Co pro náš národ znamená svatý Václav? A jaký vlastně byl tento světec člověk? Proč je zrovna on naším patronem? O tom hovoří historik PhDr. Nejstarší legenda o svatém Václavu vznikla v souvislosti s přenesením jeho těla ze Staré Boleslavi do Prahy. Nejstarší legenda - 1. staroslověnská legenda - je velice prostá; nejsou v ní zmíněny téměř žádné zázraky.
Není zde důkaz o tom, že byl svatý. To se pokusili napravit lidé z pražského presbytariátu, kteří legendu rozšířili o zázraky a zbožné skutky. Tvrdili, že Václav žil jako mnich podle řezenské řehole, ta ale platila až od roku 974! Byl mezi historiky někdo, kdo Václavovu existenci popíral? Záviš Kalandra. Ten popíral Václavovu existenci - tvrdil, že to bylo pohanské božstvo. Tuto myšlenku ovšem nebyl nikdo ochoten přijmout.
O Václavovi však máme jediné nezávislé nelegendistické svědectví, a to ze záznamů kronikáře Widukinda z počátku 70. let 10. století. Říkal, že Boleslav zabil svého bratra, o němž se vyprávějí zázračné příběhy, kterým ale moc nevěřil. V jednom článku říkáte, že svatý Václav vlastně nebyl ani nijak zvlášť pobožný občan, schopný vládce, ani zvlášť dobrý člověk. Proč je tedy zrovna on náš patron? Zasloužil se o to pouze fakt, že byl zavražděn svým vlastním bratrem? Ano, to byl hlavní důvod.
Každá taková vražda se dostává do zvláštní, až posvátné roviny. Lidé v bratrovraždě viděli archetypální vzorec, podobný osud Kaina a Abela či Romula a Rema. Druhý důvod byl ten, že Václav vládl vlastně ještě kmenovým, „demokratickým“ Čechám. Boleslav udělal z Čech stát. Zavedl například takové věci, jako jsou hrdelní tresty. Václav byl prý velmi mírumilovný. Bořil šibenice, za jeho vlády nebyla vězení… To je charakteristický rys václavských legend.
Pak tu byl další politický důvod. Boleslav svatého Václava potřeboval, protože chtěl pro Prahu biskupství. Musel přinést nějaký pádný argument k tomu, že Čechy jsou opravdu křesťanské, že mají svatého patrona. Václava zřejmě nezabil bratr, ale jeho družiníci. Dalo by se říci, že je to pro Boleslava polehčující okolnost? Boleslav Václava zřejmě nechtěl zabít, protože jej udeřil naplocho a čepel meče sklouzla po Václavově kožichu. Václav se bránil, ale Boleslav jej po chvíli porazil na zem. Jeho meč drží Václav a Boleslav volá své lidi: „Hejá, moji, kde jste!“ Přiběhnou tedy Hněvsa a Česta a vidí pána, jak leží na zemi a na něm Václav s mečem.
Většina pramenů hovoří o tom, že vražda měla politický podtext. To je právě otázka. Podle toho, jak jsem vám průběh vraždy vylíčil, to klidně náhoda být mohla. K vraždě došlo pravděpodobně roku 935, ne 929, jak uváděly některé dřívější prameny. Nejasné je spíše datum 28. září. V úvahu připadalo ještě 27. září, svátek Kosmy a Damiána, a 22. září, kdy se slavil svatého Jimrama. Proč zrovna tyto dny? Co se týče Kosmy a Damiána, tak tam je to celkem jasné - 28. září je den po tomto svátku. Svatý Jimram je v legendách nejasný. Tam se uvádí, že svatý Václav Jimrama ctil, že mu byl nějak zvláště zasvěcen.
Ale ve skutečnosti jde o to, že 22. září, na den sv. Jimrama, bylo pražské posvícení. A celý sled událostí vlastně začíná posvícením v Praze, při kterém pozve Boleslav Václava zase na své posvícení, jež se konalo právě 27. září. Literární historik Martin C. Putna v jednom článku říká: 28. září není jen připomínkou jakéhosi knížete Václava, ale připomínka toho, kým je svatý Václav doposud.
Jak vnímat svatého Václava v průběhu staletí
Ve 12. století byl ztělesněním vládce českého státu. K tomu se přihlásil i Karel IV., který postavil Čechy pod jeho vládu a stanovil, že koruna českých králů bude spočívat navěky na lebce svatého Václava. Kult svatého Václava potom při reformaci i protireformaci ustupuje na obou stranách. Až do 19. století byl potom Václav vlastně takovým venkovským světcem, který pro nikoho příliš neznamenal. Přesto byl ale roku 1918 český stát vyhlášen pod tehdy novou sochou sv. Václava. Masaryk ale svůj stát zakotvil v duchovní tradici Jana Husa, tedy pokrokářského protestantismu a ne konzervativního katolictví.
Svůj symbol si mohli z Václava udělat také ti (především katoličtí a národovečtí) intelektuálové a politici, kteří s jásotem uvítali pád liberální Masarykovy republiky a dali se na cestu kolaborace s velkoněmeckou říší Adolfa Hitlera. Toto napětí mezi Václavem a Masarykem přetrvává dodnes. Ukázalo se ještě nedávno při debatě o zavedení Václavova svátku jako státního svátku. Prosazovali ho hlavně konzervativní katolíci, proti nimž argumentovala levicová opozice tou tradicí kolaborace.
Jak bychom tedy měli nahlížet na svatého Václava my, na začátku 21. století? Václav se stal skutečně živým symbolem. Ne ale jako prázdná tradice, nýbrž jako konkrétní symbol zbrojného knížete, který ze svého koně ve středu země v Praze vládne déle než tisíc let své zemi. Kdykoliv se v zemi něco opravdu vážného děje, sbíhají se lidé k tomuto knížeti - a tím vlastně ke svému státu. Václav ho nezaložil, to udělal jeho vrah Boleslav, ale svým posmrtným životem se Václav stal jakousi obětí zazděnou do základů jeho stavby. To je, čím je dodnes.
Život a odkaz Záviše Kalandry
Záviš Kalandra se narodil 10. 11. 1902 ve Frenštátu pod Radhoštěm v rodině MUDr. Břetislava Kalandry a Eleonory, rozené Fišerové. Měl čtyři děti. Už během gymnaziálních let se zajímal o veřejné záležitosti; po složení maturity v r. 1921 pokračoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v oboru klasická filologie a filosofie. Aktivně pracoval ve vedení studentské komunistické frakce a do KSČ vstoupil v r. 1923. Po studiu pracoval jako redaktor v stranickém tisku (ČKK, Rudé právo, Rudé večerníky).
Jeho kariéra publicisty se však brzy potýkala s rozporuplnými postoji ke straně; v polovině 30. let byly první konflikty. V r. 1936 byl vyloučen ze strany po kritice Dollfussova Rakouska a následně se snažil založit platformu opoziční vůči Stalinovu vedení KSČ. Publikoval mimo jiné „Znamení Lipan“ (1935) a „Zapovězená Ženeva“ (1932). Během okupace se zabýval i psychoanalýzou a mytologií Čech, pracoval na díle České pohanství, jehož první část gestapo zabavilo; dokončeno a publikováno bylo až v roce 1947.
Odbojová činnost s Milenou Jesenskou a dalšími pokračovala; po válce se Kalandra orientoval na vědu a spisovatelství, avšak v roce 1949 byl zatčen a následně popraven 27. června 1950 v procesu s Miladou Horákovou a dalšími. Jeho dílo, včetně Českého pohanství a Zvon Slobody, bylo po dlouho umlčováno; rehabilitace přišla až po roce 1989 a in memoriam mu byl udělen Řád T. G. Masaryka I. třídy v roce 1991.
Podle historika Jana Ryota fungoval Václav jako prvek římské a saské dynastie, který byl v kontextu doby prozíravý a usiloval o mír. Svatováclavský kult zůstal významný až do současnosti: kostely, kaple a zvony nesou jeho jméno a odkaz. Památka svatého Václava je přítomná i v moderních debatách a veřejných akcích; například poutě a slavnosti připomínají jeho pokračující vliv na český národ a kulturu.
