Poezie je hledání v zákoutích mozku. Samozřejmě nejen to, ale tato vlastnost je pro nás samé mnohem důležitější než krásně sepsané, leč povrchní veršování, potrava to samolibých „estétů“.
Proč? Tu jinak nepoznatelnou krásu musíme hledat v sobě, protože přes sebe vnímáme svět. A protože Stvořitel je v každém z nás přítomen - tím silněji, čím více se dokážeme obejít bez vlastního egoismu a čím odhodlaněji dokážeme soudit egoismus jako všeobecnou vlastnost. Takovou krásu nenajdeme v kapse, pomocí řečnění, ani při rozumovém zvažování věcí.
„JÁ to jsem, kdo zasadil tento strom, aby se jím těšil všechen svět, a vyklenul jsem jím vesmír a nazval jeho jméno ´Veškerenstvem´, neboť na něm veškerý vesmír visí a z něho vychází, všechno ho potřebuje.“ Michael Laitman se ve své předmluvě ke knize Zohar ptá: Kdo jsme? Podstata člověka mimo jeho spojení s tělem, sama o sobě, je pro nás zcela nepostižitelná, protože našich pět smyslových orgánů a veškerá fantasie nám neumožní uvědomit si a pocítit víc než působení podstaty, nikoli ji samu, neboť všechny smyslové orgány vnímají vliv něčeho vnějšího, a my pociťujeme pouze reakce našich smyslů na tato vnější působení.
Proč jsem zvolil úryvky z pojednání o mystice k ujasnění teoretického chápání poezie jako takové? Protože poezie svou mystičností a hloubkou má jako snad jediná možnost dohlédnout tajemství ukrytá v nás samých díky Stvořiteli, i díky nabytým a zděděným zkušenostem a prožitkům. Je to dobře znát i na mluvě, respektive na významech slov, jak je používají kabalističtí učenci. To je pro nás důležité, protože v této oblasti se potkávají zkoumání mystična s opisováním tajemna pramenícího z vlastního nevědomí, podvědomí, tedy s poezií - takovou poezií, která osahává nepostižitelné v nás a není tudíž jen mělkou „estétskou koloraturou“.
Kupříkladu slovo „zakázané“ znamená v Kabale „pro člověka nedosažitelné, nepostižitelné“, jak v našem světě a v nás, tak i v duchovních světech a ve Stvořiteli. Kdo chce studovat Kabalu, musí znát jazyk, který ke ztvárnění myšleného učenci používají. Té muziky! Muzika není muzika, anděl není anděl, protože ten v našem světě neumírá, lůno praskne samou hudbou…
Přímo cítíme, ba víme, že těmito slovy autor uchopuje svoji vnitřní bolest. Básník má k dispozici jen slova nám známá, což je opravdu málo na Popsání nepopsatelného. Proto mají některé výrazy a jejich spojení náhle jiný význam, stejně jako v mystice. Významy slov na nás sahají ze zakázané zahrady a zachytíme je jen tehdy, když se svým cítěním či náhodou strefíme do jejich nového obsahu.
Setkávali jsme se se Zbyňkem, čas od času, povídali si i o poezii, ale nikdy ne o tom, jak vzniká, odkud a jak se noří tajemství na hladinu. A už vůbec ne o tom, jestli něčemu na poezii „rozumíme“ či „nerozumíme“. Jako symbolista měl Blake věci promyšlené. Hada považoval za symbol zla, pokrytectví, svatouškovství, uctívání pudů a přírody. Zlato: sluneční kov Urizenův (rozum) - zlatý, intelektuální anebo vzácný, krásný. Perla: symbol lásky, rubín moudrosti.
Hledač pravdy, jakým William Blake byl, si za svého života vysloužil nejeden šrám, ale i obdiv následujících generací. Určité tajemno se může objevit i v básni, jež popisuje vzpomínky a pocity z nich. Báseň Pásmo (6) je básní přelomovou - nejen ve Francii, ale i u nás, díky skvělému překladu Karla Čapka -, která na přelomu 19. a 20. století změnila podstatu poezie a přístup k ní svou nově pojatou formou i tím, že hovořila řečí poetickou o obyčejných věcech. I z jejího odkazu vznikla básnická moderna.
Apollinaire své rysy v oněch achátech opravdu spatřil, je však namístě se ptát, jestli by je odhalil, kdyby nebyl vnitřně ustrojen k poezii. Apollinairův surrealismus byl prvním krokem na cestě k surrealismu jako uměleckému směru, a ten byl prvním krokem k hledání umělců v zákoutích mozku. Sen, ať už příjemný či převlečený za noční můru, jde coby surrealistický nástroj mimo naše smysly a fantasii, díky němu jsme na dobré cestě uvědomit si a pocítit o trochu víc než jen prosté působení naší podstaty, tedy něco z podstaty samé, jak by řekl kabalistický učenec.
Jaké máme nástroje k hledání v zákoutích mozku? To je tajemná disciplína. Snad je jím silný vjem, který nás nutí ke snaze uchopit vnitřní bolest či její příčinu, jak jsme si ukázali na Hejdově básni. Můžeme také vědět, z čeho ta bolest pochází, ale když se s její příčinou nedokážeme vyrovnat, tak utrpení z toho nás může vést k touze dotknout se zakázaného. Stejný účinek může mít silná víra v Boha, která je vlastní Ondřeji Fibichovi. Anebo urputné hledání pravdy jak se o to snažil William Blake. Jako nástroj může posloužit i meditace, ale ta nás nedovede dál než k surrealismu (doteku s působením podstaty), nikoli k doteku s podstatou samou - pokud ovšem se meditace spojí s onou bolestí, vírou, strachem, vnitřním utrpením či hledáním pravdy, pak mohou na povrch vyplavat věci jinak nedostupné.
Hodina Bičování. nemají smyslu. Lelkují. Čistí si nehty. Naléhají. Rozkřikují se. Nevím, co všechno dokáže naše podvědomí přivést k tomu, že se aspoň mikroskopickými kapičkami podělí o svá tajemství, sám to prožívám především ve spojení s vnitřní bolestí, jako potomek koncentráčníků to mám předurčené. Mám ale také okamžiky, které spojují spánek a bdělost dohromady. Někdy na začátku spánku, hned po usínání, se mi už něco začíná zdát, ale zároveň si to uvědomuji svým rozumem, jenž stále bdí. A stává se mi, že bdělost něco požaduje na snu. Nedávno jsem se pobudil uprostřed noci, zdál se mi nepříjemný sen. Šel jsem na záchod a po cestě si říkal, že to byl blbý sen a už si jej nenechám zdát. V posteli jsem hned usnul a zdálo se mi pokračování toho snu, když v tom zakročila má bdělost a tento sen zatrhla, což jsem si naprosto jasně uvědomoval, jako bych byl vzhůru.
Zbyněk Hejda o svých snech psal ve svých „deníkových záznamech“. Hlavními tématy byla smrt či rodiče. William Blake míval vize přicházející mezi spánkem a probuzením. Věci se mu jevily v jiných podobách, například slunce jako hostitel Boha a tygr jako kreativní i destruktivní energie - Tygře, tygře planoucí, / Lesem černým za noci, / Čí ruka nesmrtelná / Tvou hrůznou krásu stvořila? (Celou báseň v překladu Jiřího Joska i v originále najdete ZDE ).
Způsob jakým poezie předává dotyk s tajemnem, nazývám „rezonance“. To slovo, ten verš, ta strofa, ta báseň ve mně rezonuje - jde o jev, který jsem nezpůsobil, ba jsem o něm do té chvíle nevěděl, ale který mi přináší podnět z podvědomí, nevědomí jiného člověka - toho, který zkoumá a umí hledat v zákoutí svého mozku. Na uchopení jím kladených existenciálních otázek existuje podle Laitmana jedna odpověď: hledět na konec děje, tj. na cíl stvoření, protože nic není možné pochopit v procesu, nýbrž pouze z konce. Poezie má to štěstí, že nechce či nemusí chápat, stačí jí dotýkat se a prociťovat zrození, průběh i konec.
Poezii i mystické vize Williama Blakea, podivína své doby, vybral pro vltavský Souzvuk s datem 21. Sláva jasné mysli osvícenství a první průmyslové revoluce Velké Británie, jak víme, vrhala své stíny. Všichni známe příběhy o vrahovi ze Spitalfields, tak výmluvně odrážející bídu některých londýnských ulic za královny Viktorie. Ale už 18. století zažívalo vedle postupného zrodu Buckinghamského paláce také špínu velkoměsta, chudobu či zotročení. William Blake, Starý dnů, 1794 - v reprezentativním výběru z kratších i delších Blakeových básní a textů se ve vltavském Souzvuku setkáte s nejrůznějšími polohami tohoto Londýňana, který inspiroval romantiky, beatníky i další tvůrce, kterým bylo vlastní obhajovat iracionalitu v umění i životě.
Setkáte se s autorem, který dává hlas dětským kominíčkům - sirotkům prodaným na zlézání a vymetání komínů, jejichž život byl děsivý i mimo komíny a něž smrt číhala na každém pracovním kroku. Veršotepce, který hájí každý život proti zkostnatělé věrouce kostelů či zavedené morálce. Básníka, který žasne nad krásou a spletitostí světa (vzpomeňme jeho snad nejslavnější báseň Tygr, žasnoucí nad krásou ve spojení s krutostí, o které psal také Jorge Luis Borges). Malíře, který v extatických vizích nahlíží skrz trhliny zdánlivých pořádků metafyzickou podstatu světa. Který si tyká s anděli a bohy, i s ďábly. Který večeří s proroky Izajášem a Ezechielem a rozmlouvá s nimi o zjevené Pravdě a pravdivosti Zjevení. Autora, který by se bez majuskul ve svém díle neobešel.
Čtěte také Básnění Moniky Načevy. William Blake: Viděl jsem kapli ze zlata Odpor proti logickým vysvětlením i zavedeným pořádkům snad nejlépe vyjadřuje soubor anarchických přísloví pekelníků ze souboru Snoubení nebe a pekla, ve kterých William Blake jako by tesal do kamene zjevené pravdy. Kromě těchto přísloví a krátkých básní ze souborů Zpěvy nevinnosti a Zpěvy zkušenosti, které zazní v nových překladech Sylvy Ficové, uvede Souzvuk také cyklický symbolický příběh Duševní poutník či fascinující, chrlivá báseň Proroctví nevinnosti v překladech Zdeňka Hrona a v podání Ivana Řezáče, Ivany Uhlířové a Ondřeje Brouska.
