Wolfram von Eschenbach, generally regarded as the greatest of Middle-High-German epic poets, date of birth unknown; d. soon after 1216. Our scanty information about his life is derived mainly from his works. He was a Bavarian by birth. The town of Eschenbach, whence he gets his name, is a little southeast of Ansbach in Franconian territory. Though of noble birth, he was poor, possibly because he was a younger son. All that he owned was the small estate of Wihenberg (now Wehlenberg) near Ansbach. In his “Parzival” he speaks of the Count of Wertheim as Min Herre, whence it has been surmised that he was a vassal of that count. But the words in question may simply be an honorary title. Wolfram led a wandering life, and after 1203 stayed repeatedly at Eisenach at the Court of the landgrave Hermann of Thuringia. Parts of his “Parzival” were composed there. After the landgrave’s death (1217) the poet returned to his home. The date of his death is uncertain; he certainly survived the landgrave, whose death he alludes to in his poem “Willehalm”. He seems to have died soon after his patron) for his last works were left unfinished. Wolfram in his “Parzival” tells us explicitly that he could neither read nor write. His poems were written down from dictation. His knowledge was extensive and varied rather than accurate. He certainly knew French, but only imperfectly; for his proper names often show a curious misunderstanding of French words and phrases. He is the author of some lyric poems and three epics. The lyrics are mostly so-called Tagelieder (daysongs), in which lovers are exhorted to part by a watcher who announces the dawn. The poet’s fame however, rests on his epics, above all on his “Parzival”, the greatest of Middle High German court epics. It is the well-known story of the simpleton who passes through struggle and temptation and in the end wins the highest earthly happiness and becomes King of the Holy Grail. The poem consists of almost 25,000 verses and was composed between the years 1200 and 1216. As is the case with all Middle High German court epics, it is drawn from a French source. The precise relation of Wolfram’s poem to this source is a much mooted question. The most famous French poem on the subject of Parzival is the “Conte del Graal” of Chrestien de Troyes, composed possibly about 1180. Wolfram mentions this work, but cites as his source the work of a Provencal poet, Kyot (Guiot), to whom he gives the preference over Chrestien. But no such work is known, and hence some scholars have declared Kyot to be a fiction. But this seems to be going too far; today Kyot’s existence is generally admitted. Wolfram’s poem certainly contains much that is not found in the work of Chrestien, and which can hardly be explained as pure invention. Originally the Parzival story had an independent existence, being akin to the simpleton-tales familiar from folk-lore. It is acknowledged that, while Wolfram did not invent the story, he gave to it a deep spiritual meaning. In his “Parzival” the legend of the Holy Grail has found its highest and noblest poetic expression. The title “Titurel” is given to two fragments in strophic form, containing the love story of Sigune and Schionatulander, a mere episode in “Parzival”. The name is derived from Titurel, the ancestor of the Knights of the Grail, with whom the introductory strophes are concerned. A later poet treated the same subject at much greater length, and his work, “Der jiingere Titurel”, for a long time passed as Wolfram’s own. The poet’s last work was “Willehalm”. It relates the deeds of William of Orange against the Saracens. It is modeled on the French poem “Aliscans” with which Wolfram became acquainted through the landgrave Hermann. The work was left unfinished and was afterwards continued and expanded by Ulrich von Turheim and again by Ulrich von Turlin. The chief edition of Wolfram’s works is that of K. Lachmann (Berlin, 1833; 5th edition, 1891); an edition with explanation and commentary is that of K. Bartsch, “Parzifal and Titurel” in “Deutsche Klassiker des Mittelalters”, IX-XI, 3 parts (Leipzig, 1875-77); also edited by Paul Piper in Kürschner’s “Deutsche National-Litteratur”, V, 2 parts; and by E. Martin, “Parzival u. Titurel” (Halle, 1900-03), with commentary. A modernized German version of “Parzival” was given by K. Simrock (6th ed., 1883), G. Botticher (2nd ed., Berlin, 1893), W. Hertz (2nd ed., Stuttgart, 1904), and E. Engelmann (Stuttgart, 1888).
ARTHUR F. J. Kamenná jednopatrová gotická budova, původně pravděpodobně z 2. poloviny 13. století. Kostel i farář (nikoliv však fara) v Kolíně jsou poprvé písemně doloženi v listině biskupa Tobiáše z Benešova z roku 1295, dá se však předpokládat, že farář někde bydlel. V té době náleželo právo jmenovat v Kolíně faráře českému králi. K roku 1317 je zmiňován plebán Mikuláš a k roku 1325 Konrád. V tomto roce také král Jan Lucemburský přenechal toto právo sedleckým cisterciákům a když ho pod královskou svrchovanost vrátil v roce 1340 jeho syn král Karel IV., zachovala se i první písemná zmínka o budově děkanství v nejstarší městské knize. Ve 3. čtvrtině 14. století proběhla vrcholně gotická přestavba, z níž se na jižním průčelí dochoval zbytek pravoúhlého ostění rozměrného, zřejmě trojdílného nebo čtyřdílného okna s profilovanými žebry. Z doby kolem roku 1500 pocházejí profilovaná cihlová ostění velkých oken v patře východního průčelí (do Parléřovy ulice) a v přízemí západní stěny téhož křídla (do dvora fary) a také obě brány po stranách budovy (v Brandlově ulici je klenutá z kamene, v Parléřově ulici z cihel). V roce 1679 byl přistavěn raně barokní západní trakt a vznikl současný vstupní portál se světlíkem, zamřížovaným soudobou mříží. Další úpravy následovaly zejména po požáru v roce 1796. V roce 1912 byly při rekonstrukci budovy odstraněny barokní omítky a odkryto režné lomové zdivo. Při náletu 15. března 1945 bylo děkanství poškozeno zásahem spojenecké bomby. Při explozi se zřítila zadní část západního traktu, obnovená při rekonstrukci budovy v letech 2013-15. Ve zdivu jižního průčelí je vlevo od vchodu osazena deska s reliéfem kněze držícího knihu a kříž, pocházející z přelomu 16. a 17. století. Podle barokní tradice se jedná o zpodobnění kolínského děkana Hynka z Ronova, který měl být v roce 1421 před městskými hradbami upálen husity spolu s mnichy z dominikánského kláštera. Deska byla původně osazena ve zdivu Kouřimské brány, zbořené roku 1844. Na východním průčelí jsou v zazděných vchodech do arkýřů umístěny socha sv. Judy Tadeáše a socha sv. Víta. Do roku 2004 byla na pilíři brány do Parléřovy ulice socha sv. Václava, dnes umístěná po konzervaci v městském lapidáriu. V chodbě děkanství je zazděný pozdně gotický portálek s hrotitým záklenkem, ve kterém je umístěna silně zlatě polychromovaná socha* Panny Marie Sedmibolestné s mečem v srdci (dle Simeonova proroctví o meči, který probodne její srdce), z doby kolem roku 1660. Socha je vysoká 102 cm, zhotovena je z opuky a je jedinou známou pozdně gotickou památkou tohoto typu na Kolínsku. Odkud socha pochází však není známo, do roku 1940 byla druhotně osazena v průčelí barokní kaple Panny Marie Sedmibolestné na Pražském předměstí. Podoba díla, stojícího na rozhraní zlidovělé umělecké tvorby goticko-renesančního charakteru, dokazuje, že se jedná o součást nezachovalého sousoší (výrazné gesto paží). Při opravě jižního křídla v letech 2013-15 byla odkryta dosud neznámá černá kuchyně snad již ze 13. století. Pod východním křídlem jsou tři gotické sklepy s valenou klenbou z lomových kamenů a třemi gotickými, segmentově ukončenými, portály s pískovcovým ostěním. Děkanství bylo 31. 12. 1965 zapsáno spolu se sochami a deskou Hynka z Ronova do Ústředního seznamu nemovitých kulturních památek ČR pod číslem 17688/2-741.
Wolfram von Eschenbach – Parzival | Knihy v Bytes Podcast
tags: #wolfram #z #julichu #arcibiskup #kolinsky