Druhá světová válka byla obrovskou zkouškou společnosti. Odhlédneme-li od vlastních bojů a utrpení, které s sebou největší konflikt moderních dějin přinesl, celé národy selhávaly v reflexi toho, co se v Hitlerem ovládané části Evropy děje.
Jméno papeže, který svůj pontifikát vykonával od 12. března 1939 do 9. října 1958, zaznělo i v roce 1998 v dokumentu papeže Jana Pavla II., v němž se vracel k událostem druhé světové války. Zpráva nese název „Vzpomínáme, reflexe na Šoah“ a Vatikán v ní přiznává, že křesťané neposkytovali pronásledovaným veškerou pomoc a podporu, kterou od nich bylo možné po právu očekávat. Hlava katolické církve vyjádřila hlubokou lítost nad chybami a proviněními mnoha křesťanů za holokaustu a požádala o odpuštění za chyby svých členů.
Komunikace o Pia XII. a hodnocení Vatikánu
Čtěte také: Ve varšavském ghettu trpělo 450 000 Židů. Na druhou stranu Jan Pavel II. uvedl i to, že antisemitismus má kořeny mimo křesťanství a že nacistický režim stál proti církvi a jeho činy dopadaly i na věřící. V souvislosti s osobou Pia XII. pak dokument podtrhuje tehdejší papežův postoj a připomíná některé jeho výroky. Například ve své úplně první encyklice Summi Pontificatus z 20. října 1939 varoval před teoriemi popírajícími jednotu lidské rasy a zbožšťování státu, v čemž viděl cestu vedoucí ke skutečné temné hodině.
Dále pak dokument zmiňuje, že už během války a po ní vyjádřily židovské komunity a židovští vůdci své díky za vše, co pro ně bylo učiněno, včetně toho, co papež Pius XII. Unikátní záběry odhalují vrchol nacistické propagandy. Tím se otevírá druhá strana pohledu na papeže Pia XII., tedy ta, o které mluvili historici a kterou potvrzují i dokumenty Vatikánu odtajněné v roce 2020 papežem Františkem. Sám Pius XII. měl být podle nich hlavou záchranné sítě, která měla pomoci zachránit desítky tisíc lidských životů. Podle badatele Johana Ickxe jen Vatikán volil tichou diplomatickou cestu namísto otevřené kritiky Hitlerova režimu.
Diplomacie a konkordáty před válkou
Pius XII. se měl obávat podobného postupu Němců jako v případě nizozemských katolických biskupů, kteří byli za svá otevřená prohlášení o rasistických základech nacismu pronásledováni. Za pošlapáním jména papeže Pia XII. Říká se, že dějiny píšou vítězové. V případě Německa po 1. světové válce to ale úplně neplatí. O vývoj dějinných událostí se totiž postaralo, i když v předchozím konfliktu skončilo v poli poražených. S poválečným uspořádáním se představitelé země rozhodně nechtěli smířit a vztahy se zeměmi střední a východní Evropy zůstávaly na bodu mrazu. Hospodářská krize vtrhla do Evropy plné politických i národnostních konfliktů.
Státy se šířily dopady nezaměstnanosti a stále častěji se za viníky mizerné finanční situace označovali Židé. Pravicové proudy se radikalizovaly, totalitní režimy nabývaly na síle. Sovětskému svazu vládli bolševici, v Itálii jasně vítězil fašismus Benita Mussoliniho. Bylo jen otázkou času, kdy se podobné projevy ukážou i v centrální Evropě. V roce 1932 vyhrála volby v Německu Národněsocietní německá dělnická strana v čele s Adolfem Hitlerem a hranice se brzo začaly přepisovat.
Po zabrání Rakouska a Československa vpadl Hitler do Polska a zahájil tam nejkrvavější světový konflikt. Když do Vatikánu usedl papež Pius XI., Evropa se už čtyři roky vzpamatovávala z 1. světové války. Třaskavá politická situace se ale klidným časům na hony vzdalovala. Celé období Piova pontifikátu, které skončilo v roce 1939, tak prosycovalo sílící napětí i konfrontace s nově vzniklými totalitami. Nejbližší zkušenost měl samozřejmě s italským fašismem.
Zpočátku tuto diktaturu možná Vatikán podceňoval. Církev se rozhodně více děsila politického vývoje v Sovětském svazu, kde moc převzali komunisté. Klidné doby však netrvaly na věky a politika Adolfa Hitlera se s katolickou církví nesnesla. I Mussolini začal podezřívat církevní náboženské spolky z toho, že se příliš zapojují do politických aktivit. Více se zaměřil i na samotného papeže. Ani říšský kancléř Adolf Hitler se v počátcích svého působení nepouštěl s církví do významnějších názorových třenic a držel se v mezích ústavy.
Vatikán a konkordáty během vzestupu totalitarismu
Dokonce se snažil na svou stranu přivést i německé katolíky. Mnozí si ale uvědomovali, že jen vyčkává příhodného okamžiku, kdy zaútočit. Katolická církev pro něj znamenala problém v prosazování nacionalistických a národoveckých principů. Ani katolíci však nepředstavovali tak velkou sílu. Oba náboženské proudy však cítily potřebu po nějakém sjednocení a nacisté toho dokázali využít. Představili velkolepý plán: sjednotit veškeré křesťanstvo pod hlavičku německé národní církve. Lákavá propaganda však neodhalila všechny plány. Nacisté hodlali postupně kult Ježíše Krista upozadit a na jeho místo umístit germánské pohanské bohy. Velkoněmecká říše s nějakým křesťanstvím příliš nepočítala.
Biskupové tyto tendence rychle prohlédli a brzo vydali prohlášení, ve kterém zakazují katolíkům volit nacisty či vstupovat do NSDAP. Vatikán po mnoha staletí dbal mimo jiné i o to, aby katolíci mohli v různých zemích vyznávat svou víru, vychovávat a vzdělávat svoje děti. A to se dalo zajistit jedině diplomatickou cestou. Mnoho diskusí mezi Vatikánem a vládami v různých zemích tak končilo uzavírání konkordátů.
Situace v Německu se pod vlivem diktátorských projevů Adolfa Hitlera pro katolíky rychle proměňovala. Když tedy Hitler Vatikánu sám nabídl podepsání konkordátu s Říší, jevilo se kladné rozhodnutí jako nejlepší tah. Podepsání vzájemné dohody se ostatně hodilo i samotnému Hitlerovi. Na mezinárodním poli vzbuzovala dohoda s Vatikánem důvěru a německé katolíky alespoň na nějakou dobu dokázala uklidnit. Rozpouštěla katolické spolky, omezovala vydávání katolických tiskovin a výuku křesťanství na školách.
Situace v Německu se v průběhu 30. let stále více vyostřovala. Inteligence, novináři i katoličtí kněží byli pronásledováni a diskreditováni. Vztahy mezi katolíky a nacistickým vedením Německa se nacházely na bodu mrazu. Bylo potřeba jednat a na popud německých biskupů se do věci vložil tehdy již nemocný a zesláblý papež Pius XI. Nemohl se vměšovat do politického směřování jiného státu, měl značně omezené možnosti. Vydal proto encykliku s názvem S palčivou starostí, ve které upozorňuje na řadu porušení vzájemně podepsaného konkordátu. Tento spis se zaměřoval především na rozdíly mezi nacistickou ideologií a katolickým smýšlením. Encyklika byla výjimečně napsána v němčině, a ne v latině - to proto, aby se snadněji dostala mezi širokou veřejnost. I když ji vydali tajně, šířila se nesmírnou rychlostí. Přečetli ji v téměř 12 tisících kostelích po celé zemi a brzo se rozšíla také na území Rakouska a Československa. Nacisté zuřili a v projevu ministra propagandy Goebbelse padla na adresu Vatikánu řada výhrůžek.
Poválečné hodnocení a odkaz
V roce 1939 zemřel papež Pius XI. a na jeho místo nastoupil sekretář Eugenio Pacelli. Tato volba nikoho nepřekvapila a očekávalo se, že nový papež se vydá ve šlépějích svého předchůdce. Pius XII. se hned od počátku snažil působit coby mediátor především na politické scéně. Obracel se na své podřízené nejen ve státech Evropy, ale i v USA. Ještě poslední srpnový den roku 1939 vyzval Polsko a Německo ke vzájemné dohodě a k udržení míru v Evropě. Následující den začala napadením Polska II. světová válka. Do Vatikánu se brzy dostaly informace o zabíjení a věznění nejen židovského obyvatelstva. Cílem teroru se stali také duchovní, uzavíraly se kostely, docházelo ke znásilňování řádových sester a dalším zvěrstvům. A papež? Nicméně zcela nečinně se nechoval. Ba naopak - intenzivně se snažil vyjednávat s Mussolinim a přesvědčit ho, aby se Itálie do války nezapojovala. To se mu dařilo až do poloviny roku 1940. Poté už se Svatý otec musel cítit spíš jako rukojmí.
Nesouhlasným postojem vůči bolševickému Rusku se Vatikán nikdy příliš netajil. Komunismus už dlouhá léta před válkou fungoval jako velký strašák na většinu věřících. Jakmile ale Hitler vtrhl i do Sovětského svazu, bylo potřeba názor pozměnit. K celé situaci se koneckonců musely postavit i Spojené státy. Společnost se ocitla ve zvláštním dilematu. Nacistické Německo se jevilo jako jednoznačný nepřítel, ale podporu komunismu v Rusku odsoudil ve své encyklice už Pius XI. Americkým katolíkům tak doporučil, aby odlišovali ateistický styl ruských komunistů od života běžného ruského lidu. A nebezpečí nacismu v Evropě bylo označeno za mnohem palčivější než komunismus v Rusku.
Těžko dnes soudit, zda nestrannost a mírný přístup k činům nacistů a fašistů za druhé světové války představovaly dobrou strategii. Na hlavu papeže Pia XII. se totiž po válce snesly výčitky a obviňování z nečinného přihlížení. Vytýkali mu, že se dostatečně nezastal perzekvovaných duchovních, nikdy se jasně nevymezil proti rasové politice a veřejně ani neodsoudil hrůzy holocaustu. Ty nejpřísnější hlasy dokonce mluví o skrytém antisemitismu a obdivu ke všemu německému.
Druhá světová válka se dlouhodobě těší mimořádnému zájmu historiků i odborné veřejnosti. Snad žádnému jinému tématu světových dějin nebyla věnována taková pozornost jako právě tomuto konfliktu 20. století, jenž bezpochyby patří mezi nejdramatičtější a nejtragičtější období moderních dějin. Množství filmů, dokumentů, knih či webových stránek je toho jednoznačným důkazem. Podobně i v církevních dějinách jsou již dlouhodobě diskutovány náboženské poměry v období let 1939-1945, zejména otázka (po)vědomí Vatikánu o tragických událostech v Evropě, odpovědnosti papeže Pia XII. na holocaustu, součinnosti církevních představitelů na tažení totalit Evropou či zodpovědnosti katolické církve na dramatických událostech druhé světové války a jejich podílu viny.
Tváří v tvář nesmírnému utrpení se ocitla rovněž katolická církev, která na ně musela v daném prostředí určitým způsobem a v určitém historickém kontextu reagovat. I. II. III. Vatikán a vypuknutí druhé světové války. IV. Hitlerovo tažení na západ. V. VI. VII. Pius XII. VIII. IX. X. XI. XII. XIII. Tzv. XIV.
