Sestra Evarista z románu Kateřiny Tučkové měla svůj reálný předobraz. Biskup podzemní církve Felix Davídek za normalizace vysvětil na kněze desítky ženatých mužů i čtyři ženy. Po revoluci se ale Ludmile Javorové dostalo stejného nepochopení jako románové Evaristě. Reklama Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
„Když jsem obdržela papír, který mi biskup ani nepředal osobně, a na němž stálo, že se mi všechno zakazuje a že je vše neplatné, nedotklo se mě to. Řekla jsem si: ‚Ano, já uznávám, že lidstvo není na takovou zkušenost připraveno.‘ Ale odmítla jsem podepsat, že o tom nebudu mluvit.“
Tak Ludmila Javorová vzpomínala pro Paměť národa na hořký okamžik v roce 1996, kdy jí na brněnském biskupství přetlumočili stanovisko papeže Jana Pavla II. - totiž že její kněžské svěcení je neplatné. Katolická církev dodnes kněžské svěcení umožňuje jen mužům. V raritních případech, kdy ve světě došlo ke konsekraci žen - známý je třeba případ sedmi „kněžek“ vysvěcených v roce 2002 argentinským biskupem Rómulem Braschim - církev účastníky těchto obřadů vždy exkomunikovala. Ne tak Ludmilu Javorovou, kterou v 70. letech vysvětil tajný biskup Felix Maria Davídek, výrazná postava skryté církve v komunistickém Československu.
Podzemní církev a Koinótés
Její svěcení bylo v rozporu s kanonickým právem. Davídek ale věřil, že v podmínkách nesvobody se křesťané nesmějí spoléhat na oficiální církevní představitele kolaborující s komunistickým režimem. V době normalizace proto vytvořil rozsáhlou podzemní strukturu jako paralelu k oficiální církvi. Jím založené společenství Koinótés podle dostupných odhadů celkově čítalo až 25 tajně vysvěcených biskupů a 250 tajných kněží jak celibátních, tak ženatých.
„Hned jsem souhlasila, že mu budu pomáhat.“ Ludmila Javorová popsala, jak se stala nejbližší Davídkovou spolupracovnicí při jeho snaze zajistit formaci a svěcení nových kněží nezávislých na biskupech podléhajících režimu. Za války Davídek studoval brněnské diecézní bohoslovecké učiliště a v červenci 1945 byl v brněnské katedrále vysvěcen na kněze. Zároveň se zabýval medicínou a po válce studoval také psychologii, filozofii a přírodní vědy.
V Horním Štěpánově Davídek začal uskutečňovat ideu nezávislé katolické vzdělávací instituce. Tam vznikla internátní škola, která poskytovala teologické vzdělání a přípravu k maturitě nemajetným chlapcům i dívkám; ti pak maturitní zkoušku skládali na gymnáziu v Jevíčku. Po komunistickém převratu se Atheneum proměnilo v instituci vysokoškolského typu, když studenty Davídkovy ilegální „filozofické fakulty“ oficiálně zaštítila Olomoucká univerzita.
Průběh perzekuce a cesta do ilegality
Státní bezpečnost jeho aktivity nemohla zůstat utajena. V dubnu 1950 byl se dvěma svými studenty zatčen, po útěku přes záchodové okénko se skrýval až do února 1952, kdy byl spolu s dalšími dopaden. Ve vazbě strávil téměř dva roky a v březnu 1952 nad ním brněnský soud vynesl trest čtyřadvaceti let vězení. Podle svědectví spoluvězňů Davídek v kriminále sloužil jako kněz i přes kázeňská učení a nebezpečí pro vlastní bezpečí.
„Na Mírově byl víc na samotkách než ve vězení.“ Popisuje Ludmila Javorová. „Za to, že i tam sloužil jako kněz. Nebo že vykřikoval na procházce, kdy museli chodit s rukama na ramenou.“ Po propuštění v únoru 1964 zamířil k Javorovým a opět rozjel plány na další práci v ilegalitě.
Světící biskup a rozhodnutí čelit totalitě
Davídek po propuštění z vězení vybudoval s Koinótés paralelní církevní strukturu. Začal tedy hledat adepty na kněžství mimo Litoměřickou bohosloveckou školu, s přísnými konspiračními pravidly. Na nočních schůzkách probírali studijní plány a seznamovali se s literaturou, kterou měli potřebnou připravit. Semedice vzniklo společenství, které zahrnovalo nejen kněze, ale i laické spolupracovníky, kteří poskytovali svátosti, vzdělávání a komunitní život.
V Kobeřicích u Brna se 25.-26. prosince 1970 konal koncil Kobeřický koncil, kde se řešila otázka svěcení žen. Davídek trval na zastoupení „celého božího lidu“ a vyvolal ostře vyhrocenou situaci. Nakonec došlo k rozkolu a Koinótés se rozdělilo na dvě frakce. Davídek i nadále pokračoval ve svěcení, včetně ženatých mužů, a to způsobilo trvalé problémy s kanonickým právem.
„Svěcení jsem přijala z jeho rukou,“ říká Ludmila Javorová. „Chtěla jsem pro případ internace sloužit ženám v kriminále - a posloužit tak z tohoto daru tam, kde to bude možné. De facto jsem tehdy netušila, jak pracně budu tento dar rozvíjet.“
Role církve a svěcení žen v kontextu celibátu
Katolická církev dodnes zavazuje své kněze k životu bez manželství a bez pohlavního styku. Odhaduje se, že od šedesátých let se jich na celém světě vzdalo kvůli celibátu zhruba dvacet procent; v Německu by to bylo několik tisíc z přibližně 14 000 duchovních. Studenti teologie uvádějí celibát jako jeden z hlavních důvodů nekoherence vstupu do kněžského semináře..
Vztah ke svěcení žen a svěcení ženatých mužů zkoumali mnozí historici a teologové. Hubert Wolf zkoumá celibát jako jeden z nástrojů moci v církvi; říká, že celibát nebyl v rané církvi pevně daným dogmatem a že se měnil v průběhu staletí. V accommodativních průbězích, kdy neexistuje jednoznačné dogma, lze diskutovat o změnách ve vztahu ke kněžství a celibátu.
V koncepci dvou vatikánských časů a po Würzburgu, synodě a dalších, se vynořují debaty o svěcení žen a ženatých mužů. Němečtí biskupové i další regiony vyžadovaly diskusi, avšak papež a kurie často kladli hranice, aby určité otázky nebyly veřejně diskutovány. Avšak v posledních letech se debata objevuje na různých národních úrovních a dychtivě hledá řešení pro nedostatek duchovních a inkluzi laiků do řízení církve.
Konec období a odkaz pro současnost
Davídek zemřel v roce 1988, bez toho aby dožil sametovou revoluci. Po změně režimu se skrytá církev postupně odhalovala a někteří členové byli spojeni se Státní bezpečností, ačkoliv z dostupných svědectví vyplývá, že Davídek hrál s StB riskantní hru. Ludmila Javorová zůstala pevně přesvědčená o legitimitě svého kněžství a vnitřně jej nikdy nepřijala za neplatné.-
V novějších zdrojích se objevují komentáře, že nedostatek kněží je systémový problém církve po celém světě. Debaty o celibátu, jáhenské službě žen a svěcení ženatých mužů pokračují v různých formách na různých kontinentech, a to i v kontextu amazonické synody a dalších debat o modernizaci církve.
Možnosti současného dialogu
Synodální dokumenty vyzývají k dialogu, otevřenosti a inkluzi laiků. V různých regionech se zvažuje zapojení viri probati, jáhnyn a dalších služeb, a dokonce i rozšíření jáhenské služby pro ženy, aby se zlepšila pastorační péče a zurykala eucharistie v oblastech s nedostatkem kněží. Dialog o celibátu a svěcení se rozšiřuje mimo hranice tradicionalismu a vyzývá k interkulturálnímu dialogu a respektu k místním tradicím a potřebám.
