Pasáž 1 Korintským 3,16-23 a autorova úvaha o chrámu Božímu nám ukazují, že každý člověk je místem, kde se protíná božské s lidským, a že chrám není jen kamenná stavba, ale celá příroda a kosmos. Věřící člověk v sobě nese Duch Boží a má zodpovědnost za svět kolem sebe; chrám Božího přebývání, ať už v nitru člověka, v kamenném chrámu, či v přírodě, vyžaduje úctu a péči.
Chrám jako model světa a místo Boží přítomnosti
Ať Kamer vědomí, že jste Boží chrám, ve vás přebývá Boží Duch; kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh, neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy. V textu se chrám rozmnožuje z kamenné stavby na obraz světa: chrám je místem, kde sídlí božské a lidské, kde se setkává časnost s věčností. Z vodorovné i svislé osy chrámu vyplývá pojetí kosmu: moře omývání u vstupu, velesvatyně vzadu, a pokud by chrám stál o devadesát stupňů, mohl by sloužit jako model vesmíru, se zemí dole a nebem nahoře.
Příroda i lidé jako chrám Boží
Avšak chrám není jen kamenná stavba; příroda sama je chrámem, svatostánkem, kde sídlí Bůh, a celý svět je místem Boží přítomnosti. Svět tedy není jen jevištěm našeho zápasu o spásu, ale místem, kde Bůh žije a kde se máme chovat s úctou. Z tohoto pohledu má environmentální etika hluboký teologický základ: chrám Božího přebývání je všude kolem nás, a tak i naše chování k přírodě odráží náš postoj k Bohu.
Turista a věřící: rozdílná zkušenost, stejný chrám
Když vstoupíme do chrámu jako ateističtí zvědavci, měníme pohled na svět; vidíme dílo člověka s vizí a cílem. Věřící člověk, který chápe chrám jako domov, má podobný pocit úcty, ovšem s rozdílem, že cítí domov v chrámu a v Boží přítomnosti. Podobný pocit přebývání v tom, co je mého Otce, může mít věřící i v chrámu přírody či ve vesmíru samotném - kosmos je svatostánek, místo Božího přebývání. Není žádné „venku“, všude v tomto vesmíru jsme uvnitř chrámu.
Člověk jako chrám Boží
Člověk sám je chrám Boží a tím, co platí pro kamenné chrámy i pro chrám přírody, platí i pro člověka. Jsi chrám, ve kterém bydlím, říká Bůh; na příbězích záleží. Člověk, který vnímá sám sebe jako obraz Boží, má odpovědnost za svět a směřuje k různým jednáním. Z tohoto pohledu je každý člověk místem, kde se protíná bezčasnost s časností, horizontála s vertikálou, a tento koncept utváří naše postoje vůči sobě samým, druhým lidem i světu.
Pokud se někdo domnívá, že je v tomto světě moudrý, měl by se stát bláznem, aby se stal skutečně moudrým; moudrost tohoto věku je bláznovstvím před Bohem, neboť Hospodin zná úmysly moudrých a ví, že jsou marné. Ať se nikdo nechlubí lidmi, protože všechno je vaše - ať už Pavel, nebo Apollos, či Petr; svět, život, smrt, přítomnost či budoucnost - všechno je vaše, vy však jste Kristovi a Kristus je Boží.
Praktická důslednost pro život a kulturu
Tento obraz chrámu vyzývá k zodpovědnému, citlivému a respektujícímu způsobu života: chrámové myšlení podněcuje k péči o přírodu, k ohleduplnému chování k ostatním lidem, k reflexi o tom, jak naše činy odrážejí naši víru a vztah k Bohu. Chrám jako místo setkání Boha a člověka vybízí k vyvažování mezi duchovností a zodpovědným každodenním jednáním, a to nejen na Zemi, ale i v představách o budoucích cestách mezi různými světy a civilizacemi.
Klíčové myšlenky v shrnutí
- Každý člověk je Boží chrám a v něm přebývá Duch Boží.
- Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh; chrám je svatý.
- Člověk je spojen s kosmickým řádem - chrám zrcadlí vertikálu i horizontálu a propojuje časnost s bezčasností.
- Nesmíme se marně chlubit lidskou moudrostí; skutečná moudrost vychází z Boha.
- Chrám Boží přebývá všude, příroda i vesmír jsou místy Boží přítomnosti; svět je místem Boží přítomnosti a znechucení či lhostejnost k němu má etickou dimenzi.
Na závěr: chrám není jen stavba. Je to způsob bytí ve světě, ve kterém se Boží přítomnost dotýká lidské existence, a to jak v nitru člověka, tak v bohatství stvoření, které nás obklopuje.