Hitler na stranickém setkání v únoru 1933 slíbil rozpuštění říšského sněmu a vypsání nových voleb; během volební kampaně došlo 27. požáru budovy říšského sněmu a obhajoba nacistického hnutí zpochybnila jeho protivníky. Ačkoli Hitler získal nadpoloviční většinu hlasů, události vedly k zesílení represí a k vytvoření zločineckého režimu. Po zvolení kancléřem se NSDAP snažila upevnit moc prostřednictvím útoků na opozici a rozšíření bezpečnostních opatření, které zahrnovaly Dekret o požáru Říšského sněmu a zřízení koncentračních táborů.
Podle tehdejšího vývoje se pochod k totalitnímu systému zrůstal: v březnu 1933 byl zaveden zmocňovací zákon, jenž umožnil vládnutí prostřednictvím dekretů a legalizoval diktaturu. V červenci 1933 schválil Reichstag zákon o politických stranách, který zakázal všechny strany kromě NSDAP, a tím byl položen základní pilíř totality. Tímto způsobem NSDAP získala monopol moci a začala systematicky likvidovat opozici, včetně rampantního potlačování odborů a civilních svobod.
V průběhu letních a podzimních dnů 1933 a 1934 následovalo vyvražďování politických oponentů a zakládání prvních koncentračních táborů; tyto kroky byly spojeny s kulturou strachu a teroru, která měla umožnit naplnění ideologických cílů. Hitlerův režim pak systematicky rozšiřoval svůj vliv a upevňoval absolutní kontrolu nad společenským i státním životem.
V zrcadle předválečného Československa se objevily dramatické momenty: v roce 1938 vyústila politická a národnostní nejistota v Sudetské otázce, kdy Hitlerův projev z Norimberku vyvolal masivní vlivy propagandy a násilí loajálního spektra henleinovců. Noc z 12. na 13. září 1938 byla považována za klíčový okamžik, kdy se SdP - Sudetendeutsche Partei - dostala pod tlak a její členové čelili ztrátám podpory i zákazu.
Bezpečnostní složky Čech a Moravy i armáda reagovaly na eskalaci násilí nasazením ozbrojených a asistenčních jednotek; řada incidentů vedla k vyhlášení stanného práva a k zastrašování politických aktérů. První velká krize vyvrcholila, když henleinovci ztratili část autority, ale vyvolali silné protivníky, a politický tlak vedl ke změnám ve vládních strukturách a postojích vůči nacistům.
Hitlerova propaganda a nacistický ideologický program získávaly na síle: od roku 1933 se Hindenburgova smrt sladila s přičiněním, kancléřem se stal Führer a následovalo ztěsnění restrikcí, včetně zákonů o ochraně německé krve a cti, které se primárně týkaly Židů a dalších skupin, jež byly považovány za nepřátele režimu. Vojenské a politické kroky dále rozšiřovaly zóny německé nadřazenosti a postupně připravovaly půdu pro další expanzivní politiku, včetně říše, která zahrnula Rychlý postup do Rakouska, Československa a Polska.
V průběhu let se z těchto kroků vyvinul konečný obraz totalitního státu; od nacistické reorganizace domácí politiky až po agresivní zahraniční politiku, která vyústila v druhou světovou válku a masové vyhlazování Židů. Nakonec souvislost mezi vnitřními represivními opatřeními a evropským konfliktem vyvrcholila zánikem samostatnosti a zničením velkého množství lidských životů, včetně šesti milionů Židů.
Vyvrcholení nacistického režimu a jeho pád se odehrálo postupně: od počátečního nastolení moci po roku 1933 až po konec druhé světové války, kdy Hitler spáchal sebevraždu v Berlíně; jeho smrt a následná politická nestabilita vedly k oslabení režimu a k vyčíslení obětí a škod, které svět ověřil na mnoha územích Evropy. V souvislosti s tím lze shrnout, že NSDAP se z malého extremistického hnutí změnila v totalitní systém, který pod zástěrkou státní moci a rasové čistoty způsobil největší krutosti 20. století.
