, co je a může být modlitba.
Když se, zvláště od poloviny 20. století, začaly do Evropy a USA ve větší míře dostávat duchovní proudy z Východu, inspirované hinduismem, jógou, buddhistickou meditací apod., bylo mnoho křesťanů zaskočeno tím, jaký zájem to vyvolalo.
A právě v této době začíná ohromné dobrodružství znovuobjevování křesťanské kontemplativní a meditační tradice.
Mnišské komunity, které si udržely povědomí o tradici modlitby pouštních otců, středověkých učitelů a mystiků či znaly praxi východního hésychasmu a podobně, byly schopné přijmout tuto moderní výzvu a odpovědět na ni.
Zajímavě na tuto atmosféru vzpomíná ve svých pamětech např. Kontemplativní modlitba jako alternativa k modlitbě založené na rozumovém uvažování, pojmovém rozjímání, emočním vztahování se, případně četbě, navíc otevřená širokému spektru zájemců, má od začátku řadu kritiků.
Provokuje svou svobodou, zodpovědností, která spočívá na konkrétním člověku, brání se vměšování a kontrole.
Tím, že má ve svém centru člověka, který se sám disponuje Bohu, vyvolává obavy z toho, že jde o příliš individualistický přístup.
Inspirace, které přijímá z různých východních meditačních a jogínských technik, zase znepokojují ty, kteří se obávají nejrůznějších synkretismů.
Jelikož pracuje s mnoha elementy, které integrovala moderní psychologie a psychoterapie, jsou někdy kontemplativní přístupy shazovány v tom smyslu, že jde jen o jakousi psychohygienu, která odsunula Boha stranou a věnuje se pouze člověku - a tudíž to není modlitba, ale spíše jen druh seberozvoje.
Řada kompetentních hlasů nicméně tato obvinění vyvrátila a potvrdila, že hlavní směry křesťanské kontemplativní modlitby a meditace, jak je rozvíjeli a rozvíjejí John Main, Laurence Freeman, Thomas Keating, Cynthia Bourgeault, Richard Rohr a mnozí jiní, jsou dobré, pravověrné, teologicky řádně usazené a v tradici ukotvené přístupy.
Představují přístup, který je pro mnoho lidí na celém světě autentickým, inspirativním, živým, naplňujícím způsobem, jak na denní bázi prožívat svůj vztah s Bohem.
Křesťanská kontemplace a meditace opustila kategorii něčeho exkluzivního a nedostupného a stala se spiritualitou otevřenou všem, kdo chtějí žít z Boží přítomnosti ve svém srdci.
Otevírá ho studie karmelitky Denisy Červenkové o základech kontemplativní modlitby jakožto spirituality, jež má vést k intenzivnější zkušenosti trojičního Boha.
Ačkoli se praxe kontemplace intenzivně zabývá člověkem, technikami jeho usebrání, dýchání, zbavování se myšlenek a podobně, jsou to všechno pouze prostředky k tomu, aby se člověk v tichu a vyprázdněnosti srdce otevřel působení Boží lásky.
A jelikož by zdravá spiritualita měla vždy ovlivňovat celého člověka ve všech jeho aspektech, duchovních, duševních i fyzických, nejedná se o nic sobeckého a individuálního, neboť se její plody přenášejí i do okolního světa.
Červenková cituje řadu patristických, středověkých i novověkých autorit, jejichž svědectví o síle a charakteru kontemplace zní překvapivě současně, a ukazuje tak její univerzální nadčasovost.
Jedním ze známých a oblíbených přístupů ke kontemplaci je směr rozvíjený trapistickým mnichem Thomasem Keatingem, známý jako „centering prayer“, modlitba usebrání nebo modlitba přijetí, který zde v úvodu také představujeme.
Zájem o kontemplaci v Česku je patrný i v tom, kolik knih zde v posledních letech na toto téma vyšlo.
S ohledem na velikost a charakter naší země je to vysloveně překvapivé.
Následuje exkluzivní rozhovor s představitelem asi nejvýraznějšího směru křesťanské kontemplativní modlitby, benediktinem Laurencem Freemanem, zakladatelem Světového společenství pro křesťanskou meditaci (WCCM), s nímž hovoří bosý karmelitán Pavel Pola.
Možná překvapivě upozorňuje, že pro věřící je meditace obtížnější než pro ostatní.
Jasně však doplňuje: „Meditace je pro nás právě dnes velmi důležitá.
Popis Světového společenství pro křesťanskou meditaci nás přivádí k obsáhlému bloku medailonů různých center, v nichž se pěstuje kontemplativní modlitba, vedou se kontemplativní exercicie, organizují se meditace, anebo se jen nabízí prostor ticha - a to jednak v Česku, ale také v nejbližší cizině.
Je tak představen klášter ve středočeském Kolíně, pražská Fortna, západočeské Holostřevy, jihočeský Lomec, pohraniční Broumov nebo olomoucký projekt Zažij ticho, a to vždy někým z tamějších nejpovolanějších lidí, kteří zachycují jak specifický příběh a charizma místa, tak jeho konkrétní provoz.
Zájemci se díky tomu mohou rozhodnout, jaké místo nejlépe odpovídá jejich potřebám a zaměření.
Různorodosti center, kde se pěstuje křesťanská kontemplace, odpovídá i různost konkrétních lidských svědectví o zkušenosti s ní.
Zeptali jsme se proto širokého spektra lidí, od biskupa, řeholnice po lékařku či studenta: Proč meditují? Jak meditace ovlivňuje jejich víru a pohled na svět?
Už Denisa Červenková v úvodní studii píše: „Spiritualita se samozřejmě týká celého člověka, všechny dimenze lidství mají být transformovány působením Ducha v procesu duchovního zrání, jehož výsledkem má být člověk celistvě, ve všech vrstvách proměněný působením Božího Ducha tak, aby jeho jednání, myšlení, cítění, prožívání vztahu k sobě, k druhým, ke světu byly zásadně proměněny k novému životu v Kristu.“
Takovýto celistvý pohled na spiritualitu a komplexní rozvoj či proměnu člověka napovídá, že se duchovní život zákonitě potkává i s oblastí lidské psychiky a tělesnosti.
Jejich striktní oddělování je nešťastné a odporuje i současnému vědeckému poznání.
Profesor Warren Kinghorn, americký psychiatr a teolog, se ve své studii zabývá dnes nesmírně vlivnou a populární psychologickou technikou zvanou všímavost neboli mindfulness, jež spočívá v uvědomování si procesů, které se odehrávají v naší mysli a těle, věnuje pozornost tomu, co se děje teď a tady, aniž by cokoli hodnotila, učí soucitnému odstupu od emocí a jiných jevů.
Tato technika, inspirovaná mj. různými meditačními praktikami, má prokazatelně pozitivní účinky při vyrovnávání se se stresem, depresemi, traumatem a podporuje jiné psychologické a psychoterapeutické přístupy.
Kinghorn na ni nahlíží nikoli medicínsky, ale jako na prostředek celkového rozvoje ctností člověka podle Tomáše Akvinského.
Podobným způsobem pracuje ve své studii německý teolog Kevin Kraft, který se zabývá základními principy meditace z neurologické a psychologické perspektivy, ale propojuje je dále se spiritualitou sv. Terezie z Ávily.
Na řadě výzkumů demonstruje propojenost tělesné a duchovní stránky člověka a fyzické benefity duchovního života.
Jeho důležitým poznáním nicméně je, že meditace může účinně pomáhat proti nejrůznějším fanatickým sklonům člověka.
Praxe meditace a kontemplace vede k hlubšímu a realističtějšímu poznání sebe sama a sebe ve vztahu k Bohu, přispívá k vyrovnanosti, nadhledu, soucitu a buduje pozitivnější, protože produchovnělejší náhled na svět.
Posledním textem je určité kritické připomenutí dopisu biskupům katolické církve o některých aspektech křesťanské meditace, který vydala Kongregace pro nauku víry v prosinci roku 1989.
Jde o první důležitý dokument, jímž se Vatikán snažil reagovat na nárůst zájmu o křesťanskou meditaci.
Americký historik náboženství a teolog zabývající se mezináboženským dialogem John Borelli na něj ve své době ihned reagoval a upozornil na jeho silné i slabé stránky.
Číslo Salve doprovázejí ukázky z výtvarných děl Moniky Immrové.
Ať jde o sochu, reliéf, hlubotisk, nebo kresbu, vždy je to výsledek tichého, trpělivého, dlouhodobého hledání toho správného, vyváženého tvaru, který na člověka zpětně působí a nabízí náhledy úplně nových obzorů, svět spočinutí, pozorování a přemýšlení, jiného tichého času a prostoru.
Je-li v DNA katolicismu „všeobecnost“, tedy schopnost obsáhnout různé proudy tradic, spiritualit, teologií a kultur, je jasné, že zde musí být místo i pro různé formy modlitby.
Monika Immrová ostatně v našem rozhovoru říká, že ať už jde o sochu, grafiku, nebo kresbu, nakonec jde „pořád o jednu a tu samou práci“.
Každý člověk prochází v průběhu svého života nejrůznějšími fázemi, jimž odpovídá i to, jaký druh modlitby je mu zrovna nejbližší a nejlépe mu pomáhá v tom hlavním - udržovat vztah s Bohem.
Je zcela legitimní, když roky vyplněné touhou prožívat v duchu Ježíšův život nebo důkladně rozjímat slova Písma nahradí potřeba tichého a vyprázdněného přebývání v Boží blízkosti.
Cokoli prohlubuje mou touhu po Bohu a disponuje mě k větší lásce k lidem, je cestou duchovního růstu.
Kontemplace klade řadu překážek, není cestou jednoduchou a vyvíjí na člověka nečekané nároky.
Vybízí k tomu, vzdát se mnoha opor a jistot, které jsme považovali za stabilní.
I o tom je ostatně toto Salve.
Přesto může být praxe kontemplativní modlitby právě tím impulzem, který znovu oživí pohasínající víru a posílí odhodlání pro duchovní růst.
