Třebaže křesťanské církve v moderní společnosti ztrácejí, nezdá se, že by se potřeba víry v postmoderní době vytrácela. Vycházejí publikace různé kvality, občas i problematického vlivu, ale objevují se i práce, které nestaví na mělkých zájmech, ale chtějí poznat zbožnost prvých křesťanských staletí, kdy se prvotní církev teprve formovala, a vrátit se do nich. Pozoruhodným průhledem do mentality raného křesťanství je nenápadný výbor z nejstarší řecké a latinské martyrologické literatury Příběhy raně křesťanských mučedníků, uspořádaný klasickým filologem Petrem Kitzlerem, který se postaral i o stručnou předmluvu, v níž připomněl význam křesťanského mučednictví pro Evropu, které vyrostlo „z představ o blahodárné moci krve, jakožto nejcennější oběti přinášené na oltář božstvům“ (s. 13).
Šlo, jak připomíná, o původně pohanskou představu, sdílenou i judaismem a ovlivňující formování raného křesťanství. P. Kitzler vybral k pochopení doby jednadvacet textů, které přibližují spiritualitu křesťanských obcí. Nešlo mu o dokumentaci událostí, které stály za příběhy, ale o „svědectví“ víry, kterou ani smrt nedokázala zviklat. Vhodný klíč k porozumění fenoménu raně křesťanského mučednictví nabídla klasický filolog Jiří Šubrt, znalec starověké křesťanské literatury. Nejprve ho zaujaly proměnné vztahy římské říše k šířícímu se křesťanství (vlastně k jednomu z mnoha iracionálních náboženství), které iritovalo stát kategorickým zákazem obětovat pohanským bohům.
J. Šubrt načrtl vlny pronásledování, zpočátku spíše vlažné, avšak od poloviny třetího století až vyhlazovací. Stará traianovská zásada conquirendi non sunt ustupovala skutečnému pronásledování, kdy počet mučedníků vzrůstal, což však neznamenalo, že by se nemnožily i pokusy nařízení obejít nebo přechytračit. J. Šubrt naznačil, v jak obtížném postavení byli křesťanští biskupové. V církvi se setkávali jak umírnění křesťané, schopní kompromisů, tak radikálové, odmítající jakoukoli dohodu. Biskupové museli řešit dilema, zda provinilým (lapsi) odpustit a znovu je přijmout do společenství, či odmítnout jakoukoli shovívavost.
Každý tlak přináší různé a někdy nečekané reakce. J. Šubrtovi se podařilo ukázat, jak si po „velkém“ pronásledování za císaře Diocletiana státní moc vlastně nedokázala poradit. Pronásledovaní začali svým pokojným vzdorem budit sympatie i soucit. Křesťanské obce ztrácely svou pověst „podvratných sekt“ (s. 27) a začalo se prosazovat mínění, že křesťané - kromě výjimečné zbožnosti - se vlastně od svých pohanských sousedů neliší. J. Šubrt pozoroval ještě další změny. Stoupal počet věřících, rozvíjela se institucionální struktura církve a rostla i její váha rozvíjením charitativní činnosti.
O počtu umučených křesťanů se vedou spory. Pronásledování křesťanů skončilo na Západě v letech 306-307, na Východě o něco později. Vznikla celá řada textů, vyzdvihujících jejich mučednictví. Někdy se však poučení o příkladné smrti zvrtlo. Ani tomuto zkoumání se J. Šubrt nevyhýbá. Poznal, že příklady pevné víry, nelekající se bolesti ani smrti, mohou mít někdy opačné účinky. Horlivá oddanost Kristu, jdoucí až za hrob, vedla až ke zvrácené touze po smrti. Amor mortis již Boha nepotřebovala a oběť měnila v sebevraždu.
Na otázku, kdy a jak se úcta k mučedníkům zrodila, J. Šubrt odpovídá, že koncepce sebeobětování za víru je výsledkem smíšení tradic křesťanských, židovských i pohanských, které se střetávaly a vzájemně obohacovaly. Zřetelnou výzvou byla především Ježíšova smrt na kříži. Imitatio Christi byla příkladem i pobídkou, martyrium jejich naplněním. J. Šubrt však obhlíží další obzor. Mučednická smrt, vlastně „vyšší křest“, křest krví, nepřinášela vykoupení jen umučenému, ale odlesk Boží milosti (s. J. Šubrt se ve své úvodní syntetické stati zabýval i charakteristikou literárních pramenů přinášejících svědectví o mučednících.
Mají rozmanitou tvář, ale v podstatě se dělí na acta a passiones. Acta vycházejí z dialogických záznamů při soudních procesech, passiones staví na vyprávění „očitého svědka“ v souvislém sledu událostí. J. Šubrtovi se však takové členění zdá zjednodušující a navrhuje rozrůznění textů podle jejich historické věrohodnosti. Nemyslí tím však další historické pátrání ani řazení textů v knize, ale posouzení, zda jde o prameny spíše „historické“, přibližující se historickým událostem, nebo „literární“, oplývající fantaziemi a snahou po vytříbené dikci, stupňující působivost příběhů. V žádném případě však nejde o historické dokumenty, ale o napínavý literární text demonstrující převahu křesťanského světce nad pronásledovateli (s. 44).
J. Šubrt neopomíná rovněž zdůraznit, že texty o mučednících na sklonku starověku kolovaly v různých redakcích a často i v různých jazycích. Šířily se a byly přizpůsobovány prostředí, v němž působily. Obraz mučedníka zvyšoval totiž vážnost církevního společenství, z něhož vyšel. V regionu se shromažďovaly památky na mučedníka-světce, které zvýrazňovaly jeho význam a pomáhaly prestiži obce, v níž působil. Slavily se dny jeho mučednické smrti, které byly zároveň dny jeho narození jakožto světce (dies natalis).
Ve čtvrtém století christianizace římské říše již pokročila natolik, že celé území bylo protkáno sítí míst spojených se smrtí nějakého mučedníka: imperium Romanum se neodvratně měnilo v imperium Christianum (s. Jakkoli je Šubrtův text znamenitým průhledem do světa prvních křesťanských mučedníků, těžištěm knihy jsou texty o jejich životě a smrti, přeložené z řečtiny (Pavel Dudzik) a latiny (Iva Adámková, Petr Kitzler).
Uspořádání a cíle výboru
Editor i překladatelé se řídili záměrem vybrat z pestré škály památek takové, které by reprezentovaly určitý záměr nebo styl. Nešlo tedy o to upřednostnit texty s ambicemi dokumentu nad památkami, které využívaly zájmu o hagiografické příběhy inspirující k domýšlení, ale i o dokumentaci rozdílných žánrů, směřujících od protokolárních záznamů s živými dialogy až po apologie a „učená hádání“. Stručné Umučení svatých Ptolemaia a Lucia je formálně nedílnou součástí Iústínovy Apologie a martyrologické motivy se do textu teprve jakoby vkrádají. Naproti tomu Umučení Polykarpa, a zejména pak Dopis Lyonské obce, patří spíše k raně křesťanské epistologografii než k mučednickému vyprávění.
Akta Iústína a jeho druhů, napsaná ve stylu římských soudních protokolů, jsou zase považovány za jeden z nejstarších textů o mučednících, stavějících na formě dialogu. Skutečnou perlou mezi vybranými texty je Umučení svatých Perpetuy a Felicity, které bylo analyzováno z nejrůznějších pozic, včetně optiky gender studies i jako dokument pro studium rané církve v Tertullianově době. Tento text, jehož připsání Tertullianovi je jasně odmítnuto, kombinuje autobiografické pasáže (psané v Ich-formě) se scelujícím komentářem neznámého redaktora-autora. Charakteristickým rysem památky je využití motivu visio (vidění), kterého se mučedníkům dostává. Text má edukativní poslání, ale i v jiném smyslu, než je obvyklé. Zejména jeho pozdější přepracování, tzv. Kontrastně naproti tomu působí Umučení Pionia a jeho druhů. Pioniova akta dovolují nahlédnout do fungování místního i provinciálního soudního systému, představují intelektuální elitu a odkrývají konfliktní náboženskou situaci ve Smyrně během celoříšského pronásledování křesťanů. Akta Acaciova sice svým názvem naznačují inspiraci protokolárním stylem, ale reprezentují jinou formu výpovědí o mučednících. Jde sice také o výslech (Acacius je vyslýchán římským úředníkem Marcianem), ale text má, podobně jako například v knize rovněž obsažená Akta Apollónia (Apollóla), blíže k „učenému hádání“ (altercatio) či disputaci, v níž Acacius zesměšňuje nejen úředníka Marciana, ale celé pohanské náboženství.
Jinam svým stylem patří také Život Cyprianův, který je pojat jako řeč, jejíž předmluva a epilog se obrací k věřícím, kteří Cypriana neznali z osobní zkušenosti. Šlo o vyjasnění některých událostí z Cyprianova života a osvětlení jeho činnosti jako aktivního křesťana a biskupa; jeho činnost literární tak v pojetí autora ustoupila do pozadí. Formálně vyprávění navázalo na využití žánru, který se opírá o biograficko-panegyristické schéma, ale přesazuje je do křesťanského kontextu. Zvláštní pozornost jako příklad si zasluhuje i Umučení Felika, biskupa afrického města Henchir Bou Cha, které mohlo být chápáno jako svědectví ve prospěch donatistů v jejich boji s katolickými traditores.
Z uvedených příkladů si lze představit, jak se „hagiografické“ texty navzájem žánrově odlišovaly a sledovaly i různé cíle. Při výběru překládaných textů se podařilo rozhodně rozlišit všechny prosazující se tendence, vystopovat jednotlivé genetické kořeny i žánrové odstíny. Svět pozdního starověku, ustupující přílivu barbarských národů a úspěšnému křesťanství, zanechal literární dědictví, kterému není snadno porozumět. Příběhy raně křesťanských mučedníků. Výbor z nejstarší latinské a řecké martyrologické literatury. Uspořádal Petr Kitzler, z řeckých a latinských originálů přeložili Iva Adámková, Pavel Dudzik a Petr Kitzler. Úvodní studie Jiří Šubrt. Praha, Vyšehrad 2009, 395 s., 16 obr.
Chcete nám k článku něco sdělit? Máte k textu připomínku nebo zajímavý postřeh?
Z prvních staletí křesťanství se kromě maleb v katakombách nedochovala prakticky žádná významnější umělecká díla. Významné architektonické památky chybí, poněvadž se křesťané scházeli ve svých domech. Tuto praxi potvrzují i dochované prameny a archeologické nálezy jako v případě domu ve městě Dura Europos, ležícím v dnešní Sýrii. Změna nastala s legalizací křesťanství za císaře Konstantina Velikého na počátku IV. století, kdy se začaly objevovat první křesťanské chrámy a to často na místech svatyní náboženských kultů. Křesťanská bazilika je podlouhlá stavba, jejíž vnitřek je rozdělen dvěma či více řadami sloupů či pilířů, které oddělují tzv. lodě. Střední, hlavní loď bývá širší než lodi boční. Stavba mívala buď otevřený krov, kasetový strop nebo později bývala zaklenuta klenbou. Často měla předsíň - nartex a v závěru lodí pak apsidu (polokruhovou přístavbu).
Mezi nejznámější z nich patří římské baziliky sv. Pavla za hhradbami a sv. Kromě bazilik byla stavěna také baptisteria (křestní objekty) a mauzolea význačných osob (hrobky). Vedle Říma a Konstantinopole (Istanbul) se nejznámější raně křesťanské památky zachovaly v italské Ravenně, která se na počátku V. století stala sídlem západořímského císaře. V průběhu let tu vznikly jedinečné, často mozaikami zdobené, cihlové stavby. Dodnes se dochovaly baziliky San Apollinare Nuovo či San Apollinarie in Classe a Mauzolem císařovny Gally Placidie. Raně křesťanské umění pomalu mizí po dobytí Ravenny germánskými kmeny na konci VI. 29.
„Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“ (Řím 8, 31) slyšeli jsme v prvním čtení. Tento výrok zní velmi bojovně. Včera jsme oslavili slavnost sv. Petra a Pavla. Dva slavní mučedníci pronásledování křesťanů za vlády císaře Nerona 19. července roku 64. Ti dva ale nebyli jediní. Během tohoto pronásledování, které se protáhlo na tři roky, zahynulo mnoho a mnoho křesťanů: mladých i starých, mužů, žen i malých dětí. Mnohé neznáme ani jménem. „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“ Tito křesťané nebojovali, nemuseli a ani nechtěli dokazovat druhým svou morální převahu. Nevnucovali jim svou víru. Jen žili svůj život důsledně. Neříkali o něčem, co je bílé, že je černé. Nemohli zapřít poznanou skutečnost. Kdyby jim někdo dokázal, že jejich přesvědčení je mylné, uznali by své chybné smýšlení. Pro ně byl Kristus přítel, se kterým se setkali, kterého zakoušeli, který jejich život naplnil. Kristus je učinil svobodnými, plnými naděje - i přes mnohá utrpení, která život přináší. Prostě zažili něco krásného, co zapřít nemohli. A v tom zůstávali seriózní, pravdiví.
Proto na výrok: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“ sv. Pavel odpovídá: „... Nemá mnoho ceny ptát se, zda bych byl ochoten položit život pro Krista. Ale má cenu se ptát, jestli jsem Krista potkal na cestě svého života, jestli jsem zažil něco krásného v jeho společenství nebo za jeho přispění. Ti, kteří umírali ve velikých bolestech, nebyli „silní lidé“. Ba naopak byli slabí, jako jsme my. Žili však svůj vztah k Bohu poctivě a Bůh je proto mohl naplnit silou Ducha svatého.
Na otázky spojené s definicí a vymezením brakové a pokleslé literatury není snadné nalézt bezproblémové a jednoznačné odpovědi ani v oblasti moderních literatur,_ v souvislosti s antickou, raně křesťanskou či středověkou literaturou však tyto otázky nebývají většinou pokládány vůbec. Souvisí to především s povahou textů z tohoto období, kdy nedovedeme spolehlivě zhodnotit míru jejich popularity či cesty následné recepce. Zaměřit se proto můžeme spíše na sledování motivické výstavby textu či narativní strategii autora nebo redaktora a proměnu zápisů, zatímco o ohlasu a hodnocení čtenářskou (či posluchačskou) obcí nemáme většinou přesné představy.
Raně křesťanské mučednické texty představují pestrou směsici rozličných typů spisů. Vznikaly od 2. stol. po Kr. a nepřestaly být sepisovány ani v období po skončení pronásledování křesťanů, kdy si, i přes významnou proměnu, kterou zákonitě musely projít, zachovaly velkou čtenářskou či posluchačskou obec. Tyto texty reagují na odlišné lokální podmínky, kladou si různé cíle a mají velmi rozmanitou žánrovou podobu. Jejich jediným pojícím prvkem často zůstává pouze postava mučedníka.
Přesto však můžeme vydělit dva hlavní proudy, jež se liší délkou a charakterem (i když snaha o jejich přesné rozlišení je spíše teoretickým konstruktem): stručné zprávy napodobující oficiální zápisy soudního přelíčení tzv. acta, a většinou barvitější a detailnější zápisy, tzv. Martyrologické texty byly v dobách pronásledování psány s jasným cílem: mít památku mučedníků, posílit křesťanskou obec a v dobách pronásledování jí poskytnout exemplární vzory. Křesťanskému společenství tyto texty poskytovaly jak příklady hodné následování a svědectví o stálosti ve víře, tak v případě zatčení také návody, jak se před zástupci římské moci zachovat.
Z uvedených funkcí vyplývá, že jejich autoři a redaktoři usilovali o názornou strukturu zápisů, rovněž i publikum v písemné fixaci těchto textů nepochybně očekávalo jistou dávku schematičnosti. Za stereotypním opakováním motivů, topickými výpady proti pohanskému kultu a představitelům římské moci a konfrontačním přístupem, který je v těchto textech cíleně a programově volen, aby podpořil a zesílil poselství obsažené v textech, je cítit snahu jejich autorů či redaktorů o naplnění propagandistických cílů. Požadavek schematičnosti a stylizace však nevylučoval rovněž aktivní přístup k látce, zásahy do klasického schématu a interpolace textu, které vycházely především z požadavků křesťanských společenství. K motivickým proměnám a přeznačení textů pro nové potřeby jednotlivých křesťanských obcí, kde cirkulovaly, dochází po vítězství křesťanství a ukončení pronásledování. Autoři pracují i nadále se zavedenými schématy a topoi a cíleně navazují na tradici tohoto žánru ve snaze poměřit se se svými vzory vzniklými ještě v dobách pronásledování. Standardní motivy však užívají k jiným cílům, zejména vymezení se vůči novým názorovým protivníkům.
V pokonstantinovských textech, které se vracejí k událostem prvních staletí, je rovněž patrný dlouhý časový odstup od popisovaných skutečností a nedostatek relevantních údajů nutných k jejich vypsání. Jejich redaktoři se při absenci věrohodných zpráv ze života mučedníků a světců uchylují k fiktivním výkladům a konstruují texty, v nichž je velmi těžké, ba téměř nemožné odlišit historické jádro výpovědi od zázraků a fantaskních prvků, jejichž postavy mučedníků se mění v heroické osobnosti, které bez bázně odolávají bezpočtu útrap (srov. úvod F. Scorzy Barcellony k Příběhům II, s. 12-13).
Při hodnocení struktury tohoto typu textů jsme postaveni před několik problémů. Pokud bychom se chtěli pokusit o celkovou charakteristiku, museli bychom konstatovat jejich velkou šíři, žánrovou pestrost a rozmanitost, která je pochopitelná ze skutečnosti, že tyto texty byly po dlouhou dobu živým svědectvím utrpení mučedníků v jednotlivých komunitách, které ke svým svědkům ve víře vzhlížely jako k nedostižným vzorům. Tyto zápisy byly primárně určeny pro potřeby křesťanských společenství, kde byly v den umučení a smrti mučedníka (dies natalis) čteny. Namířeny byly naopak proti těm členům společenství, kteří při střetu s římskou mocí selhali (nevydrželi mučení a odpadli od víry), také však navenek, proti majoritní společnosti.
Zároveň je zřejmé, že jejich chápání a vyznění bylo zásadně ovlivněno dobou jejich vzniku a měnícími se okolnostmi, zejména koncem pronásledování. Masová produkce, jistá míra schematičnosti a opakující se motivy, které jsou pro tuto produkci v dobách pronásledování typické, přispívaly k propagandistickým účelům a obsahovaly v sobě nebezpečný subverzivní potenciál vůči stávajícímu zřízení. Po skončení pronásledování však, jak výstižně píše Jiří Šubrt, „kdy mučednická smrt přestává být reálnou životní alternativou pravověrného křesťana, si [doba] žádala nové hrdiny, kteří si svůj ‚věnec spravedlnosti‘ (corona iustitiae) nezasloužili jednorázovým sebeobětováním, nýbrž ‚každodenním‘ mučednictvím (martyrium cottidianum), spočívajícím v přísném asketickém odříkání“ (Šubrt 2011, s. 59).
V novém pokonstantinovském prostředí je tak nyní místo i pro inovativní prvky, které se zde začínají uplatňovat v nově stylizovaných martyrologických textech, jež lze považovat za mezičlánek mezi staršími „autentickými“ akty a pozdější, stereotypní hagiografickou produkcí, která se definitivně odpoutává od historického a historizujícího podání a mění se v legendy. Patrně i pod vlivem hagiografické produkce (vitae sanctorum) se i martyrologické texty snaží s úspěchem přejímat některé jejich prvky a čtenáře zaujmout důrazem na poutavé líčení: koncentrují se nejen na poslední okamžiky v životě mučedníků, ale zachycují šířeji i okolnosti, které mučení a smrti předcházely, zaměřují se na rozvinutí dialogu mezi obviněným a vyšetřovatelem, přičemž kladou důraz spíše na vyjasnění teologických otázek než na výslech samotný, a používají k tomu mnohdy prvky ironie a sarkasmu. Dovršením této snahy a zároveň jejím překročením je obrácení martyrologického žánru na ruby. Tak jsou v textu Acta Acacii, který je patrně hagiografickou fikcí, popřeny hlavní základy, na nichž tento žánr stojí, totiž smrt mučedníka a text samotný lze chápat jako protipól skutečných martyrologických textů, kde díky výmluvnosti a argumentační přesvědčivosti dostává vyšetřovaný milost.
Tento příklad tak názorně ukazuje, kam až bylo možné zajít a jak lze předchozí tradici uchopit: s dostatečným odstupem od období pronásledování autor tohoto textu dospívá až k zábavné a velmi inovativní apologii křesťanské víry a čtenáři předkládá zábavné čtení čerpající z minulosti (srov. Kitzler 2007, s. 51-62; Huber‑Rebenich 1999, s. 166). Jakkoli se s popisy, které se zaměřují na deskripci mučedníkova těla při mučení a kruté mučící praktiky, setkáváme už v textech z období pronásledování, jejich nárůst a exaltovanou povahu můžeme konstatovat až v zápisech po skončení pronásledování.
Even though the prose may include explicit descriptions, these elements are not the sole or defining feature of martyrologické texty, as they often serve didactic and theological aims that exceed mere sensationalism. Text vznikl v rámci Programu rozvoje vědních oblastí na Univerzitě Karlově č. 09 Literatura a umění v mezikulturních souvislostech, podprogram Literární brak: „triviální“ a „pokleslé“ žánry a podoby literatury z hlediska vývoje historického a z hlediska konceptů populární kultury. Srov. např. příspěvek M. Holanové a S. Segiho Anatomie braku. 3. 2013].
Blahořečení a mučedníci v českých dějinách
Slovo mučedník pochází z řeckého martys, tedy svědek. V křesťanské tradici označuje člověka, který vydal svědectví své víře až do krajnosti - tedy i za cenu vlastního života. Aby byl někdo uznán jako mučedník, musí církev prokázat, že zemřel násilnou smrtí právě kvůli své víře nebo křesťanskému přesvědčení. Vzpomínku na tyto osobnosti uchovává například Římské martyrium Romanum - oficiální seznam světců a blahoslavených uznávaných katolickou církví. Blahořečení je církevní uznání, že určitý člověk žil mimořádně ctnostný život a může být dáván věřícím jako příklad. Nejde o rychlé rozhodnutí - předchází mu beatifikační proces, tedy dlouhé zkoumání života kandidáta, jeho činů i okolností smrti. Historici, teologové i další odborníci při něm studují dobové dokumenty, korespondenci, svědectví pamětníků i další prameny. Zkoumá se, zda dotyčný skutečně prokázal hrdinství víry, případně zda jsou s jeho jménem spojeny zázraky. Výsledky posuzuje vatikánské Dikasterium pro blahořečení a svatořečení a konečné rozhodnutí potvrzuje papež. Blahořečení je zároveň krokem na cestě ke kanonizaci, tedy k prohlášení za svatého.
Mučedníci a blahoslavení v českých dějinách: od středověku až po 20. století. K nejstarším mučedníkům českých zemí patří svatá Ludmila, která byla roku 921 uškrcena na Tetíně, a její vnuk svatý Václav, zavražděný o několik let později ve Staré Boleslavi. Mezi mučedníky bývá řazen také pražský biskup svatý Vojtěch, který zahynul při misii mezi pohanskými Prusy. V pozdějších stoletích se mezi mučedníky zařadil například svatý Jan Nepomucký, podle tradice umučený roku 1393 v Praze kvůli zpovědnímu tajemství. Do dramatického období náboženských konfliktů počátku 17. století patří blahoslavení čtrnácti františkánů, zavražděných roku 1611 při vpádu pasovských vojsk do Prahy. Ti byli blahoslaveni roku 2014 společně se dvěma řeholními sestrami, umučenými nacisty - Marie Restituta a Marie Antonína Kratochvílová. Na blahoslavení však čeká řada dalších osobností, často zmiňován kardinál Josef Beran nebo kněz Josef Toufar, jehož smrt souvisela s číhošťským zázrakem.
tags: #vyznam #slova #rane #krestanske #mucednici