Způsob, jakým se Josef II. chopil reformního díla, nesl výrazné stopy jeho charakteru. Byla to opatření rychlá, spontánní, často násilná a unáhlená, jakoby tušil, že mu nezbývá mnoho času. Tolerančním patentem z října 1781 umožnil kalvinistům, luteránům a pravoslavným svobodně vyznávat jejich víru. Nebyla to ještě úplná náboženská svoboda a rovnoprávnost, ale jen tolerance k těmto jinověrcům. Svou víru nesměli vyznávat na veřejnosti a omezení platila i pro výstavbu jejich kostelů. Císař omezil politickou moc katolických biskupů a kněžské semináře podřídil státnímu dohledu. Od roku 1782 zrušil desítky klášterů a zkonfiskoval jejich majetek. Některé řády silně zredukoval, jiné zrušil úplně. Ušetřil jen ty, které mohly sloužit jeho reformátorským cílům, tedy kláštery se školskou, vědeckou a pastorační službou a ty, které pečovaly o chudé a nemocné.
Rozšířil proto pastorační službu tím, že řádové kněží umísťoval na fary, z nichž bylo do té doby mnoho neobsazených. S podporou části reformně naladěného duchovenstva se mu postupně podařilo zlomit vliv vysoké hierarchie, která se reformám bránila zuby nehty. Josef II. byl věřící katolík a církvi neupíral právo na výchovu a vzdělávání poddaných. Napětí mezi státem a církví vyvrcholilo kvůli denominacím i organizačním a finančním změnám.
Hlavní pilíře josefínského reforem a jejich církevní dopady
První velký patent, toleranční patent z roku 1781, ukončil pronásledování evangelíků v Rakousku a umožnil jim vyznávat víru a zakládat modlitebny. Toleranční patent však nebyl zrovnoprávněním; katolická církev zůstávala státní církví a evangelíci byli „trpěni“ s omezeními. Sbor a školu si mohli zřídit jen tam, kde se přihlásilo alespoň 500 duší nebo 100 rodin. Do tří let se přihlásilo přes 70 000 evangelíků a vzniklo 73 českých evangelických sborů a 53 škol. Židé získali určité možnosti, zrušeno bylo označování žlutým kolečkem a některá privilegia se rozšířila; nicméně státní služba zůstávala nadále omezena.
Další významnou změnou bylo zrušení církevního monopolu nad majetkem a vznik náboženského fondu (Religionsfonds) spravovaného státem. Tím Josef II. centralizoval financování duchovenstva, škol a sociální péče a podřídil církev státnímu dohledu. Kněžím byli nabízena místa jako státní úředníci a fary i semináře spadaly pod státní kontrolu. Církevní majetek byl přesunut do fondu a jeho výtěžek sloužil pro potřeby státu, škol a nemocnic.
Kláštery byly až do 1782 zrušeny či výrazně redukovány; 140 klášterů a velký počet řeholních sborů a kostelů zaniklo. Některé kláštery sloužily veřejnému účelu (kasárna, školy, nemocnice), jiné zůstaly chátrat a některé dokonce zanikly dodnes. Papež Pius VI. navštívil Vídeň v roce 1782 a usiloval o zmírnění reforem, avšak jeho snahy zklamaly.
Josefínský katastr a reformy majetku
Před rušením klášterů vznikla Josefínská reformní politika i prostřednictvím Josefínského katastru, Berní a urbariálního patentu. Josefínský katastr znamenal soupis půdy a zavedení rovného zdanění. Berní a urbariální patent rušil povinnost roboty a nahrazoval ji peněžními dávkami; poddaní po určité období mohli robotovat za mzdu. To poskytlo větší mobilitu obyvatelstva a podpořilo hospodářský rozvoj, včetně průmyslové revoluce v Čechách.
Josef II. prosadil částečné zrušení nevolnictví a umožnil svobodu pohybu, manželství a vzdělání poddaným, což výrazně podpořilo urbanizaci a rozvoj školských a sociálních institucí. Ovlivnil též jazykovou politiku a podpořil němčinu jako jednotný jazyk říše, ačkoli byl Čechem, a to vedlo k rozvoji národního obrození.
Napětí mezi státem a církví a mezinárodní kontext
Říše byla v 18. století svědkem oslabení církevní moci a posílení státních institucí. Osvícenství kladlo důraz na rozum, vědu a učňovství, zatímco církev usilovala o zachování své autority a boje proti změnám. Formálně probíhaly boje o to, zda a jak hluboko lze zasahovat do církevního života: od změn ve školství, přes církevní právo až po liturgické zvyklosti.
V 1780. letech došlo k zásadnímu posunu: kněžské semináře byly pod státní kontrolou, kláštery zrušeny, mnichovská a řeholní společenstva zredukována a církevní majetek byl převeden do státního fondu. Tyto kroky vyvolaly odpor uvnitř církve i u části veřejnosti, avšak i podporu reformně orientované části společnosti.
Důsledky pro stát, církev a společnost
Josefínské reformy vedly k sekularizaci společnosti a k oslabení vlivu církve na veřejný život, kulturu a vědu. Základy moderního pojetí státní suverenity a centralizace byly posíleny a nový model finančního řízení církevního majetku byl uplatňován i po 19. století. Církev ztratila část své ekonomické autonomie, ale zároveň se rozšířila síť škol, nemocnic a sociálních zařízení, která byla financována z náboženského fondu. Tato reforma výrazně ovlivnila vztah mezi státem a církví a položila základy moderního pojetí státní správy a náboženské neutrality.
V českých zemích zůstal proces reformy složitý: některé kláštery byly po reformách využity pro veřejné účely, jiné chátraly, a v moderní době se situace liší region od regionu. V Rakousku naopak většina významných klášterů přečkala reformy a byla dále využívána různými způsoby. Josefínské reformy tak představují dvojí tvář: na jedné straně zásadní centralizaci a modernizaci, na druhé straně de facto oslabování tradičního církevního majetku a autonomie.
| Aspekt reformy | Popis | Důsledek |
|---|---|---|
| Toleranční patent 1781 | Uvolnění vyznání pro evangelíky, Kalvíny a pravoslavné | Růst evangelické siete, zrušení monopolů, omezení pro veřejné působení |
| Náboženský fond | Centralizované financování duchovenstva, škol a sociálních služeb | Omezení ekonomické nezávislosti církve, posílení státní kontroly |
| Rušení klášterů | 140 klášterů a řádů zrušeno, majetek převeden | Reforma církevní správy, vznik nových farních sítí |
| Berní a urbariální patent | Ruší robotu, zavádí mzdu, rovné zdanění | Podpora migrace do měst, rozvoj průmyslu |
| Pravomoci kněží | Podřízenost státnímu dozoru, zjednocení seminářů | Státní administrativa a osvícenský vzdělávací systém |
Josef II. byl zároveň manželským i politickým reformátorem, který ukazoval, že osvícenství může mít spojení s praktickou vládou a že katolická církev nehraje primární roli v řízení státu. Jeho důležité reformy měly obrovský dopad na evropský kontext a dodnes se k nim odborníci vrací při zkoumání překlenutí mezi státem a církví ve střední Evropě.
