Pomník Obětem 1. a Pomník Obětem 2. připomínají oběti první světové války a další tragické kapitoly místních dějin. Na hřbitově ve Lhoticích jsou uloženy ostatky pěti obětí, kteří byli zastřeleni při přihlížení ústupu německého vojska u silnice z Humpolce na Želiv. V Želivě je umístěn hrob u silnice vedle branky k domu čp. MUDr. Základními prvky textu na pomních a hrobech jsou jména a data, které poskytují historické souvislosti o obětech a jejich rodinách. Na hřbitově v Želiv, ambity kláštera a další místa spojená s odkazem církevních dějin, jsou připomínky významných osob, jako je Jan Želivský, radikální husitský kněz a kazatel, nejvýraznější postava českého chiliasmu (1380-9. března 1422).
Nápis: MUDr. rodinné zkušenosti od roku 1917, nedožil. Nápis a údaje o hrobech a místech, kde byly ostatky uloženy, spojují příběhy lidí z různých časových období. Po druhé světové válce byli v roce 1950 z kláštera vyhnáni premonstráti a přemístěni do Broumova. V klášteře vznikl internační tábor a za jeho šestiletou existenci jím prošlo více než 400 kněží a řeholníků, včetně biskupů Tomáška a Otčenáška. Umístění: Želiv, ambity kláštera. V textu je uvedeno, že dominovalo v Bratislavě místu, kde sv. VÍT BOHUMIL TAJOVSKÝ, O. 49.
Historie a svědectvísí se prolínají v příběhu Karla Sádlové a jeho rodiny. Narodil se 26. listopadu 1952 v Písku Karlu Sádlovi a jeho ženě Alžbětě, a ve vesnicích Křižanově a Milevsku prošly jejich životy těžkými zkouškami komunistického režimu. Estébáci si ho vyhliédli jako informátora o dění v církevních kruzích; o jeho osudech svědčí příběhy rodinného přítele a pamětníka Karla Sádla. Dlouhá léta jeho života na časovém rozhraní normalizace odhalují tlak Státní bezpečnosti a odvahu odmítnout spolupráci.
Václav Jalovecký byl osvětou a inspirací pro mnoho lidí. K němu se váže výpověď Karla Sádla, který popisuje jeho kultivovanou povahu a vliv na vesnický život i na duchovní službu. Po ukončení studia teologie a vojenské služby v letech 1977-1988 se Karla Sádlovi objevovaly další výzvy ze strany bezpečnostních složek. StB mu nabízela byt, zaměstnání a zahraniční léky výměnou za spolupráci; on však odmítl opustit své hodnoty. K jeho činnosti v církevní instituci a pozdějšímu působení svědčí setkání s biskupy a postupné zařazení do klášterních a farních struktur.
Historické detaily ukazují, jak se rodina Sádlova vyrovnávala s persekucí. Po samotářské zkušenosti s veřejnou bezpečností a tlakem okolí začala rodina budovat svou budoucnost v duchovním životě a v zaměstnání. Po skončení vojenské služby a uvolnění v polovině 80. let 20. století se Karel Sádlo stal pokračovatelem jáhenské služby a nakonec trvalým jáhnem v Českých Budějovicích, a později v Křižanově a Chrašťanech, kde pomáhal místnímu páterovi zajišťovat farnosti pro čtyři obce.
V průběhu let se mění i postavení venkova a víra. „Venkov vymírá,“ říká pamětník, a dodává: „V 90. letech byla průměrná návštěvnost v kostele 110 lidí, dnes je to 15. Ale život začíná ve městech. Pod zemí je vody dost, a někdy vytryskne pramínek a někdy řeka.“ Přesto zůstává jáhenská služba pro Sádlovo rodinu důležitou součástí života. Pořád se více než tři dekády snaží pomáhat a předávat víru dalším generacím.
Karl Sádlo má šest dětí, z nichž jedno zemřelo. I když je od roku 2015 v důchodu, nadále vykonává jáhenskou službu zadarmo. „Miluju, když si vnoučci sednou a ‚dědo, povídej‘. Pro tohle tady člověk je, aby něco předal,“ uzavírá pamětník své vyprávění.
