Vedle poučení o svatých, které církev staví jako vzory křesťanského života, má toto dílo sloužit i částečně jako průvodce životem církve během roku a je zde proto více než seřazení světců, jak jsou v církvi připomínáni.
Již v kapitole o martyrologiu a reformě Římského kalendáře vycházející ze zásad II. Vatikánského sněmu jsou uvedeny základní směrnice pro tvorbu kalendářů.
Liturgický rok je odvozen od slova liturgie.
Liturgie je výkon kněžského úřadu Kristova, jímž se na jedné straně uskutečňuje spása člověka a na druhé straně oslava Boží vnějšími působivými znameními v bohoslužbě církve.
Z této definice vyplývá, že v liturgickém roce půjde o úzký vztah ke Kristu, v němž jediném je cesta ke spáse, a o oslavu Boha mezi námi.
Liturgický rok je postupným rozvíjením Kristova vykupitelského díla, které je plně obsaženo v eucharistické bohoslužbě, která působí na věřící podle míry jejich ochoty a připravenosti dát se proměnit.
Církev svůj život čerpá z tajemství velikonoc, proto velikonoce jsou vrcholem celého církevního roku a památkou zmrtvýchvstání Krista je každá neděle.
Obsah liturgického roku, který začíná adventní přípravou na narození Spasitele, popisuje konstituce o liturgii těmito slovy: „V ročním okruhu rozvíjí pak tajemství Kristovo od jeho vtělení a narození až k nanebevstoupení, k letnicím a k očekávání příchodu Páně jako blaživé splnění naší naděje.
I svátky svatých jsou vtaženy do mystéria Kristova, neboť to jsou živé příklady těch, kdo jej následovali a na nichž se uskutečnilo jeho velikonoční tajemství: s ním trpěli a s ním jsou oslaveni.
Pro připomínku, neděle a význačné doby nesmějí být zatlačovány svátky svatých (srov. SC 108).
A svatí mají být liturgicky slaveni především v místních církvích, ke kterým měli vztah.
Celou církví mají být slaveny svátky jen těch svatých, kteří mají obecný význam (srov. SC 111).
Neděle je zdůrazněna jako den vzkříšení, týdenní oslava velikonoc, prvotní sváteční den a „základ a jádro liturgického roku“ (SC 106).
Neděle pro své výsadní postavení ustupuje jen nejvýznamnějším slavnostem, svátkům Ježíše Krista.
Liturgický církevní rok je souhrn svátků a připomínek v ročních cyklech se opakujících.
Určitá „nepravidelnost“ je dána pohyblivou dobou slavení velikonoc.
Z ní vyplývají i některé pohyblivé svátky.
Do kategorie pohyblivých svátků jsou dále zařazeny svátky k jejichž slavení je neděle nejvhodnější.
Jedná se o svátek Křtu Páně - v neděli po 6. lednu; svátek Krista Krále - o poslední neděli liturgického mezidobí, tedy o neděli předcházející adventní době; a o svátek Svaté Rodiny v neděli po narození Páně.
Pokud na neděli před novým rokem nevyjde, je tento svátek slaven 30.12.
Výklad k pohyblivým svátkům a pohyblivým významným dnům v knize následuje až za výkladem k svátkům jednotlivých světců, tj. jejich slavení, (životopisů a dalších souvislostí) dle dat v martyrologiu.
Na internetu by mělo jít o aktuální propojení.
Doba adventní - začíná liturgický rok.
Připomínáme si, že celý náš život směřuje k osobnímu setkání s Kristem.
On, Syn Boží, nám vyšel vstříc, aby nám toto setkání umožnil a usnadnil.
Adventní liturgie nám připomíná a zpřítomňuje čekání na jeho příchod: Očekávání starozákonních proroků, kteří se těšili, že přijde.
Očekávání těch, jimž bylo dopřáno stýkat se s ním, když přišel.
I očekávání každého z nás, kteří se shromažďujeme, abychom ve spojení s ním slavili bohoslužby.
Doba adventní trvá čtyři neděle před slavností Narozeni Páně.
Liturgicky používanou barvou je fialová.
Výjimku tvoří třetí neděle zvaná Gaudete, podle vstupní antifony: „Radujte se stále v Pánu, opakuji : Radujte se! Pán je blízko!“
V ten den je možné použití barvy růžové.
Význam barevné odlišnosti oděvů neboli rouch při liturgii má za účel zvýrazňovat vlastnosti slavených tajemství.
Fialová barva vyjadřuje kajícnost a mimo dobu adventní přísluší i Postní době, mše sv. Růžová, mimo zde zmíněné, se vyskytuje ještě o 4.
První počátky adventu se objevují v jižní Galii a ve Španělsku koncem 4. století.
V dnešní podobě se v římské liturgii začal formovat v 7. století, ale až od 12. či 13. století se stal advent začátkem liturgického roku.
Do té doby začínal liturgický rok slavnostmi Narození Páně.
Advent (adventus) znamená příchod.
Doba vánoční nám připomíná, že Syn Boží se stal člověkem, abychom my lidé mohli mít účast na jeho božství.
Vánoční doba začíná v předvečer slavnosti Narození Páně.
Večerní mše svatá má už sváteční vánoční ráz.
Další mše o narození Páně se slouží v noci, za svítání a ve dne.
V Římě bylo zvykem slavit Narození Páně 25. prosince už v 1. polovině 4. století.
V neděli po Narození Páně se slaví svátek Svaté rodiny, zavedený v roce 1921.
První leden je zasvěcen Matce Boží, Panně Marii.
Tento nejstarší mariánský svátek se slavil v římské liturgii už v 8.
Slavnost Zjevení Páně má svůj počátek na Východě, ale už během 4. století ji přijala i římská liturgie.
Liturgické mezidobí I. trvá od dne následujícího po svátku Křtu Páně do dne před popeleční středou.
V okruhu liturgického roku vzpomíná církev spolu s Kristem na události z jeho života a ve svých bohoslužebných shromážděních tyto události znovu prožívá a zpřítomňuje.
Mimo tyto doby s vlastním obsahem se v liturgickém roce nachází ještě 33 (nebo 34) týdnů, které se nezaměřují na nějaký konkrétní aspekt Kristova tajemství, ale zvláště o nedělích je slaví v celé šíři.
Menší počet z těchto týdnů (5-9) se nachází v období před dobou postní.
Obě období se nazývají „dobou během roku“ (tempus per annum).
Toto počítání přinesla až reforma II. vatikánského koncilu zrušením tzv. doby po Zjevení Páně a doby po Duchu svatém, čímž mimo jiné zdůraznila jednotnost těchto dvou období, pouze přerušenou okruhem velikonoc (včetně přípravného období).
Doba postní je přípravou na prožití velikonoc.
Začíná popeleční středou a končí odpoledne na Zelený čtvrtek, kdy začíná Velikonoční triduum (třídenní), jenž je hranicí mezi dobou postní a velikonoční.
Liturgie této doby nás vede k vnitřní duchovní obnově a vybízí nás k větší soustředěnosti, sebeovládání, kajícnosti a smírnému odčiňování hříchů.
Liturgická barva je fialová.
Jen o 4.
V 5. století začínal čtyřicetidenní půst na 1. neděli postní.
Protože však křesťané nikdy nepočítali neděli jako postní den, byly před tuto neděli brzy přidány další čtyři dny.
Jako začátek postního období je středa označována od 6. století a od 10. je o ní udělován popelec, od něhož má název popeleční.
Obřad s popelcem je svátostina na znamení ochoty obrátit se od hříchu k pokání a k životu v lásce podle pravdy.
Pravé obrácení vrací radost.
Doba velikonoční trvá 50 dní od neděle Zmrtvýchvstání Páně do neděle Seslání Ducha svatého.
Oslavujeme Kristovo vzkříšení.
I my jsme - při křtu spojeni s Kristem - povstali k novému životu.
Liturgické čtení jsou ze skutků apoštolů a Janova evangelia.
Jde obzvlášť o texty se zaměřením ke křtu a k eucharistii.
Liturgickými barvami jsou bílá a červená.
Dny celého týdne oktávy Zmrtvýchvstání nesou název velikonoční a stejně jako ve Svatém týdnu v nich není místo pro slavení svátků svatých.
Připadně-li do tohoto období 25. Nedle po Zmrtvýchvstání, zvaná dříve Bílá, je svátkem Božího milosrdenství a čtvrtá neděle je nazvána nedělí Dobrého Pastýře.
Čtyřicátý den po Zmrtvýchvstání je slavnost Nanebevstoupení Páně (připadá vždy na čtvrtek).
Od následujícího dne je doporučena nova k Duchu svatému neboť desátý den je slavnost jeho seslání.
Liturgické mezidobí II. trvá od pondělí po slavnosti seslání Ducha sv. do soboty před první nedělí adventní a má stejný charakter i zelenou liturgickou barvu jako mezidobí první.
Z celkového počtu 33 týdnů „období během roku“, připadá na toto druhé mezidobí 24 až 28 týdnů (začínají 6 -10 týdnem).
Toto období je zároveň největším prostorem pro slavení svátků svatých.
Pro toto období je vhodná připomínka počítání nedělí v reformačních církvích, v nichž zůstala podle původního počítání, od zavedení svátku Nejsvětější Trojice z roku 1334 katolickou církví, neděle „post Trinitatem“ (neděle po Nejsvětější Trojici).
Slavnost Nejsvětější Trojice první neděli po Duchu svatém je prvním významným svátkem v tomto povelikonočním mezidobí, patřícím k oněm pohyblivým v souvislosti s dobou slavení velikonoc.
Na následující čtvrtek připadá Slavnost Těla a Krve Páně, jejíž slavení s průvodem je možné přenést i na následující neděli.
V následující pátek poté (8. Římský kalendář má tři stupně liturgických dnů, které používáme: slavnost, svátek a památka, která je dvojí.
Mimo závazné i nezávazná památka.
V tomto rozlišení je patrný význam a slavení svátků svatých, jejichž zařazení do kalendáře je doporučením k jejich uctívání.
Svatí neoznačení v záhlaví životopisu zkratkou nejsou slaveni v liturgickém kalendáři.
Vysvětlivky zkratek použitých v přehledu každého dne s latinským zněním a využitím abecedního indexu martyrologia.
ante a. ca. s. X - (cirka saeculum) = asi století 10. či kolem x. cf. - (zkratka confer) = viz. ex. Blah.
Sv. 30.
V průběhu celého roku se v celé Českobratrské církvi evangelické a v jejích jednotlivých sborech odehrává mnoho různých akcí.
Evangelíci se scházejí ke společným bohoslužbám, ztišením, ke společnému vzdělávání, ale i zábavě a sportu.
Každý jednotlivý sbor připravuje sborové dny, kdy jsou členové sboru delší čas spolu.
O hlavních svátcích církevního roku se ve sborech připravuje zvláštní program.
Církevní nebo také liturgický rok se z různých tradic ustaloval po celá staletí.
Advent - období očekávání narození Spasitele; čtyři neděle před Vánocemi
Vánoce - Boží hod vánoční 25. prosince
Půst - čas pokání; 40 dnů před Velikonocemi, začíná Popeleční středou (mezi 8. únorem a 7. březnem) a končí Květnou nedělí.
V závěru tohoto období se připomíná zrazení, zajetí, soud, ukřižování a pohřbení Krista Ježíš.
Velikonoce - vždy neděle po prvním jarním úplňku (mezi 26. březnem a 22. dubnem).
Hlavní svátky liturgického roku, kdy se připomíná Kristovo vzkříšení.
Nanebevstoupení - 40 dní po Velikonocích
Svatodušní svátky - seslání Ducha svatého; 50.
Liturgický rok nebo též Církevní rok se skládá z řady tzv. liturgických období v křesťanských církvích a určuje pořadí a závaznost různých slavností, svátků, a určuje i které úryvky z Písma se při bohoslužbách mají číst.
Stálý cyklus svátků je vázán na pevná data kalendáře, tj. na dne v měsíci.
Nejvýznamnějšími svátky s pevným datem jsou Vánoce.
Druhý, pohyblivý cyklus svátků je závislý na datu Velikonoc a od nich se odpočítává.
Proto se každý rok mění.
Kromě Velikonoc mezi tzv. pohyblivé svátky patří Popeleční středa či Seslání Ducha Svatého.
Pohyblivým svátkem je v podstatě i 1. adventní neděle, jelikož se jedná o 4. neděli před 25.
Liturgický rok začíná 1. Popeleční středou, začíná 40denní příprava na Velikonoce zvaná Postní doba.
Po Letnicích nastává znovu dlouhé mezidobí.
Liturgický rok má mnoho společných bodů s občanským kalendářem, v našich zemích se jedná o Velikonoce, Vánoce, slavnost svatých Cyrila a Metoděje (5. července), svátek sv. Václava (28.
První neděle adventní je liturgické tradici dnem, jímž začíná Advent.
Připadá na neděli mezi 27. listopadem a 3. prosincem.
Zároveň tato neděle označuje začátek církevního roku.
Neděle představuje přechod do adventní doby.
Advent (z lat. adventus příchod) je začátkem liturgického roku a přípravou na Vánoce.
Svátek Sv. Mikuláš byl katolický biskup v Myře v Lykii.
Už za svého života byl velmi oblíbený mezi lidem, proslul štědrostí k potřebným, jako obránce víry před pohanstvím a zachránce nespravedlivě obviněných.
Jde o jednoho z nejuctívanějších svatých v celém křesťanství (po Panně Marii).
V liturgické tradici jeho svátek připadá na 6.
Vánoce (z něm. Weihnachten svaté noci) jsou v křesťanské tradici oslavou narození Ježíše Krista.
Spolu s Velikonocemi a Letnicemi patří k nejvýznamnějším křesťanským svátkům.
Slaví se od 25. prosince do první neděle po 6. lednu.
U nás je za počátek Vánoc považován Štědrý den (24. prosinec), coby předvečer samotné slavnosti.
Již ve 3. století někteří křesťanští teologové uvádějí 25. prosinec jako datum Kristova narození, oslava tohoto narození je dosvědena poprvé v Římě kolem roku 336.
Všeobecně se Vánoce v církvi slaví od 7.
V liturgické tradici tento slavnostní den připadá na 25.
V kalendáři církve to je svátek, který připomíná prvomučedníka Štěpána a který se slaví 26. prosince.
V našich zemích je znám též pod nenáboženským názvem „2.
V českých zemích je svátek sv. Štěpána spojen s tradiční vánoční koledou.
„Na Štěpána“ odcházeli ze služby čeledíni, příp. i děvečky (které někdy čekaly až do Nového roku).
V liturgické tradici připadá tento svátek na 28.
Poslední prosincový den - Silvestr - je zasvěcen památce papeže Silvestra I. svátek se původně nespojoval se žádnými zvyky a obyčeji.
Silvestrovská noc získala na významu až když se v průběhu 16. století ustálil gregoriánský kalendář a nový rok na 1. leden.
A teprve v 19.
Slavnost Panny Marie, Matky Boží též Oktáv Narození Páně je v křesťanské tradici liturgický den, který je po slavnosti Narození Páně osmým a připadá tedy na 1.
Slavnost Zjevení Páně, Epifanie, nebo též svátek Tří králů slaví církev 6. ledna.
Jde o křesťanský svátek, který připomíná sebesdělení či sebezjevení Boha lidstvu v osobě Ježíše Krista.
Svátek má svůj původ ve východní liturgické tradici, která zahrnuje též oslavu křtu Ježíše a návštěvu tří mudrců v Betlémě.
Svátek slaví církev 6.
Svátek se slaví neděli po slavnosti Zjevení Páně, tedy po 6. lednu.
Před liturgickou reformou 2. Křest Páně je liturgická slavnost, kterou slaví římskokatolická církev.
Svátek připomíná událost, při níž byl Ježíš Kristus pokřtěn sv. V kalendáři církve to je Svátek.
Hromnice je tradiční lidové označení katolického svátku Uvedení Páně do chrámu, dříve též Očišťování Panny Marie, který se slaví 2.
Svátek připomíná událost z evangelií, kdy Ježíšova matka Maria přinesla podle židovského obyčeje svého syna 40.
Cyklus nedělí je přerušen začátkem postní doby a opět navazuje Slavností Nejsvětější Trojice po Seslání Ducha svatého.
Dále navazuje několik tzv. slavnost Těla a Krve Páně - čtvrtek po 2. slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova - pátek po 3. svátek Proměnění Páně - 6. slavnost Ježíše Krista Krále - 34.
Dnes se liturgické mezidobí počítá od neděle druhé - první týden liturgického mezidobí začíná v pondělí po svátku Křtu Páně po 33 neděli.
34. neděle v mezidobí je slavností Ježíše Krista Krále, po níž následuje 34.
V liturgickém kalendáři je Popeleční středa prvním dnem postní doby.
Její termín připadá na 40. den před Velikonocemi.
(Do těchto 40 dnů se nepočítají neděle, proto v praxi připadá popeleční středa na 46.)
Název dne pochází ze zvyklosti pálit palmy či kočičky z Květné neděle minulého roku.
Takto získaného popela se užívá při bohoslužbě Popeleční středy, kdy jsou věřící znamenáni popelem - tzv. popelcem - na čele.
Tento symbol upomíná na blízkovýchodní tradici sypání si popela na hlavu na znamení pokání před Bohem.
Postní doba či půst je v křesťanství období přípravy na Velikonoce.
Liturgická barva postní doby je fialová.
Nejstarším svědectvím o slavení křesťanských Velikonoc může být zmínka v listech apoštola Pavla (kolem roku 50).
Oslava Velikonoc tradičně trvá celých padesát dní (tzv. Květná nebo též Pašijová neděle je pohyblivý křesťanský svátek, součást postní doby, jímž začíná Svatý týden.
Pašijová se neděli říká, neboť se o ní čtou pašije, tj. Jednotlivé dny, které ve Svatém týdnu mají své jméno, jsou Škaredá středa, Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílá sobota.
Mezi tradiční zvyky spojené se Svatým týdnem patří „odlet zvonů do Říma“.
Při Gloria na Zelený čtvrtek se naposledy rozezní zvony a varhany, které umlknou až do Velikonoční vigilie.
Liturgická reforma vyčleňuje poslední tři dny Svatého týdne z vlastní postní doby.
Při dopolední liturgii (která se koná pouze v katedrálách) biskup žehná oleje katechumenů, nemocných a křižmo.
Naposledy před Velikonocemi při Gloria večerní mše zazní zvony („odlétají do Říma“).
Tento den je připomínkou smrti Ježíše Krista na kříži.
Zvláštní součástí liturgie jsou dlouhé přímluvy (za církev, za papeže, za služebníky církve a za všechny věřící, za katechumeny, za jednotu křesťanů, za židy, za ty, kdo věří v Boha, ale nevěří v Krista, za ty, kdo nevěří v Boha, za politiky a státníky, za ty, kdo trpí).
Bílá sobota je křesťanském kalendáři dnem před Velikonoční nedělí, součást Svatého týdne.
Během dne se nekonají žádné obřady ani mše svatá.
Někde je zvykem během Bílé soboty konat tzv. "bdění u Božího hrobu".
Bílá sobota liturgicky končí okamžikem zahájení obřadů noční bohoslužby zvané Velikonoční vigilie, která již zahajuje slavení neděle Zmrtvýchvstání Páně.
Dnem Bílé soboty končí Postní doba.
Bílá neděle je posledním dnem velikonočního oktávu.
Název této neděle pochází ze zvyku, že novokřtěnci tohoto dne naposledy nosili bílé roucho, do něhož byli oblečeni při křtu o velikonoční vigilii.
Oslava Velikonoc bezprostředně trvá po celý velikonoční oktávu, avšak velikonoční doba jako taková končí až 50.
Velikonoční oktáv je týden liturgického roku, který začíná nedělí Zmrtvýchvstání Páně a končí na Bílou neděli, tj. 2.
V dějinách církve probíhaly v tomto týdnu katecheze neofytů, kteří nosívali po celý týden bílé roucho na znamení toho, „že oblékli Krista“.
Každý den velikonočního oktávu má v liturgii vlastní mešní formulář.
Velikonoční pondělí (někdy též Červené pondělí) je dnem, který následuje po neděli Zmrtvýchvstání Páně.
V našem prostředí je spojeno s nejrůznějšími tradicemi a zvyklostmi, které lze zařadit k přechodovým rituálům končící zimy a nastávajícího jara.
Velikonoční pondělí je jedním ze dnů velikonočního oktávu, kdy křesťané prožívají velikonoční radost ze svého vykoupení.
Není mezi těmito dny nijak zvláštní, ale historicky došlo k tomu, že pouze pondělí zůstalo dnem pracovního klidu, v němž se dopoledne slaví slavnostní liturgie.
V minulosti krom toho bývalo zvykem, že po významných svátcích následoval jakýsi volný den (odtud např. Pondělí svatodušní či Svátek sv. Tyto volné dny po svátcích doprovázely různé lidové zvyky, které byly součástí běžného života.
V našich krajích je zvykem chodit s pomlázkou.
Za to „pomlazení“ dostanou malovaná vajíčka čili kraslice.
Velikonoční vigilie je v církevním kalendáři noc mezi Bílou sobotou a nedělí Zmrtvýchvstání Páně, „noc nocí“ - noc, kdy vstal z mrtvých Ježíš Kristus.
Nanebevstoupení Páně připadá vždy na čtvrtek, avšak v některých oblastech se slaví až následující neděli (na kterou jinak připadá 7.
Statečná autíčka – Večírek s odpadky | Kreslené pro Děti | Animované pro Děti
Svátek letnic pochází z židovského svátku týdnů Šavu´ot.
Slavnost Nejsvětější Trojice je v církevním kalendáři první nedělí po Letnicích.
Tato neděle také označuje začátek druhé části liturgického mezidobí, které začíná po Vánocích a je přerušeno Velikonočním cyklem.
Patří mezi pohyblivé svátky, to znamená že v různé roky připadne na různé datum.
Slavnost se v období po skončení liturgické velikonoční doby, po slavnosti Nejsvětější Trojice.
Pro slavnost je typické podávání přijímání věřícím pod obojí - hostie se buď namáčí ve víně (tělo v krvi).
Slavnostní průvod s Nejsvětější svátostí ven mimo prostor kostela se koná až do současnosti.
V závěrečné části mše svaté bylo zvykem konat procesí s baldachýnem a zastavovat se při jednotlivých vyzdobených oltářích za zpěvu eucharistických písní.
Družičky - mladé slečny - jsou oblečeny v bílém a házejí plátky květin - nejčastěji růže a pivoňky před kněze, který pod baldachýnem nese v monstranci Nejsvětější svátost - (proměněnou velkou hostii).
Květy posypaná cesta je jedním z výrazů úcty k Ježíši nesenému v průvodu.
Slavnost Proměnění Páně označuje v křesťanství jednu epizodu života Ježíše Krista, kterou podávají synoptická evangelia, kdy Ježíš vyvedl tři apoštoly (Petra, Jakuba a Jana) na horu, kterou tradice ztotožňuje s horou Tábor, kde byl proměněn, jeho obličej oslnivě zbělel a Ježíš rozmlouval s Eliášem a Mojžíšem.
V církvi tuto událost dnes připomíná zvláštní svátek.
Patří mezi tzv. svátky Páně.
Svátek připadá na 6. srpna.
V liturgickém kalendáři nejde o svátek, je to den, který připadá na poslední, tedy 34.
Povýšení sv. kříže, v kalendáři církve se slaví 14. září.
Svátek má svůj původ v Jeruzalémě, kde se ten den slavilo výročí posvěcení Baziliky Božího hrobu.
Podle legendárního podání (např. Svátek je slaven napříč křesťanstvím, církve jej slaví 1. listopadu.
Římskokatolická církev a některé další západní církve navazují 2. listopadu na tento svátek Vzpomínkou na všechny věrné zemřelé, lidově tzv. Dušičky
Památka všech věrných zemřelých či lidově dušičky.
Připadá na 2.
Památka se slaví od 10.