Aby odpověď víry, kterou dává člověk Bohu, byla lidská, musí být dobrovolná; "nikdo nemá být nucen k přijetí víry proti své vůli. Vždyť úkon víry je už svou povahou dobrovolný." Bůh povolává lidi, aby mu sloužili v duchu a pravdě, takže jsou vázáni ve svědomí, ale nejsou nuceni... To se v nejvyšší míře ukázalo na Ježíši Kristu. Kristus vybízel k víře a k obrácení, ale nikoho k tomu nenutil. Vydal svědectví pravdě, "nechtěl ji však násilím vnucovat těm, kteří se proti ní stavěli." Izraelský lid nevyslovuje Boží jméno z úcty k posvátnosti; při čtení Písma svatého je zjevené jméno nahrazováno božským titulem "Pán" (Adonai, Kyrios). Satanova moc však není neomezená; i on je tvor, ač je mocný jako duch, ale nemůže zmařit budování Božího království. I když satan působí ve světě, tuto činnost dopouští Boží prozřetelnost, která nenásilně řídí dějiny člověka i světa. Kristus pochází z řeckého překladu hebrejského výrazu "Mesiáš" neboli "pomazaný" a stává se Ježíšovým vlastním jménem, protože dokonale plní božské poslání, které to jméno vyjadřuje.
V Izraeli bývali ve jménu Boha pomazáni ti, kteří mu byli zasvěceni k poslání. V řeckém překladu SZ knih je nevýslovné jméno překládané jako "Kirios" (Pán). Výraz Hospodin (Pán) je nejčastějším jménem pro Boha Izraele a NZ ho používá i pro Ježíše; On je tím uznáván za Boha. Sám Ježíš si tento titul připisuje, diskutuje-li s farizeji o 110. žalmu (Mt 22,41-46; Sk 2,34-36; Žid 1,13), i otevřeně, když se obrací ke svým apoštolům. Lidé ho oslovují "Pane" (Mt 8,2; 14,30; 15,22 a jiné).
Člověk nesmí absolutně podřizovat svou osobní svobodu žádné pozemské moci, ale jen Bohu Otci a Pánu Ježíši Kristu; císař není "Pán". Jméno "Pán" znamená božskou svrchovanost. Vyznávat Ježíše jako Pána znamená věřit v jeho božství. "Být jako děti ve vztahu k Bohu" je podmínka vstupu do království; proto je třeba se ponížit a narodit se znovu (Jan 3,7) a narodit se z Boha, abychom se stali Božími dětmi (Jan 1,12). Kristus je středem tohoto shromáždění lidí v "Boží rodině" a svolává je svým slovem, znameními a posláním učedníků. Příchod Božího království uskuteční Kristus především velkým tajemstvím Velikonoc: svou smrtí na kříži a svým zmrtvýchvstáním. "A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě" (Jan 12,32).
Všichni lidé jsou povoláni vstoupit do království. Slovo Páně se přirovnává k semeni; ti, kdo ho slyší s vírou a patří ke Kristovu stádu, přijali už království. Království patří chudým a maličkým, těm, kteří ho přijali s pokorným srdcem. Ježíš zve hříšníky ke stolu království: "Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky" (Mk 2,17). Vyzývá je k obrácení a ukazuje bezmezné milosrdenství Otce k nim a radost v nebi nad jedním hříšníkem (Lk 15,7). Ježíš volá ke vstupu do království prostřednictvím podobenství, která jsou prvkem jeho učení. Jimi zve na královskou hostinu, ale vyžaduje radikální volbu: kdo chce získat království, musí prodat všechno; slova nestačí, je třeba skutky.
Kristus jako král a hlavní cíl církve
Podobenství jsou zrcadly: člověk přijme slovo jako sklání půdu? Co učiní s hřivnami? Skrytým jádrem podobenství je Ježíš a přítomnost království v tom světě. Je třeba vstoupit do království, stát se Kristovým učedníkem, aby člověk poznal tajemství nebeského království (Mt 13,11). Ježíš doprovází svá slova mnoha skutky a znameními (Sk 2,22), které ukazují, že v něm je už království přítomno. Příchod Božího království je porážkou satanova království: "Jestliže však vyháním zlé duchy s pomocí Ducha Božího, pak už k vám přišlo Boží království" (Mt 12,28). Exorcismy osvobozují lidi od nadvlády démonů a předjímají Ježíšovo vítězství nad světem a nad zlem. Petrovi byla dána zvláštní moc: "Tobe dám klíče od království nebeského" (Mt 16,19); moc klíčů označuje autoritu vlády nad Božím domem, církví. Ježíš, "dobrý pastýř" (Jan 10,11), potvrdil toto pověření po svém zmrtvýchvstání: "Pas moje ovce" (Jan 21,15-17). Moc svazovat a rozvázaovat znamená pravomoc k rozhřešování hříchů, k nauce a k disciplinárním rozhodnutím v církvi.
Ode dne, kdy Petr vyznal Ježíše Mesiášem, začal Ježíš naznačovat, že bude muset jít do Jeruzaléma, trpět a být zabit; třetí den vzkříšen. Proměnění na vysoké hoře ukazuje Petrovi božskou slávu a připomíná, že k přijetí slávy je nutný kříž (Lk 9,31). Křest je vyvrcholení našeho prvního znovuzrození; proměnění je svátost druhého znovuzrození, našeho vzkříšení. A již nyní se podílíme na Pánově vzkříšení skrze Ducha svatého působícího ve svátostech Církve. Proměnění dává předchuť Kristova slavného příchodu, který "přemění naše ubohé tělo" (Flp 3,21).
Náš život na zemi je způsob, jakým Kristus královskou moc vykonává: "Kristus, král a pán celého vesmíru, se stal služebníkem všech, protože 'nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny' (Mt 20,28)." Všichni, kdo se znovuzrodili v Kristu, se stávají králi skrze znamení kříže a jsou posvěceni na kněze skrze Ducha; jsou členy královského rodu a mají účast na kněžském úkolu. Kristus po vzkříšení vyslal apoštoly zvěstovat pokání v jeho jménu a odpouštět hříchy (Lk 24,47). Církev dostala klíče nebeského království, aby v ní docházelo k odpuštění skrze Kristovu krev a působení Ducha svatého; toto tajemství překonává chápání a vyžaduje naději víry ve společenství s Bohem. Na konci času dojde království ke své plnosti, novým nebem a nové zemi. Velikonoce otevřely prameny křtu všem lidem; Jeruzalémský Jeruzalém - království se dotýká každého člověka na zemi, kde Kristus kraluje a jeho království je bez konce.
Kristovo království na zemi a v církvi
Království bylo zahájeno nebeským královstvím na zemi prostřednictvím Krista; po jeho nanebevstoupení zůstává na zemi v církvi. Kristovo království je ohrožováno silami nepravosti, i když byly tyto síly radikálně přemoženy Velkým tajemstvím Velikonoc. Církev putuje mezi pronásledováními světa a útěchami Boha; na zemi se cítí ve vyhnanství a touží po dovršení království. Plné uskutečnění církve a světa ve slávě nastane až po zkouškách; Boží lid má konečně účast na Kristově královské funkci. Království je otevřeno těm, kdo v něj věří, a ti, kdo je vedou k víře, svědčí o Kristově moci prostřednictvím činů lásky a milosrdenství. V době, kdy věřící vyznávají Krista jako Krále, připomínají si nejen Boží vládu, ale i odpovědnost každého věřícího za svědomí, svobodu a službu druhým.
V kontextu zasvěcení se Kristus Král stává středem modliteb a duchovní cesty: zasvěcení kostela, veřejné i soukromé, a možnost vstupu do společenství podle církevního práva. Zasvěcení může znamenat vstup do společenství nebo akt osobního závazku k Bohu; toto je den našeho křtu pro mnohé katolíky, kteří si připomínají svůj duchovní počátek a znovuzrození. Tradice Zasvěcení Panně Marii v Jeruzalémském chrámě připomíná rovněž spojení s božskou vládou a s šířením víry, která vyvrcholí v Kristově království. Pius XI. zavedl slavnost Krista Krále v reakci na proměny politických systémů a na uctívání nepravých bohů; tím chtěl zdůraznit skutečnou moc království Boží nad světem. Království Krista je královstvím lásky, spravedlnosti a pokoje, které se rozvíjí skrze modlitbu, pokoru a službu bližním.
Praktické důsledky víry a zasvěcení
Slavnost Krista Krále vyzývá k osobní modlitbě a k obnově závazků: "uznávám Tě za Krále světa... Obnovuje svůj křestní slib... obětuji Ti své skutky, aby zavládl Tvůj pokoj na celém světě." Křest, obrácení a pokání jsou jádrem přijímání Božího království. V kázání a při eucharistii si uvědomujeme, že Boží Království je už mezi námi a zároveň pro nás připravené v plnosti v nebesích. Kristův kříž a Velikonoce nejsou jen historií, ale i aktuálním pozváním ke vstupu do království skrze víru, naději a lásku. Naděje, která je darem Ducha svatého, nás vede k radosti nad Božím plánem pro svět a pro každého člověka.