Žaltář je vyroben z jednoho kusu třešňového masivu. Po domluvě můžeme vyrobit také z javoru nebo jasanu. Konstrukce a forma nástroje byla vyvinuta ve spolupráci s muzikoterapeutkou Gunhild von Kries. Tento nástroj je určen především pro muzikoterapeutické použití, ale samozřejmě - jako kterýkoli jiný nástroj - najde své využití i v domácím či veřejném muzicírování. Nástroj nemá rezonanční prostor a proto vyniká velice jemným, ale pronikavě jasným tónem. Velice rychle zaujme pozornost posluchače.
V objednávce uveďte do poznámky, které ladění a kterou velikost si přejete. Má doma 170 hudebních nástrojů a na všechny umí hrát. Některé zapomenuté nástroje také vyrábí. Ve studiu zahrál třeba na šalmaj, žaltář nebo na cink.
Říct o Pavlovi Macků, že má hudební talent, je velmi hrubé zjednodušení. Když vezme do ruky poprvé nějaký hudební nástroj, do deseti minut na něj dokáže zahrát melodii. Přitom je velmi skromný. „Je to vlastně všechno stejné. Hru na klavír prý zvládl díky vlastnímu fyzikálnímu vzorci. Ve sbírce jich má 170 a všechny ovládá.
Moderátorka Jarka Vykoupilová dala ve vysílání k dobrému historku, jak Pavla Macků potkala. Na oslavě měl zahrát na tolik hudebních nástrojů, kolik let bylo oslavenkyni. Ve vysílání Apetýtu došlo i na ukázky hry na některé netradiční, nebo už zapomenuté hudební nástroje. Například na žaltář. „Je to nástroj, který se k nám dostal z oblasti Blízkého východu zhruba před tisíci lety. Zazněla i středověká malá harfa.
„Harfy se objevily již v době před pěti tisíci lety ve starém Sumeru, postupně je Keltové dostali do Evropy. Vyráběly se v různých velikostech, ale tyhle malinké byly s oblibou používané hlavně u dam z vyšší společnosti. Na mnoha obrázcích z té doby jsou vyobrazeny, jak je mají opřené o rameno,“ vysvětlil. Netradičně ve vysílání zazněla i melodie z dob Karla IV. na nástroj nazývaný kornamuza. „Je to nástroj šalmajového typu, vzdušnicová šalmaj. Používala se hlavně v uzavřených místnostech, protože běžné šalmaje jsou velmi hlučné. Když muzikanti hráli na slavnostech významných lidí, tak nebylo žádoucí, aby byli příliš hluční.
Posledním strunným nástrojem, který se v Apetýtu ozval, byla keltská chrota. „Je to obdélníkový nástroj, vypadá trošičku jako hranatá mandolína, ale s držátky na bocích. Starodávně znějící název šalmaj označuje nástroj, který svým zvukem připomene zaklínače hadů. „Ale je to nesmysl. Hadi zvuky těchto nástrojů neslyší, ale pohybují se podle toho, jak hráč hýbe nástrojem,“ podotkl Pavel Macků. I když by název nástroje napovídal, že by šlo o perkusi, je cink nástroj dechový. „Objevil se v 11. století v Evropě. Naposledy zněl před třemi stovkami let. Je s ním spojená zajímavost spojující Brno s Mozartem.
V rozhovoru s Jarkou Vykoupilovou zazněly i další nástroje. Například banjo vyrobené z plechovky nebo Panova flétna vyrobená žáčkou třetí třídy. Celý život šije a vyšívá kroje. Bratr Ondřej spěchal klášterní chodbou za převorem. Ještě před chvílí připravoval zpěvy na nedělní bohoslužbu pro své spolubratry. Měl hudbu rád a jeho představený jeho zálibu moudře využil a pověřil ho již před mnoha lety vedením scholy. Dokonce mu toleroval i to, že někdy doprovázel zpěv hrou na žaltář. Nebylo totiž zvykem, aby vznešený církevní zpěv byl rušen jakýmkoliv hudebním nástrojem, ty patřily jen na tržiště a do krčem.
Ale žaltář byl přeci jen něco jiného, vždyť na něj, podle Písma svatého, hrál i král David. Jeho jemné tóny se velice dobře pojily s lidským hlasem a Ondřejovi se zdálo, že chvály, projevované Bohu jejich zpěvem, získávají doprovázením na tento nástroj ještě něco navíc. Ještě udýchán vstoupil na vyzvání do převorovy pracovny, který jej hned uvítal: „Bratře Ondřeji, představuji ti Jakuba a Jana, bratry ze vzdáleného kláštera, chtějí tě o něco požádat.“
Oba neznámí byli poměrně mladí, Ondřej by mohl být ve věku jejich otců, nebylo proto ani divu, že je doposud neviděl, o to víc však očekával jejich slova. Jeden z nich zvolna předstoupil: „Bratře Ondřeji, doneslo se nám, že některé zpěvy doprovázíš na jakýsi hudební nástroj, jeho tóny údajně znějí jako andělské hlasy. Ondřej byl překvapený, žaltář, podobný tomu na který nyní hrál, sám před lety viděl a slyšel jeho příjemný tón. Protože se u svého otce v mládí vyučil truhlářem, pustil se odvážně do stavby nástroje, jenž se mu zalíbil, využil přitom svých hudebních znalostí a práce se nakonec podařila. „Nu co, bratře, ujmeš se díla?“, přerušil Ondřejovo vzpomínání převor.
Středověcí hudebníci si velice oblíbili žaltář. Jeho název je odvozen od latinského psalterium, kterým se označovala i kniha žalmů. Na mnoha obrázcích nalezneme krále Davida pějícího žalmy a doprovázejícího se právě hrou na žaltář. V našich zemích byla hra na žaltář ve velké oblibě. Ve 14. Smyčcový žaltář působí na první pohled jako nástroj ze středověku. Má trojúhelníkový tvar, řady kovových strun jemný éterický zvuk, který evokuje hudbu středověku. Přesto je jeho skutečný původ mnohem mladší. Původní žaltář, latinsky psalterium, byl ve středověké Evropě rozšířen přibližně od 12. století. Patřil mezi deskové strunné nástroje a hrálo se na něj prsty nebo brkem. Dobové obrazy i odborná literatura potvrzují, že smyčec k tomuto nástroji historicky nepatřil. Smyčcový žaltář se objevil až na přelomu 60. a 70. let 20. století ve Spojených státech. Vznikl v prostředí muzikantů, věnující se historické hudbě. Tvůrci se inspirovali tvarem středověkého žaltáře, ale upravili jeho konstrukci tak, aby bylo možné rozeznívat jednotlivé struny smyčcem. Struny jsou vedeny po obvodu nástroje a každá je snadno přístupná. Nástroj bývá obvykle laděn diatonicky, například v C dur, takže každá struna odpovídá jednomu konkrétním tónu. To usnadňuje hru jednoduchých melodií i lidem bez předchozí hudební zkušenosti. Zvuk je čistý, lehce kovový a díky smyčci může znít dlouze a souvisle. Je důležité zdůraznit, že mezi středověkým drnkacím žaltářem a moderním smyčcovým žaltářem neexistuje přímá historická návaznost. Smyčcová verze není zapomenutou větví středověkého hudebního nástroje, ale novodobou reinterpretací.
tags: #zaltar #hudebni #nastroj #prezentace