Za teplého a slunečného počasí se jí zúčastnilo bezmála sto farníků z Velehradu a okolních vesnic, řeholnic z velehradské Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje, studentů Stojanova gymnázia Velehrad, z nichž většina vezla na vozíčcích hendikepované obyvatele z Domova pro osoby se zdravotním postižením Kopretina. Účastníci křížové cesty, jejíž strůjcem bylo Stojanovo gymnázium s kaplanem P. Radimem Kuchařem, se sešli u kašny na Stojanově nádvoří, ale k zahájení její pobožnosti se přesunuli pod velký dvouramenný papežský kříž sv. Jana Pavla II. Od něj pak v čele s kaplanem P. Radimem Kuchařem a hlavním vychovatelem gymnázia Tomášem Chytkou, hrajícím na kytaru, vyrazili farníci, střídající se v nesení velkého dřevěného kříže ke čtrnácti zastavením ve Velehradě i po dvoukilometrové Mariánské poutní cestě, která je určena pěším i cyklistům.
„Modlitba u každého ze 14. zastavení byla jiná a zaměřena byla také na současnou dobu. Dotkla se okrajově i války na Ukrajině a krátkého rozjímání,“ svěřil se P. Radim Kuchař. Účastníkům křížové cesty osvětlil, proč se křížová cesta koná už několik let s krátkým předstihem před Velkým pátkem, „Naši studenti totiž ve středu odjíždějí na velikonoční prázdniny, takže by se nemohli křížové cesty v poutním Velehradě zúčastnit,“ dodal páter Kuchař.
K modlitbě na čtrnácti zastaveních křížové cesty poutníkům nepomáhaly obrazy, jaké jsou v posvátné bazilice, papežský kříž před poutním chrámem, Mariánský morový sloup s hrobem sv. Rozálie a sochami světců, kaplička se soškou Pražského Jezulátka, kterou Velehradu věnovali francouzští poutníci, anebo na Mariánské poutní cestě kamenné sloupy s hlavicemi, na nichž jsou reliéfy zobrazující růžencová tajemství.
První obyvatelé osídlili zdejší malebnou krajinu již v období mladší doby kamenné. Soustavně obhospodařovat toto území však začali až cisterciáčtí mnichové. Jejich klášter zde založil moravský markrabě Vladislav Jindřich a olomoucký biskup Robert. Stalo se tak roku 1205. Celý románský komplex byl dokončen v průběhu první poloviny 13. století.
Nadějný rozvoj kláštera byl přerušen poprvé v roce 1421, kdy jej vypálili husité z Nedakonic. Druhou ranou se stal rozsáhlý požár v roce 1681. Cisterciáci se poté rozhodli pro celkovou přestavbu, která dala klášteru i kostelu dnešní podobu.
Cisterciáci si však plodů své činnosti neužívali příliš dlouho. Už v roce 1784 byl klášter zrušen na základě císařského nařízení. Do centra pozornosti se Velehrad začíná znova dostávat až v polovině 19. století. V souvislosti se vzrůstajícím národním povědomím se probouzí úcta ke sv. Cyrilovi a Metodějovi, jejichž působení je s Velehradem tradičně spojováno.
Chátrající klášterní komplex je postupně rekonstruován pod taktovkou kněží z Tovaryšstva Ježíšova, kteří Velehrad spravují od roku 1890. Stává se místem, kde se při každoročních poutích setkávají desetitisíce poutníků, místem, které hned po svržení komunistického režimu navštívil papež Jan Pavel II.
Bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Klášterní kostel zasvěcený Nanebevzetí Panny Marie sloužil původně pouze cisterciáckým mnichům. Přesné datum započetí stavby není dodnes doloženo, jisté je pouze, že východní část kostela byla vysvěcena v roce 1228. Z archeologických výzkumů vyplývá, že se na jeho výstavbě podílelo zhruba 240 kameníků.
Původní délka kostela s předsíní činila 100 metrů. Jednalo se o trojlodní baziliku s půdorysem kříže, její východní část byla zakončena pěti apsidami. Zdá se, že původní kostel neměl věže, ale pouze nízkou zvonici. I když se jednalo o stavbu románskou, některé části vykazují raně gotické prvky.
Po dvou požárech v 15. a 17. století velehradští cisterciáci křísili chrám barokně. K nejzásadnějším změnám půdorysu patřilo zkrácení délky kostela na 86 metrů, vystavení západního průčelí se dvěma barokními věžemi a přeměna věže nad křížením na kupoli. Okna byla rozšířena, barokní omítky zakryly románské relikty. Interiér byl bohatě vyzdoben a doplněn o barokní oltáře. Strop baziliky byl vybarven freskami.
Dominantou interiéru se stal novorománský oltář z bílého mramoru a obraz Nanebevzetí Panny Marie od Ignáce Raaba. Celý presbytář byl ve druhé polovině 20. století obnoven. V roce 1928 obdržel velehradský kostel titul basilica minor od papeže Pia XI., a o tři roky později došlo k rozšíření zasvěcení baziliky o sv. Cyrila a Metoděje.
Při příležitosti 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje v roce 1985 udělil papež Jan Pavel II. velehradské bazilice Zlatou růži. Lidově zvaný Cyrilka. Kaple sv. byla vystavěna v blízkosti hospodářských stavení; dominantou je pískovcová socha sv. Kaple sv. byla postavena v roce 1715 u paty barokního mostu přes Salašku.
Vedou do ní dva vchody; přes řeku Salašku nechal postavit poslední velehradský opat Filip Zuri v letech 1764-1766. Most byl původně zdoben sochami sv. Luitgardy a sv. Bernarda, které byly zničeny po automobilové havárii. Sochy sv. Jana Nepomuckého jsou na Velehradě hned dvě.
Šest zvonů visí v poutní basilice minor Nanebevzetí Panny Marie a svatých Cyrila a Metoděje. Největší zvon Zvon svatého Josefa a svaté Terezie váží asi 5 300 kg. Společenství velehradských zvoníků pečuje o celý soubor barokních zvonů, které představují největší dochovaný soubor v České republice.
„Velehradský klášter vděčí za svůj vznik moravskému markraběti Vladislavu Jindřichovi a odhaloval duchovní odkaz Cyrila a Metoděje.“ Cyrilometodějská tradice spojuje Velehradsko s Evropy a představuje nadregionální proud, který spojuje východní a západní křesťanství.
Na Velehradu tedy někdo odpočívá. „Na Velehradu je ústřední kruh evropské jednoty a Cyrilometodějská tradice je nadregionální proud, který spojuje kulturní vlivy Východu a Západu.“
Myšlenka na vybudování poutní cesty růženec vznikla jako odezva návštěvy papeže Jana Pavla II. na Velehradě. Cestovat lze vlakem, autobusem i MHD.
Poutní cesta růžence spojuje Veligrad se Velehradem a vychází z původní trasy, která byla zrušena během totality. Začíná za železniční tratí u Starého Města a pokračuje údolní nivou potoka Salašky, končí u střed siluety baziliky a má dvacet zastavení růžencové modlitby.
Úvod představuje Radostný růženec, následuje Růženec světla, Bolestný růženec a vyvrcholením je Slavný růženec. Každé zastavení symbolizuje jedno tajemství a je zpracováno sochařsky z božanovského pískovce. Tvar navazuje na tradice božích muk v české a moravské krajině; dvoumetrový kvádr dříku vyvažuje krychlovitý blok s textem a vyobrazením.
Myšlenka byla vytvořena v reakci na návštěvu papeže Jana Pavla II. a projekt vznikl díky Matice velehradské a darům mnoha institucí. Autory projektu jsou Miloslav Klement a Petr Todorov; výtvarné návrhy ZN Milivoj Husák; kameny Josef Kozel.
V neděli 13. 6. 2010 byla poutní cesta Růženec za účasti olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera požehnána. Během slavností prošli účastníci celou cestu a každý zastavení ARciibius kvropil a modlili se desátek rozjímajícím způsobem z brourky.
Poutní cesta růžence začíná u železničního přejezdu ve Starém Městě; spojuje Veligrad s Velehradem a vede dvaceti zastaveními. Cesta má být průpravou, vstupní branou k obnově duše člověka i společnosti a krajin.
Úvahy o místě a jeho spojení se Cyrilem a Metodějem, stejně jako impulzy pro budoucí spojení s horou sv. Klimenta a Cyrilem a Metodějem, ukazují na snahu pro hlubší propojení tradic a moderní společnosti.
- Poutní cesta růžence a její historické kořeny
- Geografie a klášterní architektura Velehradu
- Symbolika a role Cyrilometodějské tradice pro Evropu
- Současná podoba a financování křížové cesty
KVÍZ: Texty křížové cesty a jejich výklad odráží spojení lokální identity s evropskou kulturou a náboženskou tradicí.